The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kadeřábek (* 1929  †︎ 2020)

• narozen 24. července 1929

• vyrůstal v Úvalech u Prahy

• koncem 40. let byl z politických důvodů uvězněn jeho bratr a jeho otec vyslýchán

• roku 1950 byl povolán k pomocným technickým praporům (PTP)

• u PTP sloužil 28 měsíců, nejprve v Postoloprtech na stavbě žateckého letiště, poté v Ostravě a nakonec v dolech u Stochova nedaleko Kladna

• po vojně měl zůstat pracovat v stochovských dolech, ale neuposlechl a našel si práci u letecké společnosti

• po okupaci v srpnu 1968 nechal přejmenovat svého syna Ivana na Václava

• jeho děti měly peripetie s přijetím na vysokou školu

• zemřel 17. prosince 2020

Zapsáno na futro

Vladimír se narodil roku 1929 a do školy začal chodit za války. Vzpomíná, jak v jejich škole bydleli němečtí vojáci a oni se kvůli tomu učili v jiné budově. Vzpomíná, jak příbuzní pomáhali převážet lidi přes hranice do Jugoslávie. A vzpomíná, jak jeho otec na ministerstvu obrany pomáhal skartovat dokumenty, aby se k nim nedostali nacisté. O politiku se ale Vladimír nikdy nezajímal a ani jeho tatínek (sociální demokrat, úvalský zastupitel a státní úředník na ministerstvu obrany) o politice doma příliš nemluvil. Vladimír chtěl být odmala především fotbalistou.

Chodíval běhat do lesa a po škole honil s kamarády merunu. A také chtěl být obchodníkem. Ještě za války nastoupil do učení ve velkoobchodu s potravinami a u kšeftu se mu líbilo. „Myslel jsem, že budu dělat cesťáka – obchodního zástupce různých firem ve světě. Mladej kluk jsem byl a měl jsem různý představy. Situace se ale naráz změnila a pak už jsem byl odkázanej jenom na to, co vám kdo dovolí a nedovolí,“ vzpomíná Vladimír na rychlý nástup komunistů k moci. Jeho bratra koncem 40. let uvěznili a otce začali vyšetřovat. Oficiální důvody k perzekucím komunisté měli, Vladimír si ovšem myslí, že hlavní příčinou represí vůči jeho rodině byly otcovy a bratrovy otevřeně odmítavé názory vůči ustanovující se komunistické vládě. „Rodina, já i lidé, s kterými jsme se stýkali, dávali svůj nesouhlas najevo. Kolikrát jsem se dostal v debatě do sporu a to stačilo. To všechno se sčítalo a psalo se vám to na futro.“

Bratrovi sebrali dům. Otec byl hospitalizován v nemocnici Na Františku s rakovinou. A Vladimírova matka (vystrašená tím, že jejího syna ve vězení snad i pověsí) se nervově zhroutila a byla převezena do psychiatrické nemocnice v Beřkovicích. Vladimír se v té době snažil prosadit jako profesionální fotbalista. „Nechali si mě prohlédnout. Měl jsem jít kopat vyšší soutěž, měl jsem našlápnuto – ale v jednom okamžiku všechno skončilo.“ Dostal povolávací rozkaz k pomocným technickým praporům (PTP).

„Jeden den jsem řešil fotbal a druhej den jsem šel na vojnu. Vůbec jsem s tím nepočítal… Ale pozor, to jsem nebyl sám… v Úvalech nás bylo asi 10 takovejch… Jestli byl konkrétní čin, za který mě poslali k PTP… to neumím říct… ale to jste nepotřeboval žádnej velkej čin. To se jednalo o názor.“

Vladimír přemýšlel i o emigraci. Přemlouval ho k ní jeho o devět let starší bratr. „Mluvil o tom několikrát, že by šel, že bychom šli společně… ale já viděl ty rodiče… no, nevím, byla tam možnost… já bych se v zahraničí uchytil, to by nebyl problém… ale neměl jsem asi odvahu… a potom si řeknete, proč bych měl chodit, ať jdou oni, ať jdou bolševici, ať jdou domů.“

Nehašené vápno

K PTP nastoupil Vladimír v roce 1950. Dva roky, které zde měl strávit, se protáhly na 28 měsíců. Nejprve absolvoval třítýdenní výcvik v Mostu. Vzhledem k materiálním nedostatkům vyfasoval světlemodrou uniformu po německých pilotech a kabát po Američanech. „Na výcviku nás naučili akorát zdravit, nic jinýho… a pak jsme šli hned dělat,“ říká Vladimír, jenž byl umístěn do Postoloprt na stavbu žateckého letiště.

Většina vojáků kolem Vladimíra se podobně jako on o politiku nezajímala – byli to často zemědělci, kteří přišli o půdu, anebo lidé, kteří měli mezi příbuznými někoho ve vězení a komunisté v tom nacházeli spojitosti. Vojáci zde byli využíváni především jako levná pracovní síla (dostávali sice plat, ale strhávali jim z něj měsíčně kolem 2700 Kčs). A byla to také převýchova.

„Přišli jsme ze směny, umyli se a za hodinu nato se šlo na politické školení a teď vám tam říkali takový bludy. Vykládali nám o tom, jak je velká země od Ukrajiny až sem. A co je tu za systém. To se mlelo pořád dokola. Ze začátku jste si z toho dělal legraci, ale potom jste si říkal, co blbnou, vždyť to nemá cenu.“

Mezi vojáky v Postoloprtech byli i Němci z pohraničí, kteří po válce nebyli odsunuti, ale zůstali v Československu. Často se jednalo o ostřílené veterány z druhé světové války. „Taky byli nežádoucí, tak je dali do PTP. Navigátoři z ponorek a dělostřelci, co bojovali v Itálii… ti všichni s námi sloužili… oni šest let válčili a potom museli na vojnu sem. A šel třeba kolem nich Rusák a toho Němce nepozdravil. A Němec mu řekl: ‚Já vojna – ty bažant.‘ A ten Němec dostal 30 dní, ale jemu to bylo úplně jedno, byl nervově vyřízenej. Předtím byl v elitní skupině a teď tady,“ vzpomíná Vladimír a zdůrazňuje, že tito němečtí vojáci měli mezi sebou vypěstovanou velkou sounáležitost. Jednou dostala celá posádka za úkol vyložit v dešti deset vagonů nehašeného vápna. Byly to otevřené vagony a vápno jim bouchalo pod rukama. A právě němečtí vojáci to odmítli – řekli, že do toho nejdou, a přestali pracovat. Potom se k nim přidali i někteří Češi. Byla to taková malá vzpoura.

Nikdo

Dny se skládaly z práce a školení. Dostat propustku mimo ubikace, obehnané ostnatým drátem, bylo obtížné a povedlo se to mimořádně. Vladimír měl ale naštěstí v Postoloprtech slečnu, která pracovala u zubaře, a ta mu zařizovala oficiální pozvání k zubaři, díky kterým mohl dostat propustku. Vladimírovi se to hodilo, zejména když potřeboval vyprat špinavé prádlo. „Domluvili jsme se s jednim klukem… on měl v Postoloprtech schovaný motocykl, tak jsme na něj nalezli a jeli jsme na Kladno, kde jsem měl tetu. Vždycky jsem jí napsal, že přijedeme, a ona nám připravila jídlo. Hodili jsme prádlo do pračky a najedli se a potom, když se nám prádlo vypralo, hodili jsme to mokrý do ruksaku a sušili to až v Postoloprtech… košile, spodky… nám to neměl kdo prát… kde jste to měl prát… každýmu čistý prádlo posílali… mně ale neměl nikdo co poslat… já nikoho nikde neměl.“

Navštívit bratra ve vězení se povedlo Vladimírovi jen jednou. Vzpomíná na to nerad. Byl od něj daleko, nemohl mu podat ani ruku a hned za nimi stál policajt. Nedalo se pořádně mluvit. Navštívit maminku v psychiatrické nemocnici se podařilo Vladimírovi dvakrát. A když chtěl jet do nemocnice za umírajícím otcem – to musel utéct.

„Utekl jsem a na postoloprteckým mostě jsem haltoval nějaký auto. Říkal jsem si, ať se děje, co chce. A měl jsem takovou smůlu, že jsem si sedl ke generálovi do auta. Asi to bylo pod jeho úroveň, aby mě někde udal – on se mě neptal na detaily… jen jsem mu řekl, že mám nemocnýho tátu.“

Když otec zemřel, Vladimír na pohřeb nemohl, nepustili ho. „Nikdo na pohřbu nebyl… matka tam nebyla, já tam nebyl, brácha tam nebyl… co jsem mohl dělat?“

Máš strýce v Americe

Z Postoloprt byl Vladimír převelen do Ostravy a poté na doly do Stochova u Kladna. Po návratu z vojny čekalo na Vladimíra, aby dal do pořádku dům a postaral se o maminku. V dolech musel podepsat, že zůstane pracovat na stochovské šachtě i po vojně. Nechtěl. Rozhodl se zariskovat a do dolů nenastoupil. Být bez práce ale bylo nebezpečné, a tak se mu nakonec podařilo nalézt místo v jednom leteckém podniku. Začal zde pracovat jako pomocný dělník a při práci si dodělal ještě průmyslovou školu. To už měl rodinu i děti.

Když s manželkou sháněli bydlení, rozhodli se, že prodají úvalský dům, ale nešlo to jen tak. „Museli jsme vyvěsit vývěsku, která tam musela viset tři měsíce – že prodáváme barák a jestli to nechce koupit někdo přednostně. Tu vývěsku v celých Úvalech předtím ani potom nemusel mít nikdo jinej, jenom my.“

Přišel rok 1968. Srpnovou okupaci vnímal Vladimír jako tragédii. S manželkou se rozhodli, že svému synovi, který se jmenoval Ivan, změní křestní jméno – jako takový drobný protest proti okupantům. „Když přišli Rusové, tak jsme ho chtěli přejmenovat na Václava… Vašíčku, Vašíčku… on si na to zvyknul, on byl malinkej… ale my jsme chtěli, aby se to udělalo oficiálně, a báli jsme se, že by z toho mohl být průšvih… tak jsme počkali rok… do první třídy šel jako Ivan, ale vysvědčení už má na Václava.“

A pak přišla 80. léta. To už byl syn starší a přemýšlel, kam se bude hlásit na vysokou školu. Vladimír měl obavu, aby se na ni jeho syn dostal, a tak se rozhodl, že je lepší podat přihlášku do Pardubic, kde byla větší šance na přijetí než v Praze. A dcera? Vladimír s manželkou chtěli, aby šla studovat do východního Německa. „Když si podala žádost, tak jí řekli, že má průměr 1,5, ale že musí mít minimálně 1,2. No, tak ona na sobě zapracovala, chodila na gympl ve Vysočanech, vozili jsme ji na handl do Německa kvůli němčině, a když přišlo druhé pololetí a ona už ty podmínky splnila, tak jí řekli: ‚No jo, ty se tam ale nemůžeš dostat, protože máš strýce v Americe.‘ Ona ho přitom nikdy neviděla.“

Vždyť to je rok 48, tohle!

Vladimír se odmlčí a zakroutí ztrápeně hlavou, jako by všechno, co doteď řekl, nedokázalo ani trochu přiblížit realitu, ve které tehdy žil. Jako by všechna jeho slova padala ladem. Prý, když jsem tenkrát nežil, tak nemůžu ani pochopit, o čem mluví. „Když to všecko sečtete a zrekapitulujete to v hlavě, tak byste se musel zbláznit,“ řekne po chvíli a pak v kladenském panelákovém bytě nastane ticho, které nakonec prořízne sám rozohněný Vladimír:

„Ti bolševici… nemyslete si, že byli upřímní… oni jeli internacionálu, ale jak jste jim ukázal zlato, tak po něm skočili jako ten kapitalista… nebojte se, že oni byli beránkové se sociálním zatížením… ti brali všichni… když dnes vidíte, jak se strany mezi sebou perou… a to dělaly všechny partaje i za první republiky… ty všechny se praly a bolševici na tom vydělali… to byl ten důsledek… já vám nevím dneska, mně se to vymyká zdravýmu rozumu, jak si ty strany počínaj. Vždyť to je rok 48, tohle! Jak se může stát, aby se někdo dostal do vlády s bolševikama?“