The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kalus (* 1958)

• narozen roku 1958 v Rokycanech

• oba rodiče byli evangeličtí duchovní, proto se nemohl dostat na střední školu

• dal se do učení na zedníka

• vystudoval teologii navzdory nepřízni příslušných úřadů

• působil jako farář v Prosetíně, v Brně, v Krouně

• jeho otci Vladimíru Kalusovi byl po roce 1968 odebrán státní souhlas a nemohl působit jako farář

• Vladimír Kalus zemřel v roce 1987 na následky autonehody, do jeho auta narazil civilní vůz Státní bezpečnosti

Pavel Kalus se narodil do rodiny drobných živnostníků: babička měla krejčovskou dílnu a druhá babička vlastnila v Chrudimi malé papírnictví. „Dědeček měl vedle knihkupeckou dílnu: cítili se jako součást dobré chrudimské společnosti.“ Není proto divu, že vývoj po únoru 1948 způsobil rodině velké problémy. „Zejména potrhané vlastnické vztahy, to bylo základní zlo komunismu,“ soudí pamětník. Krejčovskou dílnu zavřeli, stejně tak papírnictví bylo zabaveno a babičce zbyl z obchodu jenom dluh, který splácela dalších deset let. 

Když se chystala měnová reforma, babička s dědou nakoupili velké množství známek a kolků, protože měli představu, že alespoň v těchto ceninách bude měně ponechána hodnota. Avšak ani tato strategie nevyšla – ceniny se staly zanedlouho bezcennými. „Jako děti jsme si s těmi papíry hrály.“

Práce faráře, to je práce s lidmi

Pavel Kalus šel ve stopách svého otce Vladimíra, evangelického faráře. Když se otec rozhodl pro studium teologie, děda z toho měl velkou radost. „Byl to velký evangelík, otevřený člověk a pokrokář...“

V době studií byl Vladimírovým vzorem doktor Albert Schweitzer: farář a vystudovaný lékař, který odešel do Afriky a tam založil nemocnici pro potřebné lidi. Otce to velice ovlivnilo, a první tři roky proto chodil na přednášky z medicíny a zároveň studoval teologii. Pavel Kalus popisuje, jak tehdy takové studium vypadalo: „Dneska máme na všechno počítač, ale tenkrát si studenti pořizovali ze všeho výpisy. Každý student měl dřevěnou krabici s kovovým uchem. Ta když se otevřela, tak v ní byla spousta kartiček: výpisků z knih, poznámek k nejrůznějším textům... Tohle všechno jsem po otci podědil.“

Cílem otce Vladimíra tedy bylo stát se misionářem v cizině. Připravoval se na pobyt v Indonésii, ale po roce 1948 byla jeho cesta na misii znemožněna. Proto šel dělat faráře do Chrástu u Plzně. „Práce faráře, to je práce s lidmi. A potom má farář na starost kostely.“ Tyto dvě úlohy dokázal otec Vladimír zastat více než spolehlivě. Zasadil se o vybudování kostela v Chrástu a dvou modliteben v Moravském Krumlově. Roku 1960 potom začal organizovat brigády evangelické mládeže, kdy skupina lidí jezdila pracovat do lesů v Orlických horách. Postupem času se z této iniciativy stala platforma pro setkávání se českých evangelíků s evangelíky z NDR, protože otec udržoval kontakty s východoněmeckými faráři.

„Podle mého soudu byl mezi lidmi velmi oblíbený. A to se komunistům nelíbilo.“ Po okupaci roku 1968 přišla normalizace a nastalo období prověrek, rekvalifikací atd. Otec Vladimír dostal v roce 1970 obálku od církevního tajemníka, který tehdy uděloval souhlas třeba k tomu, jestli člověk může studovat teologii nebo jestli může působit jako farář. „Byl to straník, který rozhodoval o věcech církve.“ V dopise se psalo, že je mu odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Najednou byl bez práce.

Viděl jsem, jaká je to křivda

Pavel Kalus byl tou dobou dítě školou povinné a docházel na základní školu do Miroslavi. V rámci reforem roku 1968 byla nově otevřena osmiletá gymnázia, a proto pamětník ve školním roce 1968/1969 dojížděl na gymnázium ve Znojmě. S příchodem normalizace však byla tzv. experimentální gymnázia opět zrušena a převedena zpět pod základní školy.

Přesto pouhý roční pobyt na gymnáziu Pavla Kaluse významně ovlivnil. Vzpomíná hlavně na svoji profesorku ruštiny, paní Adámkovou. Vystudovala v Moskvě a byla velmi zapálená pro věc: ráda vyprávěla o Sovětském svazu, o ruské literatuře nebo o výtvarném umění... Pavel Kalus na ni vzpomíná jen v dobrém: „Předala mi vztah k ruské literatuře, který mám dodnes.“ Po roce 1968 paní učitelka odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk a z gymnázia musela odejít.

Následně nemohla nikde sehnat práci jako učitelka, a tak nastoupila jako průvodčí ve vlaku. „Když jsem později jezdil do učení, tak jsem nasedl v Miroslavi do vlaku a tam byla moje paní profesorka ruštiny. Řekla: ‚Pavle, tak jak se máte?‘, cvakla mi lístky a šla dál.“ Tahle zkušenost podstatně ovlivnila jeho vnímání světa. „Pro mě to bylo takový memento: viděl jsem, jaká je to křivda. Na takovéhle nespravedlnosti komunismus stál – byl postaven na hliněných nohách.“

Chtěli nějaké ospravedlnění

Otec začal po roce 1970 objíždět různá místa v okrese Znojmo, ale nikde nemohl najít zaměstnání. „Dokonce už mu někde práci slíbili – ale na druhý den mu to zase zamítli s tím, že u nich byli lidé z StB a ti řekli, že ho nesmí zaměstnat. Chtěli ho prostě vytlačit z Miroslavi a z celého znojemského okresu, aby neměl vliv na lidi.“ Trvalo několik měsíců, než si našel práci. Nakonec pracoval třináct let jako řidič v brněnském závodu firmy Plynoprojekt Praha. Byla to pro něho těžká doba, protože musel ráno vstávat před čtvrtou hodinou a vracel se za tmy.

Pavel Kalus zajímavě popisuje vztah tehdejší nomenklatury a církevních hodnostářů: „Otce jako faráře přehlíželi, na druhou stranu ale byli rádi, když s ním mohli dobře vyjít. Ti největší komunisti, kteří by na ulici nejraději přešli na druhou stranu ulice, aby ho nemuseli potkat, mu najednou v soukromí začali vykládat o sobě a strašně chtěli nějaké ospravedlnění, že nedělají nic zlého.“ 

“Tajná práce”

Pro většinu lidí v okolí ale Vladimír Kalus zůstal farářem. Postupem času se stal koordinátorem spolupráce s Holanďany. Občas přijel holandský profesor přednášet na bytové semináře a evangelickou mládež pozvedal na duchu. „To byla ovšem tajná práce, o tom se ani doma nemluvilo, protože jsme měli odposlouchávaný telefon, to jsme dobře věděli.“ Když přijela nějaká návštěva, tak na faře automaticky vyndávali telefonní aparát ze zdi.

„Holanďané říkali, že víra a chod celého světa stojí na dobrých lidech. A aby lidé byli dobří, tak potřebují dobré knihy a dobré vzdělání.“ Proto pomáhali tím způsobem, že vozili do Čech odbornou literaturu ze zahraničí a také zpěvníky pro mládež. „U nás jsme ty písně sestavili, napsali jsme to na stroji a v Holandsku nám z toho vyrobili zpěvníčky, které se pak zpátky do Čech pašovaly. Tenkrát to pro nás byla důležitá věc – moje generace vyrostla na zpěvníku Nová píseň.“

V roce 1987 už byla doba mírnější a otec nastoupil znovu jako farář, tentokrát v Brně-Židenicích. Práce se mu dařila, ale ještě ve stejném roce zemřel na následky autonehody. Do jeho auta totiž narazil řidič Avie A21 Furgon: vůz měl civilní značku, ale po havárii se zjistilo, že patřil Státní bezpečnosti.

Věřili jsme, že všechno bude dobrý

Ve vzpomínkách Pavla Kaluse tato událost stále nepříjemně rezonuje, protože okolnosti smrti jeho otce dosud nebyly vyjasněny. „Když jsem viděl fotky z protokolu z té bouračky, tak všude bylo vidět, že s sebou vezl asi třicet nových zpěvníků a deset teologických knih. Nejvíc fotografií se týkalo právě toho, co vezl, než okolností té bouračky.“ V protokolu navíc bylo, že řidič avie dostal smyk, a proto do otce narazil. Rodina však slyšela od očitého svědka jinou verzi: avie prý jela kolmo proti otci na křižovatce na červenou. Řidič dostal podmínku, protože smyk vozidla byl chápán jako polehčující okolnost. „V Holandsku to rešeršovali tak, že to byl prostě mord, že chtěli otce odstranit...“

Otec řekl rodině, že hned první večer po havárii u něj byli příslušníci StB a vyptávali se, kde vzal ty zpěvníky. Pamětník proto rovnou posbíral u otce doma tři kufry „závadných“ věcí a všechno odvezl na Vysočinu, kde tou dobou působil jako farář. Otec měl zlámaná žebra a roztříštěnou nohu, ale zdálo se, že bude v pořádku. „Po tom prvním šoku jsme se z toho dostali – sice jsme věděli, že táta bude ležet, ale věřili jsme, že všechno bude dobrý.“ Ale pak ho při cestě na operační sál náhle ohrozila embolie a ve věku padesáti sedmi let zemřel.

Po revoluci byly digitalizovány dokumenty StB a je možné do nich nahlédnout. Pavel Kalus si podal žádost za otce a zjistil, že na něj bylo vedeno několik svazků, ale všechny byly skartované.

Něco smysluplného

Pamětník šel v mnoha ohledech ve stopách svého otce. Jak sám říká, některé věci „podědil“. Stejně jako otec se stal farářem, vedl brigádu evangelické mládeže a jezdil na tábory s dětmi... Jeho cesta k teologii však nebyla přímočará.

Když skončil základní školu, přihlásil se na stavební průmyslovku. Ředitel ale napsal do posudku, že výchova v rodině nezaručuje kladný poměr k socialistické vlasti, a to mu uzavřelo cestu na střední školu. Oba jeho rodiče byli evangeličtí faráři... Proto se dal do učení na zedníka. „Prvního půl roku jsem plakal, jak to bylo pro mě krušný.“ Ale mistr si postupně Pavla Kaluse oblíbil a po roce se za něj postavil, takže ho nakonec na průmyslovku pustili.

Studium na stavební průmyslovce pamětníka velmi bavilo, ale pomalu mu docházelo, že by rád byl farářem. „Viděl jsem to jako něco smysluplného.“ Od církevního tajemníka ale nedostal souhlas studovat teologii, takže se odstěhoval do Prahy, kde nastoupil do Montovaných staveb Praha. Studium mu bylo umožněno až po dalších dvou letech strávených na vojně; roku 1987 nastoupil jako farář. Působil na několika místech, například v tzv. Červeném kostele v Brně.

Potom byl Pavel Kalus několik let mimo službu: působil v synodní radě a také pracoval jako ředitel centrální diakonie. Dnes je farářem na Žižkově v Betlémské kapli. „Ještě před důchodem jsem chtěl dělat to, co mě baví nejvíc...“