The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Naberte si jablek, ale nepolámejte stromy
narozen 19. 12. 1931 v Chrudimi
člen a vedoucí skautského oddílu v Poličce 1945–1949
1945 - vstupuje do obnoveného skautského oddílu v Poličce
1948 - při zrušení skautingu předává majetek Socialistickému svazu mládeže
pracuje jako automechanik
roku 1968 se obnovení skautingu neúčastní
stejně po roce 1989
Jaroslav KACÁLEK
(narozen 19. 12. 1931 v Chrudimi)
Jak ses dostal ke skautingu?
Když v pětačtyřicátém roce bratři Rubišarové a Reklové skauting v Poličce založili, přihlásil jsem se a stal se členem družiny.
Jak vznikal skauting v Poličce?
Založil ho tu ještě před druhou světovou válkou, okolo roku 1920, bratr jménem Samohrd. Byla tu vlčata a všechny věkové skupiny. Vycházela poličská Jitřenka, do které své zážitky o skautování psal jeden náš člen. Skauting existoval do roku 1939, kdy ho rozpustili Němci. V Ostravě bylo dokonce zastřeleno 14 skautů, kteří se pustili do odboje. Během války nebylo nic. Obnovil se v pětačtyřicátém roce. V tom roce jsme se dostali na žňový tábor do Badína. Když odtamtud odešli Němci, zůstal statek opuštěný, tak tam poslali náš skautský oddíl z Poličky, aby ho obhospodařoval. Bydleli jsme ve stanech a celé žně jsme pomáhali sklízet zbylým místním sedlákům.
V šestačtyřicátém roce jsme byli také na žňovém táboře, v Jimramově u hraběte Belcrediho. Jeden den jsme hráli hry a tábořili, druhý den se chodilo sklízet obilí a panákovat, stavět panáky. A stejně tak v sedmačtyřicátém, kdy už jsme měli podsady. Obilí se sekalo ruční sekačkou, později samovazem. Koňský samovaz byl velká vymoženost.
V osmačtyřicátém už tábořit nešlo, tehdejší mocipáni nás začali likvidovat. V devětačtyřicátém roce jsem jako poslední vedoucí oddílu předával nashromážděnou skautskou výstroj, byla to fůra stanů, podsady, kuchyňské nádobí a věci potřebné k táboření. Jejich předáním Svazu mládeže skauting skončil.
Jak likvidace probíhala, pokračovala nějaká činnost?
Přišli, že se skauting oficiálně ruší a majetek že musíme předat Svazu mládeže. Tím to skončilo a tím jsem skončil a odešel i já. Kamarádství ale zůstalo, dál jsme chodili na výpravy, ale už jsme nežili skautským životem. I v době zákazu jsme jezdili do trampské osady Zlatý šíp. Pak jsem se tam i oženil.
Kolik skautů bylo v Poličce po druhé světové válce?
Myslím, že nás bylo padesát. To bylo poměrně dost: dva oddíly, světlušky, vlčata, všechno to fungovalo. Ještě existovala Masarykova letecká liga, která se věnovala plachtění. Pak se ale rozpadli a zbylo z ní několik skautů.
Jak na svůj první tábor vzpomínáš?
Dobře. Bylo to po válce, povídalo se o různých wehrwolfech, uprchlé třetí armádě, Němcích, kteří se zdržovali v lesích. Proto jsme na táboře drželi hlídky. Jednou jsem měl hlídku za bouřky. Kdesi v dálce uhodilo a stín sloupu, vedle kterého jsem stál, se začal pohybovat! Bylo mi čtrnáct let! Vzbudil jsem Panenku, našeho vedoucího, který se jmenoval Láďa Teplý. Šli jsme zjistit, kdo tam je. Byl to jenom kolík, kůl od bývalého oplocení.
Bylo po válce bezpečné tábořit?
Říkalo se, že ne, ale my jsme neměli problémy v Badíně tábořit. Bylo to v Sudetech, odkud se všechno – německé – obyvatelstvo vystěhovalo, a my jsme tam přišli pomoci při žních, sklidit úrodu. Bezpečno tam, myslím, bylo, i když po válce se říkaly všelijaké zkazky o tom, že Němci se potulují po okolí. Po lesích a po příkopech se válely mraky tanků, pásáků a pancéřových pěstí.
Jak dlouho trvaly vaše tábory?
Celý měsíc. A všechno včetně vstupní brány jsme si na nich stavěli sami.
Jak jste na tábor dopravovali věci?
Žebřiňákem ze statku. Po válce nic nebylo, akorát pivovarské koně. Belcredi měl koně, ještě ani traktor ne.
Jaké jste měli stany?
Stany byly ještě německé, skládané ze dvou dílů, které se používaly i jako pláštěnka.
Jak jste si vařili?
Vařily nám maminky některých členů. Pomáhala jim družinová služba. Na žňovém táboře platil stravu hrabě Belcredi.
Kontrolovali jste úklid?
Úklid se kontroloval a před stanem s nejlepším a nejhorším úklidem jsme postavili prapor. Polička měla krásný prapor – fangli.
Probíhaly přepady táborů?
Ne. Tábory byly daleko od sebe. Nevím ani, kde byl nejbližší tábor.
Jak často a kde jste měli schůzky?
Schůzky jsme měli pravidelně. Klubovna bývala zpočátku tam, kde se jde z náměstí na nábřeží a k divadlu, za bránou biřiců. Polička je královské město, založené Přemyslem Otakarem II., a byla obehnána hradbami se čtyřmi vstupními branami a jednou branou biřiců, která byla jenom pro kata. Ani nejtěžší zločinec tou branou neutekl.
Co jste dělali na schůzkách?
Hráli jsme hry na bludičku nebo šipkovanou; v zimě v klubovně Kimovy hry. A každých čtrnáct dnů jsme vydávali časopis Sova; každý z nás měl za úkol napsat jednu stránku.
Psal jsi do oddílové kroniky?
Ano, ale kromě mě většinou psal člen naší družiny Ota Kukla; ten také maloval.
Jakou jsi měl funkci v oddílu?
Byl jsem rádce družiny a potom vedoucí oddílu.
Jak probíhalo skládání vůdcovské zkoušky?
Skládal jsem je před Rubišarem, to byl oblastní vedoucí. Zvolili mě. Už se to chýlilo ke konci a nikdo nechtěl vedoucího moc dělat.
Jak často jste měli výpravy?
Výpravy jsme měli často. Třeba na Lucký vrch. Šli jsme tam v sobotu, postavili jsme stany. Taky jsme byli v Pražanově chatě. Anebo jsme chodili k řece ke Spělkovu. Zúčastňovali jsme se různých skautských soutěží, například závodů na Svojanově. Tříčlenné hlídky měly vytyčenou trasu a musely jít podle mapy a na určených místech stavěly na čas stany nebo vařily vodu. Vysílaly morseovku, buď praporky, nebo píšťalkou. Píše se o tom v naší kronice.
Měli jste sportovní výpravy na kole nebo na běžkách?
Ne, jenom pěší. V zimě jsme byli v klubovně.
Jak vzpomínáš na svůj skautský slib?
Není to legrace. Je to něco, čím se zavazuješ věnovat skautingu svoje srdíčko. Slib jsem skládal u táborového ohně v Badíně. „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou a Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době.“
Plnili jste během roku skautskou stezku a odborné zkoušky?
Plnili. Já jsem měl na rameni čtrnáct odborek, Tři orlí pera a Svojsíkův odznak zdatnosti. To byla honba za odborkami. Když jsem šel na vojnu, moje matka košili s odborkami spálila, aby nebyly nějaké problémy.
Jak jsi plnil Tři orlí pera?
Na Třech orlích perech bylo nejhorší mlčení. Čtyřiadvacet hodin nemluvit, dělal jsem to asi na třikrát. Pak jsem spal sám v lese, čtyřiadvacet hodin pozoroval tábor tak, abych nebyl spařen. Pozoroval jsem ale tábor děvčat, která ho měla kousek jinde.
Jak vypadal Svojsíkův odznak zdatnosti? Ten už dnes není.
Byl to odznak s lilií a obrazem Svojsíka. Týkalo se to znalosti skautské historie, bylo třeba znát, že Kosilová stála v počátcích dívčího skautingu, Plajner chlapeckého, ale víc si nevzpomenu.
Co vás na skautingu po druhé světové válce nejvíc přitahovalo?
Táborničení a výpravy do přírody, kde se hrály hry. V sobotu se ještě pracovalo, tak po práci jsme vzali stany a šli do přírody. Opékali jsme buřty, zpívali a hráli na kytaru. Čtyři kluci uměli hrát na fanfárky a hráli na ně za pochodu. Láďa Kroul – ten už není mezi námi, Honza Zemanů, který hrál na trubku. Nejdůležitější byla soudržnost a kamarádství; těžko se dá vylíčit, jak to všechno bylo.
Chodili jste na pochody městem, manifesty?
Ano, dokonce z těch pochodů mám ještě fotky. Například na fotbalovém stadionu proběhlo okrskové setkání skautů; kluků ze Skutče, z celého okolí.
Jak se skauting obnovoval v roce 1968?
To už jsem nebydlel v Poličce a pozoroval jsem to jenom zpovzdálí. Dohromady se dali původní skauti, Láďa Kroul a celá tehdejší parta. Začali shánět starou generaci skautů a ti zase přiváděli nové. Jezdili taky do Javorníku na tábor, ale k tomu nemůžu už nic moc říct, protože jsem se toho osobně neúčastnil. Skauting se začal slušně obnovovat. Já jsem ze Spělkova a v těchhle letech jsem tam dělal starostu.
Proběhl tábor u řeky v Červených Pečkách, v krásném prostředí říčních niv. Byli tam dva roky po sobě a pak Pardubičáci. Byla to chráněná krajinná oblast, tak jsem dohodl se správou, že skauti budou provádět kontroly lesů a do mapy zanášet černé skládky; také vyčistili koryto potoka, aby tam tábor mohl být. Pak byl skauting znovu zakázán, protože byl nepohodlný.
Jak jsi druhý zákaz vnímal?
To je těžké. Dobré bylo, že se to obnovilo. Kluci z Červených Peček mi vypravovali, že v šedesátým osmým bylo třeba vyrobit klobouky a kroje. Přijeli do Tonaku, kde se vyrábějí klobouky, a oni jim na dobré slovo klobouky vyrobili. Totéž bylo s košilemi. Kamarádství se nevytratilo. A kolik uběhlo let od devětačtyřicátého!
Kde jsi pracoval?
Byl jsem vedoucím provozu v automobilce, kde se dělaly generální opravy autobusů. Dvě denně. Pracovalo tam přes 350 lidí. A pak jsem pracoval, kde se dalo. Například na Spělkově jsme postavili kulturní dům.
Měl jsi nějaké problémy s režimem, protože jsi byl dříve skaut?
Já ne. Ale někteří kluci ano. Záleželo to na lidech kolem. Když vás bude někdo chtít znemožnit, udělá to. Vždycky jsem měl kolem sebe dobré lidi. Někde nepustili děti do školy proto, že měli rodiče ze statku – to se ale u nás v Poličce nestalo.
Zapojil ses do obnovování skautingu v roce 1989?
Ne, už jsem nebyl v Poličce, ale ve Spělkově. To je dědina s 50 lidmi. Stále jsme se ale scházeli se starými přáteli.
Setkal ses s vyššími náčelníky?
Rubišar, oblastní náčelník, byl odtud z Poličky. Měli tady továrničku na konfety a papírnické výrobky. Byla to krátká doba, aby to člověk náležitě prožil.
Zkoušeli to i vaši synové?
Synové se narodili v době totality, takže nemohli.
Setkali jste se se zahraničními skauty?
Po pětačtyřicátém to nešlo, hranice byly zavřené a hlídané vojskem. V osmašedesátém to také nešlo. To až po devětaosmdesátým.
Podporovala vás rodina ve skautování?
Podporovala. Můj otec byl také skaut. Narozen byl 1910, a když mu bylo patnáct, před válkou, byl také skaut. Vykládal mi o Fibirulovi, který poličský skauting zakládal. Fibirula jsem znal, byl to výborný děda, ke kterému jsme chodili jako děcka na jablka. Říkal: „Jen si naberte jablek, ale nepolámejte stromy.“
Co chybí podle vás současnému skautingu?
Srdce. Za nás bylo nejdůležitější srdce. A kamarádství. Mládež bude vždycky stejná, ale otázkou je výchova. Moje známá učitelka mi říkala, že každé druhé dítě v její sedmé třídě kouří. To by nebylo, kdyby chodili do skautu.
Můj vnuk Honzík vstoupil v devadesátých letech ke skautům, ale jakmile po roce zjistil, že se musí poslouchat, zase vystoupil. To mě mrzelo. Ale pak vystudoval a udělal doktorát. U skautů ale kázeň a kamarádství, poslušnost, podřízenost musejí být.
Myslím ale, že by dnešní skauting mohl být živější.
Co byste chtěl vzkázat dnešním skautům?
Nejkrásnější na skautingu je kamarádství. To přežilo všechno. Ať šlo o kohokoliv, z Prahy nebo z Poličky. A s těmi, se kterými jsme se tehdy znali a dodnes scházíme, existuje stále. Kamarádství je nade všecko. Měli jsme bratra z Poličky, který s krojem procestoval celý svět, Ameriku, Kanadu, a všude ho nechali vyspat a dali mu najíst. Jako skaut měl všude otevřené dveře.
Takže aby drželi pohromadě a aby je skautský ideál provázel po celý život, protože je správný a nezastupitelný.
Pro projekt Skautské století nahrál Petr Neumann a další frekventanti LK Fonticulus Maděra 2011 (2011) zpracoval Petr Andreas (2011).
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts
Witness story in project A Century of Boy Scouts (Petr Andreas)