Jan Kandráč

"Ženich by neměl vidět nevěstu minimálně dva dny před obřadem. Potom, když už přijde den, kdy se jde do kostela, ženich jde s celou rodinou pro nevěstu k její rodině. Nevěsta je u své rodiny a ženich s rodiči a svou rodinou jde pro nevěstu a neexistuje, aby ji rodina vydala jenom tak. Hraje se divadlo, jakoby hádka. Hádáme se. Ukazují nám jiné krásné romské holky. A ptají se: 'Je to ona?' My přijdeme, řekneme v romštině, že si jdeme pro nevěstu. Vysvětlujeme, že se do sebe zamilovali. A hrajeme hádku. Chceme vidět nevěstu a oni nám schválně vodí jiné holky. Taky jsem viděl, když jsem šel hrát na svatbu, že nevěsta a ženich byli v jednom pokoji. Říkám si: 'Co to je?' To mě bolí. A ta hádka a to všechno je krásné. Trvá to asi tak hodinu. Pak se otevře víno, rodiče si připijí a pokračuje se dál a je to krásné."

„Zkoušelo se u mého dědy a zkouška probíhala následovně. Byla to taková oslava naší rodiny s tím, že jsme rodina muzikantů, dobrých Romů, kteří dodržují staré romské tradice. Samozřejmě tam byl dobrý alkohol, dobré jídlo, celá rodina tam seděla, i sousedi. V tom bytě bylo třeba i 30 lidí. Zkoušelo se, hrálo se, pak babička a maminka začaly tančit. A děda mi říkal: 'Vidíš to, Honzo, jak tančí? To znamená, že je to dobré, že je ta hudba zaujala tak, že samy cítí, že musí tančit a bavit se.' Bylo to pro mě poučné. Dodnes si to pamatuji. Bylo to krásné.“

„Taková smutná věc se stala. Jsem z toho smutný, protože se to dotklo přímo mě jako muzikanta. Jsem muzikant, dělám hudbu pro všechny dobré lidi. Romové, ale nejenom Romové, začali hltat dezinformace na facebooku a sociálních sítích, a já jsem už při první vlně covidu prosazoval očkování, protože vím, že vakcína je jediná a nejlepší zbraň. Prosazoval jsem to na facebooku, říkal jsem lidem, že je dobré dát se očkovat, protože covid zmutoval a bere životy už i mladým. Hlavně Romové na mě začali útočit, nadávat mi, ponižovat mě, dokonce mi vyhrožovali, že mě zbijí. Odnesla to i moje práce. Několik hraní, oslav, dokonce i pohřbů mi zrušili a ruší stále. Mám třeba domluvenou svatbu u Romů a nějaký antivaxer, který věří dezinformacím, říká: ‚Ty, neber toho Kandráče. On prosazoval očkování, to není dobrý člověk. On nás chce očkovat a na očkování se umírá.‘ A lidé mu věří a řeknou, že mě nevezmou hrát. Opravdu jsem tímto způsobem ztratil několik kšeftů. Mě to mrzí, protože je to moje práce, kterou mám rád a nic jiného nedělám, jenom hraji. Je to od těch Romů dost podlé a zákeřné.“

„Rok 1989, sametová revoluce, to si pamatuji moc dobře. Měl jsem radost, že bolševici padli. Patřičně jsem to oslavoval, a to tak, že jsem chodil ven s kluky a trhal jsem nápisy ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Nebyla to nějaká puberťácká frajeřina, ale dělal jsem to hlavně proto, že ve škole jsem musel povinně hrát Kaťušu na akordeon. Musel jsem také předčítat rudobolševické básně a od dědy jsem věděl, že rudobolševici jsou zločinci. Cítil jsem se trapně, když jsem pro ně musel hrát a účinkovat, ale musel jsem. A tak rok 1989 byl i pro mě jako menší vítězství, bral jsem si to osobně. Měl jsem velkou radost. A byl jsem zároveň rád, že konečně se nebudou hrát jen staré vykopávky od Karla Gotta nebo Heleny Vondráčkové, ale že k nám přijdou i západní hvězdy a filmy. Byla to euforie. A začalo se hodně hrávat po restauracích a hotelích. Třeba v hotelu Beseda jsem hrával skoro každý den. Bylo to úžasné.“