The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Kabíček (* 1932)

• narozen 24. prosince 1932 v obci Zeleneč

• jeho otec Josef Kabíček přes čtyřicet let pracoval jako zámečník v České národní bance

• pamětník od mládí tíhl stejně jako jeho bratr Josef Kabíček mladší k hudbě

• ze druhé světové války si pamatuje ze Zelenče řadu zajímavých detailů

• v říjnu 1947 začal v Kraslicích studovat na tamní hudební škole obor výroba hudebních nástrojů

• vojnu absolvoval v Příbrami

• po vojně začal pracovat v podniku na výrobu hudebních nástrojů Amati, do svých 35 let byl předákem v dílně na výrobu saxofonů

• poté do roku 1990 dělal vrchního mistra v učňovském středisku

• často jezdil s dechovými orchestry Amati do zahraničí, navštívil dvanáct zemí včetně Spojených států amerických

• v roce 2024 žil v Kraslicích u své dcery

Jako kluk jezdil za příbuzným, který za první republiky v Praze vedl velký obchod s hudebními nástroji. Tam se Vladislav Kabíček zamiloval do saxofonů, trubek a pozounů. Muzika se stala jeho osudem. Po druhé světové válce začal v Kraslicích pracovat v tamní výrobně hudebních nástrojů Amati. S orchestry za socialismu koncertoval v mnoha zemích včetně Spojených států amerických nebo v Západním Berlíně, kde hrál českým krajanům.   

Vladislav Kabíček se narodil na Vánoce 24. prosince 1932 v obci Zeleneč, kousek od Horních Počernic, u Prahy. Jeho otec Josef Kabíček (ročník 1903) pracoval čtyřicet dva let jako zámečník v České národní bance v Praze. Vyrůstal jako sirotek.

„Maminka mu zemřela, když mu bylo šest let, a táta v jeho deseti. Na vychování ho dali ke kováři do Postřižína,“ vypráví pamětník. Tam se Josef Kabíček vyučil kovářem a podkovářem. „Poté udělal zkoušky a dostal se do Národní banky. Jako zámečník opravoval tiskařské stroje na peníze,“ vysvětluje. Pamětníkova matka Anna Kabíčková (narozená v roce 1904 v Bousově) pracovala po celý život v zemědělství. Nejprve u statkáře a poté v jednotném zemědělském družstvu (JZD).

Kabíčkovi v Zelenči bydleli v rodinném domě, který otec postavil v roce pamětníkova narození. Ke stavení patřilo malé hospodářství s drůbeží, prasetem či králíky. S o šest let starším bratrem Josefem Kabíčkem juniorem však se statkem příliš nepomáhal. „Bratr se zajímal o hudbu, zrovna tak jako později já. Takže jsme se věnovali spíš muzice než pracím se zvířaty,“ usmívá se pamětník.

Jeho bratr Josef Kabíček hrál na trubku po kavárnách v několika kapelách. Ještě v osmdesátých letech minulého století vystupoval v souboru Hudba dopravních podniků hlavního města Prahy. „Prodával v jednom z největších obchodů s hudebními nástroji v Praze. Šéfem byl až do roku 1948 Ladislav Tůma a bratr se tam učil obchodním příručím,“ konstatuje Vladislav Kabíček, který hrál na baryton, baskřídlovku a později si přibral i pozoun.

Kousek od Zelenče seskočil Kubiš s Gabčíkem

Když v polovině března 1939 obsadila zbytek Československa německá vojska, dobře si vybavuje příjezd okupantů do Zelenče. „Padal sníh. Pěší formace přijely na kolech. S kamarádem jsme byli zvědaví a byli jsme se podívat. V restauraci nám rozdávali chleba a dětem dávali na přilepšenou komisárek,“ vybavuje si den vzniku Protektorátu Čechy a Morava Josef Kabíček. Bylo mu tehdy šest let.

Z období druhé světové války mu v paměti utkvěla řada detailů. Dva dny před Silvestrem roku 1941 dopadli na území sousední vesnice Nehvizdy, ležící zhruba tři kilometry od Zelenče, parašutisté výsadku Anthropoid Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří v květnu následujícího roku provedli atentát na Reinharda Heydricha.

„Pamatuju si to velice dobře, protože v novinách a v rozhlase to tenkrát bylo pojímáno jako něco katastrofálního. I děti doma rodiče poučovali, proč k tomu došlo, z jakých důvodů a kdo byl iniciátor,“ poznamenává pamětník s tím, že přímý dopad heydrichiády na obec Zeleneč si nevybavuje.

Do Zelenče často jezdili obyvatelé Prahy pro potraviny. „Tenkrát byly pro kuřáky vydávány tabačenky a hlavně Pražáci je vyměňovali s kuřáky za mouku, brambory a tak dál. To mi vyprávěli rodiče, sám jsem se toho neúčastnil,“ tvrdí. Pamětníkův otec se zapojoval do směnného obchodu na cestách do práce na Denisově nádraží. „Když jste vylezl z vlaku, byli tehdy na nádraží ještě zaměstnanci, kteří kontrolovali lístek. Navíc byly i německé kontroly,“ líčí pamětník rizika.

Nálety coby kluci brali jako divadlo

Z konce války si dobře vybavuje nálety. „Třeba kobercový nálet na libeňskou továrnu ČKD, to padala bomba za bombou. Šlo to přes letiště ve Kbelích. Tam to hodně třískalo, skoro až k naší vesnici,“ vypráví Vladislav Kabíček.

Ze Zelenče prý pravidelně jezdil místní zelinář pro zboží do Všetat nákladním autem. „Ale jednou ho přitáhli s koňmi, protože měl rozstřílený chladič. S autem se připletl mezi německou kolonu. S kluky jsme v chladiči napočítali od hloubkaře, stíhacího pilota útočícího na malé cíle (lidově kotláře), dvacet osm ran. Ale nic se mu nestalo, protože utekl do polí,“ líčí pamětník příhodu z konce druhé světové války.

V době náletů mu bylo dvanáct let. A jako kluci pozorovali bombardování s úžasem. „Vždycky jsme běhali v Zelenči na jedno místo, jemuž jsme říkali Vrbičky. A dívali jsme se na nálety. Obavy jsme neměli. Ani nás nenapadalo, že bychom se měli schovat. Brali jsme to jako divadlo. A když kotláři sestřelili německé letadlo a to spadlo třeba v poli poblíž naší školy, tak tam kluci chodili s klíči a se šroubovákem a montovali z něj věci. Pamatuji si, jak spolužák přinesl dynamo, a když jste ho roztočili, dostali jste skrz dráty od něj pecku,“ culí se.

Už je po válce, nehajlujte!

Vladislav Kabíček už jako dítě rád hrál fotbal. Těsně po válce si v Zelenči ze hřiště vybavuje bizarní scénku, kdy na ně rozhodčí před zápasem žáků apeloval, aby při nástupu nehajlovali. „Doslova říkal: ‚Parchanti, už je po válce, ne abyste zdravili zdviženou pravou rukou, ať to nikoho ani nenapadne!‘ Nikdo pravou ruku nezvedl, ale on se samozřejmě zapomněl, udělal krok dopředu a ruku automaticky zvednul. To bylo úsměvné,“ směje se pamětník. Za války se totiž při sportovních utkáních hajlovat muselo.

Po válce chodil pracovat k jednomu z menších sedláků, který choval koně se jménem Galka. „Zaměstnával německého zajatce. Ten na nohou neměl vůbec prsty, protože byl v Rusku, měl omrzliny a prsty mu amputovali, takže špatně chodil. Chodil jsem tam tehdy kvůli Galce, protože koně mě tehdy jako kluka hrozně bavili. Koupal jsem ji v rybníce. Na levé straně zadku měla vypálený emblém maďarské královské [uherské] koruny. Když totiž Rusáci přijeli k nám do vsi, tak Galka byla opotřebovaná, nechali ji sedlákovi a vzali si jeho koně.“

Vladislav Kabíček se kamarádil se synem místního pekaře. „U něj pracoval taky německý zajatec. Mladý kluk. Ten mi vždy sliboval, že až všechno skončí v dobrém, přijede pro mě mercedesem. Se zajatcem, který měl omrzliny, pak utíkali podél Labe do Německa,“ vzpomíná na příhodu pravděpodobně z roku 1947. První pokus jim podle pamětníka nevyšel, uprchlíky lapili v Neratovicích a eskortovali je zpátky. Až druhý pokus prý klapnul.

Do Kraslic na hudební školu

Když bylo Vladislavu Kabíčkovi čtrnáct let, začátkem října 1947 se přestěhoval na západ Čech, do Kraslic, kde začal studovat na tamní hudební „průmyslovce“, konkrétně obor výroba hudebních nástrojů. „Manžel mé sestřenice Tůma, co vlastnil velký obchod s hudebními nástroji v Praze a kde se bratr učil obchodním příručím, chtěl, abych se vyučil a pak dělal v jeho prodejně opraváře hudebních nástrojů,“ vysvětluje Vladislav Kabíček, který měl díky svému příbuznému k hudebním nástrojům blízko už od dětství.  

Kraslice byly německým městem, mnoho Němců zde však zůstalo i po válce. „Jako učeň jsem s nimi dokonce pracoval. Už šlo o starší pány, ale pro mě jako kluka to byli výborní lidé. Byli mi blízcí, radili mi, co a jak,“ vypráví o svém startu ve městě s tradicí výroby hudebních nástrojů sahající až do 17. století. „Vily, co jsou dnes v Kralicích, většinou patřily hudebním nástrojařům a magnátům, jako byl Kohlert, Keilwerth, Hüttl,“ vyjmenovává Vladislav Kabíček slavné výrobce.

Bydleli v hotelu Bílá labuť

Přestože po odsunutých Němcích zůstalo v Kraslicích mnoho opuštěných domů (v roce 1945 žilo ve městě 18 500 obyvatel, o pět let později jen třetina), pamětník bydlel první rok v Kraslicích na internátě umístěném v budově bývalého německého gymnázia.

„Po válce byly v Kraslicích dvě velké fabriky, kde se nacházel veškerý majetek po německých vysídlencích, jak se jim říkalo. Byl tam veškerý nábytek. Na co jste si vzpomenul, to tam bylo. Zřejmě jsme odsud něco měli,“ přiznává pamětník s tím, že v jedné z hal se uchovávaly hudební nástroje, které se rozkrádaly.

Po roce na internátu se učňové přestěhovali do opuštěného hotelu Bílá labuť na kraslickém náměstí. „Měli jsme tam vlastní kuchyň a v roce 1948 a 1949 byl problém s potravinami. Vedoucí jezdil dokonce i na Slovensko, abychom měli jídlo,“ vzpomíná Vladislav Kabíček. Prý se však neměli špatně. „Až na to, že v neděli nám udělali zákusek polévaný cukrovou vodou. Nechali ho stydnout na dvoře a mezi tím tam běhaly krysy. Byla tam všelijaká havěť. Jakmile i teď vidím cukrovou polevu, mám odstup,“ otřese se i dnes při té vzpomínce. Krys podle pamětníka bylo v Kraslicích před deratizací velké množství.

Sloužil s tátou reprezentačního kouče   

Po absolvování učňáku ho čekala vojna v Příbrami. „Sloužil jsem u telefonistů, protože hudební nástrojaře většinou dávali k radistům a telefonistům kvůli sluchu,“ říká pamětník. U útvaru s ním sloužil i otec bývalého fotbalového reprezentanta a v roce 2024 hlavního kouče českého fotbalového národního týmu Ivana Haška. „Byl to advokát. Uměl výborně mluvit. Když jsme měli politickou výchovu, mělo se besedovat. Kapitán už byl starší pán, seděl u postele, telefonistů nás tam bylo osmnáct. Zkoušel nás, a když to už trvalo déle, vždy jsme řekli, že si Hašek vezme slovo, a ten mluvil tak dlouho, až kapitána uspal,“ směje se Vladislav Kabíček.

Na vojně zažil i měnovou reformu v roce 1953. „Jak byl v Plzni malér, první útvar na ráně byl v Příbrami. Naložili nás na náklaďáky a už jsme měli vyjet, ale pak to odvolali,“ líčí pamětník situaci na začátku června 1953, kdy v Plzni vypukly po měnové reformě velké protikomunistické nepokoje.

Jako „chudákům“ z Východu jim dávali marky

Po vojně začal pracovat v Kraslicích v podniku na výrobu hudebních nástrojů Amati. „Asi do třiceti pěti jsem dělal předáka na dílně. Měl jsem na starosti deset ženských, celou dílnu pro zhotovování saxofonů,“ vysvětluje pamětník. Poté dělal vrchního mistra v učňovském středisku. V roce 1956 se oženil. Má dvě dcery, starší Evu Dudašiů, narozenou v roce 1956, a mladší Soňu Zapletalovou (ročník 1961).  

Vladislav Kabíček často jezdil do zahraničí, kde koncertoval s malým a velkým orchestrem, složeným převážně ze zaměstnanců Amati. „Byl jsem ve dvanácti evropských zemích a ve Spojených státech amerických. A v roce 1973 jsme jako Amati vyhráli světovou soutěž dechových orchestrů v Holandsku, v Kerkrade,“ prozrazuje. S velkou, zhruba sedmdesátičlennou kapelou hrál v Holandsku, SSSR, Rakousku, Švýcarsku, Francii, Lucembursku a Norsku. „S malou kapelou, bylo nás šest, jsme dvanáctkrát hráli na MDŽ pro Čechy v Západním Berlíně,“ upozorňuje.

Při zájezdech do zahraničí často zažíval bizarní příhody. „Třeba v Holandsku jsem hrál pozoun, takže jsem byl na kraji, a okolo běžela paní a dávala mi deset marek. Tenkrát si říkali, že jsme z Východu a jsme chudí jak kostelní myši,“ směje se pamětník i po letech. V Mnichově zase dostali sto marek.

Krajané na ně jezdili zdaleka

„Těch zážitků je spousta,“ zdůrazňuje Vladislav Kabíček a vyzdvihuje koncertování ve Spojených státech amerických v roce 1974. „Obrovský zážitek. Hráli jsme pro krajany. Byli jsme ve třech státech,“ vypočítává a zmiňuje město Tabor v Jižní Dakotě, které založili osadníci pocházející z Česka. Cestu platila Amati, tehdy prý vyšla na milion korun. V USA navštívili mimo jiné koncert slavného trumpetisty Carla Hildinga „Doc“ Severinsena. „Tehdy to byl třetí nejlepší trumpetista na světě,“ dodává pamětník. Na vystoupení českých muzikantů jezdili čeští krajané zdaleka, klidně i tisíc kilometrů. 

Na Čechoslováky vždy dohlížel také „politický dozor“. „Jezdili s námi vždy z okresu. Jednou v Rakousku chtěl jeden kluk zůstat. V novinách si přečetl, že tam mají rádi růžový porcelán, tak ho chtěl zpeněžit. Ale nahlásili to vedoucímu a kluk se vrátil zpátky. Za celá ta léta byl jediným muzikantem, který chtěl zůstat venku,“ poznamenává pamětník.  

Jak pašoval hodinky

Problémy na hranicích si Vladislav Kabíček příliš nevybavuje, ale zmiňuje příhodu s pašováním hodinek zakoupených v Belgii. „Tam jsme jako malá kapela dostali dost peněz a koupil jsem si tam hodinky s datem. To bylo něco! Na krabičce stálo Continental,“ vzpomíná, jak si dal hodinky na ruku a krabičky se chtěl zbavit. „Kolegovi jsem říkal, že až pojedeme zpátky a budou nás celníci prohlížet, krabičku zahodím, aby nebyl žádný doklad, že mám ty hodinky. Říkal: ‚Hoď to tamhle dozadu do autobusu…‘ Samozřejmě, když jsme přijeli na hranice, tak prohlídka, všechno ven z autobusu. A já jsem si ty hodinky dal na ruku, že je mám už dlouho. A celník mi říkal: ‚Vy máte nějaké krásné hodinky...‘ – ‚Proč bych neměl mít krásné hodinky?! Dostal jsem je od rodičů a nevím, kde je sehnali. Prostě je nosím.‘ A najednou vyšel z autobusu ten druhý a nesl krabičku. Samozřejmě mi hodinky nechali, ale platil jsem dvě stě padesát korun pokuty,“ usmívá se.

Mistra v učňovském středisku dělal pamětník do roku 1990. „V životě se mi povedlo všechno, co jsem si představoval, protože jsem měl výbornou rodinu a spoustu dobrých kamarádů. Prožil jsem absolutně spokojený život,“ hodnotí Vladislav Kabíček, který v době natáčení, v roce 2024, žil u své dcery v Kraslicích.