The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iryna Kalja (* 1942)

• narodila se 1. ledna 1942 v obci Zaborol u Lucku na Volyni

• pochází ze smíšeného rusko-českého manželství

• tatínek bojoval v Rudé armádě, byl zraněn a zajat u města Novohrad-Volyňskyj

• v roce 1947 plánovala celá rodina reemigraci do Československa

• kvůli reemigraci byl tatínek předvolán na NKVD a následně vězněn v sovětském pracovním táboru v Mongolsku

• tatínek se po propuštění vrátil na Kavkaz, kde také zemřel

• maminka se rozvedla a v roce 1965 odjela do Československa

• Iryna Kalja pracovala v léčebně pro postižené

• po roce 1993 často jezdila do České republiky

• v roce 2013 stále žila v obci Zaborol u Lucku

Iryna Kalja měla v roce 1947 se svou rodinou reemigrovat do Československa. Přišlo však předvolání jejího otce, veterána z druhé světové války, na NKVD a tam se ho zeptali: „Tak vlast, nebo manželka?“ A tatínek odpověděl: „Přesně tak.“ NKVD pravděpodobně vnímalo jeho odpověď jako nepřátelství vůči Sovětskému svazu. Otec tak strávil následující roky v sovětském táboru nucených prací a Iryna Kalja s maminkou zůstala na Ukrajině.

V Zaborolu jsme mluvili česky, rusky i německy

Iryna Kalja, rozená Klaper, se narodila 1. ledna 1942 v obci Zaborol u Lucku v dnešní Volyňské oblasti. Pamětnice spadá do enklávy volyňských Čechů. Její předci přijeli v 19. století z českých zemí na Volyň a po přijetí pravoslaví si mohli zakoupit zdejší půdu, na které se živili jako zemědělci.

V obci Zaborol nežili pouze Češi, většinu obyvatel tvořili Němci, ale také se zde nacházeli Poláci, Ukrajinci a židé. V obci tak bylo obvyklé, že děti mluvily více jazyky: „Jenom několik rodin bylo čistě českých. A když byly děti malinké, tak neprosily česky, ale německy. I české děti se tak naučily mluvit hezky německy.“ Také babička pamětnice, Františka Natálie, se provdala za Stjepana Klapera, který byl německé národnosti.

Z českých rodin si pamětnice pamatuje rodiny Flingerových, Cmundů a Stanislavských. Iryna Kalja uvádí, že Češi nebyli chudí, měli půdu a najímali si pracovníky až z Polesí, které leží pod Běloruskem. Také dědeček vlastnil deset hektarů půdy, stroj, koně a dobytek a byl tak vnímán jako bohatší obyvatel. Tatínek Ivan pak byl ruského původu, zatímco maminka Anežka byla Češka. Doma se tak mluvilo střídavě česky a rusky.

Židovka nám půjčila peníze a pak ji Němci zastřelili

Mezi válkami spadala obec Zaborol pod polský stát. V roce 1939 však Volyň obsadil Sovětský svaz a za dva roky ho v rámci Operace Barbarossa vystřídal nacistický režim. Za nacistické vlády se začala projevovat represivní politika, která se zaměřovala především na židovské osídlení: „Dědeček se s židy přátelil, protože od něj kupovali úrodu a med. Ještě před napadením Sovětského svazu pak jedna židovka půjčila dědečkovi peníze a oni jí peníze vrátil. Tu židovku pak zastřelili. Byla to rodinná přítelkyně. Jinak jsme s židy žili velice mírně.“

Typickým jevem nacistické okupace Volyně bylo, že Němci kontrolovali důležité silnice, infrastrukturu a větší města, ale jinak v celé oblasti panovalo prakticky bezvládí. Nacistická okupace trvala až do roku 1944, kdy Rudá armáda začala vytlačovat wehrmacht z území Volyně zpět do Německa.

Babička se nám už nikdy nevrátila

Po ústupu wehrmachtu opět zavládl na Volyni sovětský režim a NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí, předchůdce KGB) začalo vyhledávat osoby kolaborující s nacisty. V tomto smyslu byl ohrožený i dědeček: „Měl údajně pracovat jako německý špion, protože znal německý jazyk. Ale jeden Čech dědečkovi řekl: ʿHospodáři, utíkej, protože tě mají zastřelit.ʾ S babičkou se tak domluvil, že uteče. Myslel si, že babičku nebudou obtěžovat. Dědeček odešel k sousedovi, pomocí lana vylezl na strom a zůstal tam. Ve větvích nebyl vidět. Naše babička ale zmizela. Nevíme, co se stalo. Jenom se o ní říkalo, že křičela a plakala, aby nechali být jejího syna. Pravděpodobně ji někam vzali. Nevíme ani přesně, jestli Němci nebo Sověti.“ Dědeček pak svou ženu hledal, ale už ji nikdy nenašel. NKVD bylo také důvodem, proč spousta Čechů chtělo odjet z Volyně zpět do vlasti.

Jako jediná česká rodina jsme neodjeli do Československa

Tato možnost se naplnila už v roce 1947, kdy volyňští Češi získali možnost reemigrovat do Československa. Iryna Kalja však se svou nejbližší rodinou zůstala na Ukrajině. Důvodem jejího setrvání byl tatínkův osud, kterému nebyl povolen odjezd kvůli jeho ruské národnosti. Dokumenty na reemigraci již byly připravené, ale celá rodina byla náhle povolána na NKVD: „Táta tam řekl: ,Moje rodina jede do Československa a já chci jet s nimi.ʾ Pracovník NKVD mu odpověděl: ,A byl jste v zajetí?ʾ ʿ,Ano, přesně tak.ʾ ,Tak vlast, nebo manželka?ʾ A táta: ,Ano, přesně tak.ʾ Za dva měsíce už byl otec v mongolských stepích v sovětských táborech nucených prací. Přežil, ale už se nevrátil. Odjel na Kavkaz, kde se narodil, a tam i zemřel. Ze Zaborolu jsme tak byly jedinou českou rodinou, která neodjela do Československa.“ Na Ukrajině zůstal dědeček, maminka, pamětnice a maminčin bratr. Po reemigrujících Němcích a Češích se pak do obce nastěhovali ukrajinští reemigranti z Polska a etnická situace v Zaborolu se tak značně proměnila.

Po válce přišla kolektivizace a hlad

V letech 1939 až 1941 Sověti kolektivizaci na Volyni nestihli a združstevňování se tak realizovalo až v poválečném období. Na konci 40. let 19. století tak bylo dědečkovi, který byl vnímán jako bohatší obyvatel obce, sebráno veškeré živobytí: „Měl veliké hospodářství, ale začaly se organizovat kolchozy a všechno mu vzali. A muselo se mlčky sedět, nemohlo se říct ani slovo, protože jinak by člověk šel na Sibiř do táborů nucených prací.“

Rodina tak ztratila prostředky na uživení a jejich bídu ještě umocnilo rabování místních obyvatel. Rodina se tak i kvůli krádežím ze strany sousedů ocitla úplně bez prostředků: „Dva roky jsme měli takový hlad, jako tomu bylo ve třicátých letech na východní Ukrajině. Sousedé nám sice dávali chleba, ale neměli jsme nic jiného. Když přijeli Ukrajinci ze západní strany řeky Bug, tak dali dědečkovi obilí, aby mohl zasít a hospodářství se zase trochu ustanovilo. Ale ze svého raného dětství si pamatuji jenom prázdný dům.“

Pravidelně jsem jezdila za maminkou do Československa

Poté se podmínky v Sovětském svazu ustanovily a začala růst životní úroveň. Iryna Kalja vystudovala, vdala se a poté pracovala v Lucku v léčebně pro postižené. Stále žila v Zaborolu, ale její dcery se již pevně usídlily v Lucku.

Její maminka se nakonec musela nechat rozvést, aby mohla reemigrovat. V roce 1965 odjela sama do Československa a zde se znovu vdala. Iryna Kalja ji pravidelně jezdila navštěvovat, ale na československé ambasádě nebylo vždy jednoduché získat povolení: „Já jsem jim tvrdila, že je v Československu celé moje příbuzenstvo. Jsou tam pochovaní moji dědečkové, babičky a prababičky a já jsem je prosila, aby mi umožnili jet do Československa. Tvrdila jsem, že jsme Češi, ale oni mi odpověděli: ,Buďte třeba Turci. Nejprve budete chtít vy, potom vaše děti, pak vaše sestra a nakonec vaši známí.ʾ“

V 90. letech bylo možné odjet do České republiky i natrvalo, ovšem pamětnice už měla manžela a byla usazená na Ukrajině. Do České republiky však jezdila téměř každý rok, aby viděla svou maminku a příbuzné.

Prodali naši zem

V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a vznikla nezávislá Ukrajina. Mnoho Ukrajinců přivítalo nastalé události s nadšením, ovšem privatizace majetku se ukázala jako problematická: „Lidé si z kolchozů odváželi, co mohli. Někdo si odvezl cihly a někdo si vzal nářadí. Všechno tak zničili. Můj dědeček měl deset hektarů půdy a my jsme čekali, že nám ji nezávislá Ukrajina vrátí. Čekali jsme pořádek. Nejprve se měli zeptat dědiců: ,My jsme vám všechno vzali a něco z toho může být vaše.ʾ Ale oni rozdali všechno. My jsme na to měli právo a říkali jsme: ,Vy jste rozdělili naši půdu, tak nám dejte aspoň kousek. Z deseti hektarů nám dejte alespoň deset akrů.ʾ Ale oni říkali: ,My jsme vám ji nebrali.ʾ Tak dědečkovu zem prodali.“ Rodina alespoň stihla privatizovat jezero v Zaborolu. Iryna Kalja v době natáčení (2013) žila stále ve své rodné obci na západní Ukrajině.