Věra Kafková

„Dělala jsem pětadvacet roků na poště a chodila jsem s poštou. Ne že bych seděla na poště... A když jsem nesla dopis s nějakou exotickou známkou, z Německa, z ciziny, tak to bylo něco, takovej zážitek. Támhleta paní, ona má syna doktora a on je v Německu... Tak mě to zajímalo, říkala jsem si, jedinej syn, ona tady sama vdova a syn v Německu. Nikdo nesměl nikam, ono bylo ze začátku špatně, i když někdo dostal dopis z ciziny, už měl někde nějakou poznámku. Takže to bylo docela takový exotický.“

„Všichni jsme na těch polích museli dělat! To nebylo tak, že bysme přišli ze školy a dělali si, co chtěli. Ne, ty půjdeš támhle, ty půjdeš natrhat kopřivy pro husy, to už babička nás honila, půjdeš tam a tam nebo za námi na pole. Takže my jsme na tom poli všichni dělali. Já jsem v tý době šla na ekonomickou školu, na dva roky. Ráno, než jsem šla na autobus, ten jezdil v sedm hodin, tak jsem jeden čas šla a ještě jsem nakrmila prasata. To už jsme tu práci měli tak rozdělenou.“