Miroslav Kalabus

* 1914

  • „Začala mobilizace a já jsem byl na vojně. To nás vůbec nepropustili. Mobilizaci jsem zažil na vojně. Byl jsem v Opavě, když narukovali záložáci. Tak si představte, ve dne v noci brousili bajonety. Když byl ten podpis, že nás obsadili. Vojáci pušky lámali, všechno odhazovali. Důstojníci, co měli kožené kabáty, tak je roztrhali, aby je nemuseli vracet. Úplně je rozřezali. To byl volný ústup. Když jsme potom šli pěšky z té Opavy, Kunvald, Fulnek a tak, to bylo strašné. Lidé plakali, naříkali.“

  • „Potom když už začaly ty velké problémy s Hitlerem, tak jsme museli opustit kasárny a byli jsme ubytováni u jachtaře. Moje družstvo s vysílačkou. Seděl jsem takhle u stolu a přišli tam tři starší lidé, tak jsme si vykládali. A jeden říká: ,Já mám dva syny na vojně, ale věřte mi nebo ne, je mi těžko. Já bych je ztratil, jenom aby nepřišel Hitler.‘ To bylo srdcervoucí, když to tak říkal, to bylo něco strašnýho. Jenom kvůli tomu, aby nepřišel Hitler, tak by obětoval syny.“

  • „V tom Fulneku jsme pochodovali a zastavili jsme tam na noc v cukrovaru. Tam už byly postavené slavobrány. Těch praporů, to SDP a já nevím, co všechno. Dlouhé třebas z prvního patra až na zem. A chlapi, hlavně záložáci, ti se vůbec netentovali. Říkali: ,To bude furt tady hýzdit?‘ A strhali to dolu. Teď najednou tam přijel autem starosta, za naším podplukovníkem, a říkal, že je to potupa německého národa a já nevim, co všechno tam ještě bylo. A nějak na podplukovníka začal křičet. Ten podplukovník říká: ,Halt!‘ Dost!. ,Jestliže nebudou do půl hodiny prapory stažené, tak vojsko bere město útokem. To jste měli vidět, co tam bylo za mumraj. To pódium s tou slavobránou hned museli strhnout a viděl jste, jak ty prapory lítaly dolů z těch oken. Dovnitř je stahovali a schovávali Němci. Tak jsme tam byli přes noc a ráno byl v pět hodin budíček. Pak byla snídaně. A potom jsme se seřazovali. Já jsem šel s mojí četou poslední. Ještě jsme ani neskončili a už zas létaly prapory navrch.“

  • „Když se osvobozoval Vsetín, Rusi šli směrem od Karlovic. Němci pochopitelně utíkali. No a my jsme na Jasance zajali pět Němců. Ty jsme odzbrojili. Oni šli už skleslí. Měli strach, co s nima bude. Ten Michal Irgoš, ten Rus, tam byli Rusi ubytováni na gymnáziu, ve Vsetíně. Tak tam jsme ho poslali s těma Němcema. Už byli skleslí. On byl ozbrojený. Tak je dovedl tam a údajně je na gymnázce ve sklepě ve Vsetíně zastřelili Rusové.“

  • Full recordings
  • 1

    Šumperk, 25.08.2010

    (audio)
    duration: 01:32:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vojáci lámali pušky, důstojníci trhali kabáty

Miroslov Kalabus na vojně v roce 1937
Miroslov Kalabus na vojně v roce 1937
photo: archiv pamětníka

Miroslav Kalabus se narodil v roce 1914 ve Vídni českým rodičům. Během první světové války se rodina přestěhovala zpět na Valašsko, odkud pocházela. Miroslav Kalabus v roce 1936 narukoval na vojnu, jako voják zažil obě mobilizace, mnichovskou dohodu i potupné předání kasáren Němcům. Z té doby nejvíce vzpomíná na město Fulnek, kde henleinovci měli již nachystané slavobrány pro wehrmacht. Po propuštění z armády bydlel na Jasence u Vsetína a pracoval jako technický úředník pod ředitelem Josefem Sousedíkem, který byl hlavou odboje na Vsetínsku. Podobně jako jiní Sousedíkovi podřízení se i Miroslav Kalabus připojil k odboji. Jako zástupce velitele byl na Jasence členem partyzánského družstva, které se připravovalo na ozbrojený střet s Němci. K němu už nedošlo, protože 4. května 1945 byl Vsetín osvobozen 1. čs. sborem. Družstvo na Jasence při tom zajalo pět vojáků wehrmachtu. Těsně po válce Miroslav Kalabus odešel do Šumperka, kde až do důchodu pracoval jako učitel a kde žije dodnes.