„Po válce když jsme přišly, tak jsme měly zájem sem (do Lidic) jít, ale příbuzní říkali: ,Počkejte za týden, bude tryzna, tak tam půjdete až společně všechny, co už jste se vrátily.‘ Nebyly jsme ještě všechny, ale od poloviny května už se vězeňkyně vracely. Tak až s tou tryznou. Měly jsme se shromáždit na Buštěhradě v zámku a pak jít. Tak takhle jsme přišly a až nad strání jsme viděly – prázdné údolí... Byl tam jedině ten hrob označen, tam byl už jakýsi provizorní kříž, to místo prý udržoval nějaký pán ze Hřebče. A taky se vyprávělo, ono tam bylo oseté pole a obhospodařoval ho buštěhradský státní statek. A když tam přijeli s koňmi, tak ty odmítali překročit místo toho hrobu. Je k neuvěření, ale lidé z toho statku říkali, že tam ty koně nedostali.“
„Tam asi dva domy vedle té koleje, snad to byla domovnice nebo nějaká žena, když viděla nějakého mládence, který by mohl být student, přicházet od Karlova náměstí dolů, tak vyběhla a řekla mu, co se tam dělo. A to jsme viděli několik případů, jak ti se otočili a odcházeli. Víte, nocovali někde jinde nebo přijeli odněkud, prostě nebyli tu noc v koleji, tak ona je varovala.“
„Jeden z těch sachsenhausenských vězňů mně jednou napsal, abych ho navštívila, že pracuje na ústředním výboru. To bylo ještě vedle Prašné brány, ta banka, tu obsadili. A to bylo připraveno, komunisté už v té skupině (vězňů ze Sachsenhausenu) pracovali, už měli schůze, věděli, kde budou umístěni a to všechno. A jeden z těch mužů mně napsal, jestli bych ho navštívila, a nabízel mi zaměstnání. A já říkám: ,No ale já nejsem komunistka, moji rodiče taky nebyli, tatínek nebyl ve straně, vím, že volil sociální demokraty, no tak jak bych mohla být na ústředním výboru?‘ A on, že to by se všechno udělalo. ,A měla bys tady podmínky jako nikde jinde. No a když by bylo potřeba, tak by sis stoupla do okna ke kulometu a střílela do lidí.‘ No tak to jako mi vyvalilo oči a říkala jsem: ,Já už jsem zaměstnaná, spoluzaměstnanci v pojišťovně se ke mně za války chovali hezky, jsem tam spokojená, tak já se ještě rozhodnu.‘ No a rozhodla jsem se negativně. To bylo v pětačtyřicátém roce, nějak hned na podzim.“
„Já se sestrou jsme normálně spaly – a teď tatínek nějak slyšel pořád kroky, jak z té stráně pořád lidé chodili. A tam taky bydlel Ferda Pospíšil, a to byl invalida z první světové války a měl protézu. To byla dřevěná hůl, a jak šel, tak to klapalo. A tatínek, já jsem ještě spala, to vím jen z vyprávění rodičů, tatínek říká mamince: ,Prosím tě, co se to děje? Tady teď vedou Ferdu, jak to klapalo, copak se to tady děje?‘ No a nějak po třetí hodině přišli taky k nám...“
„Tam byly velké dachaubetrieby a byly to dílny, kde se šily uniformy, oblečení pro vězně. Ale to bylo komplet, látky se tam tkaly, stříhaly, připravovaly do balíků a ty se dostávaly ke švadlenám nebo šičkám. A tam vybírali ty mladší. Mně maminka říkala: ,Kdybys tam šla, tak ne aby sis sedla k mašině. Víš, že šít na stroji vůbec neumíš a přišiješ si prsty.‘ To byla dobrá rada, protože tam člověk musel umět všecko. Posadili mě za stroj a bylo. A ještě mě posadili za takový zvláštní, firma Pfaff dodávala ty stroje, a byl to takový zvláštní stroj, že tam v takové trubičce byla destilovaná voda, která se zahřívala elektřinou, jak se šilo, a ta když se sešil nějaký šev, tak ho zároveň rozžehlovala, ale tak bezvadně, jako by se to žehličkou nepodařilo.“
Miloslava Kalibová se narodila 29. prosince 1922 jako starší ze dvou dcer Jaroslava Suchánka a jeho ženy Anny. Otec byl kuchař a v meziválečném období působil nejprve v Luhačovicích a později v Novém Smokovci, kam ho rodina následovala. Matčini rodiče pocházeli z Lidic. Suchánkovi si tu proto na začátku války postavili dům. Miloslava Kalibová studovala v letech 1933-1941 dívčí gymnázium v Praze a v roce 1941 nastoupila do zaměstnání. Desátého června 1942 v časných ranních hodinách vyvedlo gestapo jejich rodinu z domu. Otec byl popraven mezi lidickými muži a obě sestry s matkou čekal osud ostatních lidických žen. Po třídenní internaci v kladenském gymnáziu putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Miloslava Kalibová zde byla do konce války a vše vyvrcholilo 28. dubna 1945 pochodem smrti, který trval pět dní a byl dlouhý 150 km. Skupina českých žen při něm došla až na osvobozené území. Odsud zbývalo několik kilometrů do shromažďovacího tábora pro cizince ve Schwerinu, kde byla Miloslava Kalibová až do návratu domů. Do Československé republiky se dostala 2. června 1945. Hned 8. června nastoupila do svého bývalého zaměstnání v nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců. Po reorganizacích v letech 1948 a 1952 se dostala na ministerstvo zdravotnictví, kde pracovala dalších 30 let. V roce 1952 se vdala. Nikdy nebyla členkou žádné politické strany. Byla předsedkyní lidické základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Miloslava Kalibová zemřela 27. prosince roku 2019.
