The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hannelore Kalenská (* 1943)

• narozena 4. dubna 1943 v Doubí u Liberce

• česko-německá smíšená rodina

• otec Němec, služba ve Wehrmachtu, válečný invalida

• matka Češka, administrativní pracovnice

• po válce rodiče neodsunuti

• 1957-1961 - zdravotní škola optická v Jablonci nad Nisou

• 1961 - maturita, nedostala posudek na VŠ

• práce v oční optice v Liberci

• zažila události 21. srpna 1968 v Liberci

• vdova, žije v Liberci

Vyrůstat v Liberci nedlouho po válce se jménem Hannelore a v rodině, která mluvila německy, nebylo snadné. Hannelore Kalenská, pro většinu přátel Hanka, kvůli svému česko-německému původu a rodinné historii neměla na růžích ustláno. Dnes tato svérázná dáma vzpomíná na příkoří většinou se smíchem a humorem, který k ní patří stejně jako jméno, k němuž se po letech vrátila.   

Matce strčili do ruky koště

Hana Kalenská, v německém rodném listě zapsaná jako Hannelore Hübner, se narodila 4. dubna 1943 v Doubí u Liberce jako starší ze dvou dcer. Obec se tehdy nazývala Eichicht a žilo v ní, stejně jako jinde na Liberecku, početné německé obyvatelstvo.  K německé národnosti se hlásil i Hanin otec Herbert Hübner. Pocházel z německé rodiny usazené v Rochlicích, dnes liberecké čtvrti. Její matka Božena Veisheitlová byla Češka z nedalekého Pilínkova, smíšená manželství v regionu nebyla vzácností. Rodiče se vzali ještě před válkou a i po záboru Sudet zůstali v Doubí. Na otázku, zda rodiče zvažovali odchod ze Sudet po jejich připojení na podzim 1938 k německé říši, pamětnice odpovídá: „Kam by odcházeli? Tady žili po generace, pracovali tu, neměli kam jít.“

Svého otce Hana zažila už jako válečného invalidu: „Tatínek musel narukovat do Wehrmachtu a v bojích u Donbasu ztratil paži. Prošel polským lazaretem, ale víc o jeho válečné anabázi nevím. Pro mě jako dítě bylo normální, že tatínek nemá ruku.“ Když končila válka, byly Haně dva roky a vlastní vzpomínky na tu dobu nemá. Není si jistá, zda rodiče měli být odsunuti nebo ne, každopádně nakonec ale zůstali v Doubí, později se přestěhovali do nedalekého Vesce.

Národnostní spory zjitřené nedávno skončenou válkou se ovšem projevovaly, ačkoli v případě rodiny Hübnerovy spíš jen slovně: „Mamince po válce vrazili do ruky koště, že prý když si vzala Němce, tak ať jde zametat ulice. Museli jsme se přestěhovat, protože sousedka prohlásila, že vedle Němce bydlet nebude.“ Mezi rané Haniny vzpomínky patří i rozzuřený dětský lékař, který prohlásil, že německého parchanta neléčí, nebo špatný, hygienicky nevyhovující byt, který rodina dostala přidělený: „Část dětství jsem strávila schoulená u studených kamen ve vlhkém a plesnivém bytě.“ Moc peněz rodina neměla, matka pracovala jako úřednice, otec – válečný invalida dělal vrátného.

Neúčastní se brigád

U Hübnerových doma se mluvilo německy, pořádně česky se Hana naučila až ve škole. S povinnou školní docházkou, kterou zahájila v roce 1949, přišla kromě mateřského jazyka i další konfrontace: „Učitelka se ptala dětí, jak se jmenují rodiče. Řekla jsem, že tatínek se jmenuje Herbert, a myslím, že to jméno všichni slyšeli poprvé a také se mi posmívali.“ Nezůstalo jen u jmen. Hana, tak jako většina dětí, toužila být stejná jako ostatní a vyrovnat se jim. Vysvětluje: „Chtěla jsem někam patřit. Jméno Hannelore jsem se neodvážila použít, na všech vysvědčeních jsem Hana. Sice jsem to nepřiznala, ale měla jsem tatínkovi za zlé, že je Němec, protože se to nehodilo.“  

Po základní škole Hana absolvovala Střední zdravotnickou školu optickou v Jablonci nad Nisou, kde maturovala v roce 1961. Hlásila se na vysokou školu, chtěla studovat ruštinu v kombinaci s němčinou na filozofické fakultě. Ač měla výborný prospěch, potíž byla s kádrovým posudkem, kterým ji vybavil místní tajemník: „V posudku jsem měla napsáno, že matka se dívá jedním okem na Západ a otec ohrnuje nad dnešním zřízením nos, že nejsem vychovávána k socialistické společnosti, neúčastním se brigád v obci. Napsal tam, že se jevím jako nafintěná mladice, že nosím červené a černé punčocháče a podobné věci. Kvůli posudku mě samozřejmě nevzali.“ Rodiče se proti němu sice odvolali, maminka se s Hanou dokonce vypravila do prezidentské kanceláře do Prahy, kde, jak Hana popisuje, „byly i toalety luxusnější než náš byt“. Nabídli jí místo jazyků studium zubařiny nebo hygieny, což nepřijala, a místo toho vystudovala při zaměstnání obor optometrie.

Nebudeme dělat brýle slepé vládě

Práci našla v Oční optice v Liberci na dnešním náměstí Edvarda Beneše. „I to náměstí příznačně střídalo jména – za války Adolf Hitler Platz, pak Benešovo náměstí, později náměstí Bojovníků za mír, dnes opět Benešovo,“ směje se pamětnice. Později se vdala a v roce 1966 se jí narodil syn. Z optiky sledovala Hana v srpnu 1968 tanky, které ukončily slibný vývoj jara roku 1968. Na náměstí narazil tank do podloubí, zdemoloval několik bytů a při sesuvu zdiva a následné střelbě přišlo o život celkem devět lidí: „Na náměstí po střelbě nikoho nepouštěli, jen ty, co tam pracovali. Ale asi dva dny jsme potom nešli do práce, protože nikdo netušil, co bude dál. Báli jsme se, že nastane válka, chystali jsme zásoby, navíc jsem měla dvouleté dítě. Na pobořené podloubí jsme se ale dívali dlouho.“ Kromě tragických momentů vzpomíná Hana i na posrpnovu atmosféru a pookupační ústní lidovou slovesnost: „V optice jsme vyvěsili plakát: Nebudeme dělat brýle slepé vládě. Také se říkalo: Na ochranu Státní banky nejsou třeba ruské tanky.“

O jednadvacet let později z optiky na náměstí sledovala události listopadu 1989. Po letech opět používá své rodné křestní jméno Hannelore: „Už mi nevadí, naopak. Navíc mě někdy pobaví reakce lidí,“ směje se bezprostřední Hannelore Kalenská.