The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Káňová (* 1930  †︎ 2024)

• narozena 26. 1. 1930 v Unhošti

• židovská asimilovaná rodina vlastnící likérku a pekárnu

• 26. 2. 1942 s rodiči i širší rodinou deportována do Terezína

• 6. 9. 1943 z Terezína depotována do Osvětimi do Familienlageru BIIb

• dětský blok v Osvětimi

• matka zemřela v listopadu 1943, otec v lednu 1944

• březen 1944 - Hana nemocná, noc z 8.-9. března 1944 na marodce

• v červnu 1944 přidělena na práci do Hamburku

• v dubnu 1945 přivezena do Bergen-Belsenu

• 15. 4. 1945 osvobozena v Bergen-Belsenu

• červen 1945 - návrat do Unhošti

• dokončila školu

• založila rodinu, dva synové

• zemřela 3. srpna 2024

„Ve dvanácti to začalo,“ konstatuje Hana Káňová a na následující léta vzpomíná jen s obtížemi, jako by všechno, co zažila od té doby, mělo raději zůstat nevysloveno. Vyptávat se na nejtrýznivější úsek jejího života znamená rozdírat nejcitlivější místa její duše a probouzet vše, co chtěla nechat spát. Hana  je jednou z několika mála přeživších historicky největšího masakru československých Židů – terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.

Hana Káňová pochází z židovské unhošťské rodiny. Narodila se Ottovi a Zdeňce Heitlerovým, její bratr zemřel jako nemluvně, a tak vyrůstala bez sourozenců. Tatínek spolu se svým bratrem Františkem vlastnil likérku Fasto, která sousedila s jejich domem (č. p. 247). Likéry Fasto, Čert i rum rozváželi po středních Čechách. Maminka byla v domácnosti a ve firmě příležitostně vypomáhala. O několik domů dál (čp. 182) dědeček Emanuel s babičkou Emilií, poté Hanina teta Klára a strýc Jaroslav provozovali pekařství a obchod se smíšeným zbožím. V nedaleké Mořině zas vedla koloniál babička Emilie a dědeček Vilém Krausovi. Dědeček zemřel, když bylo Haně pět, takže si vzpomíná hlavně na babičku, která přes zimu bydlela u dcery a zetě v Unhošti. „Vprostředku tý vesnice byly dva stejný baráky a jeden z nich byl babiččin obchod. Tam byly vždycky houpačky o pouti, to si pamatuju z dětství. Nájemníci měli kozu. Tam jsem s rodičema jezdila ráda. Chodila jsem jim pomáhat do krámu.“

Právě v Mořině, kde byla synagoga, Hana ještě občas přišla do styku s židovskými tradicemi, byť od první třídy dojížděla na hodiny náboženství na Kladno, z nichž si pamatuje už jen slůvko jájim (víno). Utkvěl jí především pohřeb babičky Emilie, kterou jí ukázali v rakvi, a pak smuteční průvod až do Hostouně a uložení do rodinné hrobky. Na hřbitově v Hostouni je kromě babičky Emilie uložen dědeček Emanuel a pradědeček David Heitler. Na udržování židovských tradic doma či u tety a strýce si Hana nevzpomíná. Jen o svátcích rodiče jezdili do kladenské synagogy, kam také Hanu do jejích osmi let vozili vlastním autem na náboženství.

Židé se v Unhošti usadili v průběhu 18. století. V letech 1868–1897 tu sídlila i židovská škola. Roku 1896 byla založena náboženská obec, která zahrnovala okolní obce, např. Pletený Újezd, Bezděkov, Braškov, Doksy, Družec, Velkou a Malou Dobrou, Kyšice, Velké a Malé Přítočno atd. Předsedou místního odboru Národní jednoty česko-židovské, založené roku 1893, byl Josef Gehorsam a jeho zástupcem Hanin prastrýc Bohdan Heitler, který byl také v roce 1942 deportován do Terezína a tam záhy po příjezdu ve svých 76 letech zemřel. K roku 1940 bylo v Unhošti evidováno 46 Židů.

Otrávená cukrátka

V Unhošti v roce 1937 rodiče koupili domek, o rok později jej začali přestavovat a v roce 1939 se přistěhovali. Tehdy však už v obsazeném Československu začala platit protižidovská opatření. Nesměli nakupovat, jen v určitou dobu, a do Sokola se žlutou hvězdou na klopě už Hana také docházet nemohla. Odchodit stihla jen první pololetí čtvrté třídy obecné školy. Potom právo chodit do školy ztratila. Doučoval ji sice z přátelství bratr kamarádky Marie Pucholtové, ale trpký pocit vyloučení zůstal. Stejná jako ostatní děti si připadala právě jen do doby, než se na jejím oblečení objevila žlutá hvězda. „To víte, to jsme se báli. Protože tady byli taky ty, co byli s Němcema. Já si pamatuju, v tom Fastu dělala taky nějaká a tady kousek mi nabízela z bonboniéry cukrátka. Tak jsem si vzala, ale nejedla jsem ho. Říkala jsem si, jestli není otrávený...“ Německy se pak Hana učila jen s velkým sebezapřením. Doma němčinu slyšela jen za trest, jazyk tak fungoval trochu jako rákoska: „Když jsem zlobila, mluvili na mě německy.“

Než se z Heitlerových stali „občané druhé kategorie“, patřili mezi asimilované Židy a vážené unhošťské občany, prosperující obchodníky. Hanin tatínek např. už tehdy vlastnil automobil značky Praga. Rodiče prý na útěk před nacisty do zahraničí nepomýšleli: „Neměli jsme tam zázemí, asi si netroufli.“ Snad by se rozhodli jinak, kdyby dokázali předjímat budoucí události. V roce 1942 však svůj nově přestavěný dům opustili a již se do něj nikdy nevrátili.

Žádný těžký deky

Deportace do Terezína se uskutečnila 26. února 1942 transportem Z-Kladno. Pokud jde o rodinu Heitlerových, spolu s Hanou a jejími rodiči byla odvezena také babička Emilie, strýc František, strýc Jaroslav, Marie Guthová (rozená Heitlerová), Jindřich Heitler, Pavel Heitler, Zdeněk Heitler, prastrýc Bohdan, jeho žena Anna, teta Klára – celkem třináct rodinných příslušníků. Z Terezína pak po čase pokračovali do koncentračních táborů v Izbici, Treblince a Osvětimi.

S sebou si každý mohl nést zavazadlo o váze padesáti kilogramů. „Maminka nechala šít nějaký deky na přikrývání. Vim, že jsme na to měli švadlenu, že nám to takhle chystala, ty deky, aby to nebylo těžký...“ Rodiče si některé věci nechali schovat u sousedů. Rodinné fotografie ukryli na půdě za trámy. S oblíbenou panenkou se ale Hana už po válce neshledala. Možná ztracená panenka symbolizuje definitivně ztracené a zničené dětství.

Z Kladna byly vypraveny dva transporty do Terezína – Y a Z pro 1631 osob. Hana s rodiči a příbuznými odjela transportem Z. „Tady nás naložili na náklaďák a odvezli nás do Kladna do sokolovny, nebo já nevim, kde to bylo. Je možný, že to bylo gymnázium, já na Kladno nejezdila, vždyť jsem byla mladá […], potom jsme šli přes Kladno na nádraží a odvezli nás do Terezína.“ Kladenské shromaždiště bylo ve skutečnosti v budově Učitelského ústavu Marie Egemové.

Strýc Jaroslav, který vlastnil koloniál, byl spatřen v doprovodu příslušníků gestapa. Byl zatčen kvůli údajnému přechovávání zbraní.

Strýc František byl údajně likvidátorem židovské náboženské obce. Co to znamenalo, Hana netuší. Každopádně se svou manželkou Elsou transportem Z ani Y tehdy neodjeli. Do Terezína byl podobně jako několik dalších příbuzných (např. sourozenci Pavel a Zdeněk Heitlerovi) deportován až o osm měsíců později, a to 24. 10. 1942 transportem Ca-Praha. Hana si vybavuje jen letmé setkání v Terezíně. O dva dny později by už k němu dojít nemohlo. Všichni jmenovaní byli deportováni do Osvětimi.

Terezínská oáza

O ostatních příbuzných ale Hana K. nemluví. Jen o svých nejbližších. O mamince, tatínkovi, babičce. Babička Emilie Krausová (maminčina maminka) zemřela záhy po příjezdu. Staří lidé většinou strádali v nevyhovujících půdních prostorách. Tatínek byl umístěn v Magdeburských kasárnách, kde například pomáhal s přerozdělováním jídla, dcera s matkou žily v tzv. Podmoklech. Hana v dívčím domově – Mädchenheimu pro dívky od deseti do šestnácti let, matka v ženském bloku. Kvůli práci většinou odcházela mimo ghetto. Loupala brambory pro české četníky. Tatínka bylo možné zahlédnout v neděli při pochodu v koloně. Hana občas vypomáhala na zahradě nebo se s ostatními dětmi učila – např. zeměpis. Svá trápení a obavy mohla sdílet s kamarádkou Věrou Lašovou, která ji provázela i do Osvětimi a Bergen-Belsenu. Na kulturní život v ghettu si Hana nevzpomíná. Ničeho se dle svých slov neúčastnila. V době, kdy měla premiéru dětská opera Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera Brundibár, už Hana s rodiči zažívala daleko drastičtější život než v terezínském ghettu. Život ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau. „Proti tamtomu byl Terezín oáza,“ říká s ironií v hlase Hana. Žít v této „oáze“, kde byla Hana svědkem zřejmě jen jedné popravy, bylo Haně i rodičům dopřáno celý rok a půl, byť na tom podstatnou zásluhu mělo Hanino podlomené zdraví. Dvakrát bojovala se žloutenkou, a nejen s ní. „Měla jsem furt angínu a ten náš doktor mě vždycky z toho transportu vyreklamoval a pak už jsme nechtěli, tak jsme šli.“ Zůstávat v Terezíně nechtěli z jednoho prostého důvodu – místo nich by do transportu musel nastoupit někdo jiný. „Kdo mohl vědět, že je to vyhlazovací tábor?“ ptá se Hana. „My jsme si mysleli, že jedeme na práci.“

Osvětimské peklo

Cestu z Terezína do Osvětimi ani první dojmy po příjezdu 6. září 1943 Hana líčit nechce. „Já vim, že jsme byli nacpaný v dobytčáku. A řvali na nás.“ Přes veškeré typické znaky lágrového života se však život vězňů z transportu Dm od ostatních značně lišil. V kontextu Osvětimi šlo o mimořádná privilegia. Pět tisíc vězňů z Familienlageru na úseku BIIb neprocházelo selekcí, takže v táboře zůstávaly i děti a staří lidé, vězni nebyli ponižováni hromadným stříháním, dokonce i číslo jim bylo vytetováno jinde. Hana má dosud své osvětimské číslo 60178 na vnější straně levého předloktí, zatímco vězňům z ostatních transportů už bylo tetováno na jeho vnitřní část. Vězni pracovali v táboře, nikoli mimo tábor, směli dostávat balíčky a mohli i jednou za šest týdnů posílat korespondenci. Vstup mužů do ženských bloků byl sice přísně zakázán, ale kontakt byl možný během dne na táborových cestách. Dvě stě padesát dětí do patnácti let bydlelo s matkami a denně mohlo trávit čas ve dvou unikátních dětských blocích Kinderheime, které pro děti vydobyli vychovatelé v čele s oblíbeným Fredym Hirschem.

Hana bydlela na bloku s maminkou. Z Kinderheimu si nevybavuje výuku školních předmětů, která se tam bez jakéhokoli vybavení tajně odehrávala, a nevybavuje si ani přípravu dětského divadelního představení. Nejvíce jí utkvělo kreslení s jednou vězeňkyní, která dětem z obrázků vysuzovala budoucnost. „Něco jsme namalovali a ona nám z toho vykládala, to si pamatuju, jinak už nic. Já nakreslila baráček, zahrádku, plot, strom a nic víc. Vím, že říkala, že chci být jenom doma, a to měla pravdu. Vždyť jsem mohla kamkoliv, a nejela jsem!“

Touha po domově musela být v příšerných lágrových podmínkách nezměrná. Třináctiletá dívka byla svědkem nejhorší lidské bestiality: „To byl jinej svět a tamto taky. Házeli to na hromady a to jsem se vždycky dívala na druhou stranu. Říkali, že chlapovi strčili hlavu do kamen a řezali ho. Ale neviděla jsem to. Kdepak, já byla vystrašená...“

Už jen pravidelné apely, k nimž vězni, včetně dětí, nastupovali dvakrát denně a které za každého počasí trvaly dvě tři hodiny, v ní probouzely opodstatněný strach. Velitelem tábora byl Fritz Buntrock. „Vím, že se mu říkalo Buldok a opravdu jako buldok vypadal. Nosil sukovitou hůl a na potkání lidi mlátil.“ V čele lágru stál Arno Behm. O něm však Hana nemluví. Mluví o hrozném hladu a zimě. „ Já vždycky všechno snědla. Dali vám polívku a vojenskej chleba, ten je takovej rovnej, a tu čtvrtku, tu jsme dostali na celej den. A já to obyčejně vždycky snědla. Paní Lašová mi vždycky říkala: ,Nech si kousek na ráno.‘ Takovýhle kousíčky jenom... To bylo odpoledne, k večeru. Polívka eintopf, to se dává prasatům... byl hlad, to jste se těšila!“ Tolik strava. Hlavní činností dne pak bylo pro nezletilou dívku vybírání vší.

Ztráta nejbližších

Přes veškeré zmiňované „výsady“, kterých se vězňům Familienlageru dostalo, životní podmínky v táboře zůstávaly otřesné. Jejich obětí se stala i Hanina maminka Zdeňka (narozena v roce 1893), a to už dva měsíce po příjezdu do Osvětimi-Birkenau, v listopadu 1943. „Maminka umřela v nemocnici, byla jsem u ní, vzali mě tam, ale už mě nepoznávala.“ V lednu následujícího roku byla tragédie dovršena: ve svých šedesáti letech zemřel i tatínek. „Myslím, že zemřel hladem a vysílením.“ Spoluvězni měli s osiřelou Hanou soucit: „Chlapi říkali: ,Dejte jí ten jeho chleba!‘ “ Dnes se Hana utěšuje tím, že předčasný odchod ze života rodiče uchránil od utrpení, které by jinak o několik měsíců později museli zažívat v plynové komoře s ostatními spoluvězni. „Zaplaťpámbu, že umřeli. Viděla jsem, že umřeli.“

Hana na pokraji dospívání prožívala nejhorší chvíle, které mohou člověka v životě potkat, a mohla je sdílet jen s několika málo kamarádkami – s Věrou Lašovou nebo Ruth Goetzovou. Za jiných okolností by snad mohlo dojít i k jiným než dívčím přátelstvím. Půvabné okaté dívky si všiml i o rok starší chlapec, pozdější historik Toman Brod. Zmiňuje se o ní ve své vzpomínkové knize Ještě, že člověk neví, co ho čeká: „Moji pozornost při společných produkcích upoutala jedna dívka – Hana Heitlerová. Přijela sem sice zářijovým transportem, ale shodou okolností se jí březnová tragédie vyhnula, snad ji Hana přečkala na nemocničním revíru. Zůstalo samozřejmě při sympatiích, možná, že oboustranných, určitě ale mých k ní, k Heitlerce, která nakonec přežila válku kdesi v Bergen-Belsenu.“

Březnovou tragédií má Toman Brod na mysli největší masakr československých Židů, ke kterému došlo v noci z 8. na 9. března 1944. Tehdy nacisté v plynových komorách zavraždili více než 3700 českých Židů. Stalo se tak bez dvou dnů přesně po uplynutí šestiměsíční karanténní lhůty, během níž mělo následovat jediné Sonderbehandlung – zvláštní zacházení, stručně řečeno smrt. Žádný písemný rozkaz, který by vznik Familienlageru objasňoval, se nedochoval. Údajně souvisel s návštěvou komise mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, která byla plánována na červen roku 1943. Tuto domněnku ale vyvrací právě jeden z přeživších, historik Toman Brod s tím, že Osvětim-Birkenau by žádný komisař mezinárodního Červeného kříže z pochopitelných důvodů navštívit nemohl, navíc k inspekci mělo dojít až v červnu, a šestiměsíční karanténa by tak postrádala smysl. Tématu se ale podrobně věnoval Adam Drda ve svém třídílném rozhlasovém pořadu Zvláštní zacházení i ve stejnojmenné knize, kterou chystá v Edici Revolver Revue.

Spásné puchýře

Na osudný den a noc 8. a 9. března 1944 Hana zvláštní vzpomínky nemá. Ležela totiž na ošetřovně: „Měla jsem otravu v noze a byla jsem na Krankenstube.“ Tam ji zavedla jistá Mausi Hermannová, která vedla lékařskou kartotéku, když Hana z neléčené flegmóny dostala čtyřicetistupňovou horečku. Hana měla odjakživa problém s botami. Dodnes jsou jí buď velké nebo ji tlačí, z jedněch má puchýře, v jiných se jí noha zvrtává... Jako by pro její chodidla neexistovala ta správná velikost. V Osvětimi si samozřejmě vybírat nemohla: „V létě jsem měla dřeváky a v zimě, od toho jsem snad měla tu nohu, na tkaničky takový vyšší boty s dřevěným spodkem, a právě ze strany jsem měla ten puchýř a dostala jsem do něj tu otravu. Snad to mělo bejt...“ Ukázalo se, že flegmóna, která může skončit i amputací končetiny, měla skutečně pro Hanin život obrovský význam, byť bolest, kterou vytrpěla, musela být nezměrná: „To jsem měla takhle plný hnisu. Od puchejře! Dostala jsem otravu do toho až pod koleno. Blouznila jsem, měla jsem velký horečky, tak mi to tam řezali.“ Na otázku, zda jí před zákrokem nohu umrtvili, odpovídá: „Myslim, že jo. Ale když to chtěli řezat, tak mi to vší silou natáhli, při vědomí teda, já řvala!“

Zdravotní péče, jakkoli bolestivá, byla dokladem absurdního paradoxu. V době, kdy mladé dívce lékaři zachraňovali nohu na ošetřovně, byly tisíce lidí odváděny na smrt do plynových komor. Nevíme, zda v noci z 8. na 9. března 1944 Hana teprve čekala na zákrok nebo už se po něm zotavovala, každopádně díky své zdravotní neschopnosti mezi třemi tisíci sedmi sty popravených nebyla a ocitla se naopak mezi třiceti osmi přeživšími. Na jejich seznamu figurovali právě pacienti a zejména zdravotnický personál. „Doktor se jmenoval Milke. Byli tam asi tři doktoři, paní Fantový otec, ale já už si ho nepamatuju, jednou jsem ho viděla tady. Zachránili se nejvíc ty doktoři, nějaká ta sestra a nějakej ten pacient.“ K personálu lazaretu patřila i žena, která Hanu v podstatě zachránila tím, že jí lékařskou péči v Krankenstube zajistila. Její jméno si Hana vybavuje naprosto přesně: „Mausi Hermannová dělala v lágru u Němců v kartotéce a právě ta mě dala do tý marodky, když jsem měla problém s tou nohou, tak ta mě zachránila.“ Mausi po válce odcestovala do Švédska.

Hamburské sutiny

V červnu 1944 pak vybírali na dva tisíce žen na práci do Stutthofu, Christianstadtu a Neuengamme u Hamburku. „Třídili vlevo vpravo, přede mě Ruthka dala ruku, strčili do mě a tak jsem šla s těmi, co šli na práci...“ Nevědomky tak unikla jisté smrti podruhé. Jen o měsíc později, z noci 10. července 1944 na 11. července, byly zplynovány tři tisíce žen a dětí a následující noci z 11. na 12. července zahynulo zbývajících tři tisíce pět set vězňů Familienlageru.

Z Osvětimi-Birkenau do pracovního tábora v Německu odjela Hana s Ruth Goetzovou, Věrou Lašovou, Olinou Ermanovou a její maminkou. Do práce dojížděly brzy ráno lodí, aby pomáhaly s odklízením sutin. „V Německu nás dali vytahovat cihly, protože to bylo vybombardovaný, nebo jsem nakládala písek v lomu do havířskejch loren... To nejvíc. A pak jsme dělaly desky cementový a do toho železa... Horší ale bylo ten písek nakládat do těch loren.“  Čtrnáctiletá podvyživená dívka pracovala v lomu každý den osm hodin. „Tam nás hlídal, my jsme mu říkali mariňáček, takovej děda malej mariňáckej, tak ten nás tam hlídal, ten tam byl s náma.“

Otrávený chléb v Bergen-Belsenu

V roce 1945 byli vězni z pracovního lágru v Hamburku převezeni do Neuengamme a nakonec do Hannoveru. Tam vězeňkyně vyráběly železobetonové desky. Jedna z pum, které na pracovní tábor omylem shodili Američané, dopadla i do malého bunkru, kde se schovávaly. Naštěstí nevybuchla. „Zázrak, že jsem se vrátila,“ říká Hana. Už poněkolikáté unikla smrti.

Z Hannoveru pak vězně evakuovali do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Hana se spolu s Věrou Lašovou, Ruth Goetzovou i Olgou Ermanovou ocitly v nepopsatelně děsivém prostředí, které ve zmatcích posledních dnů války nabývalo možná ještě hrozivějších podob a nelidskostí předčilo snad i lágr v Osvětimi. „Tam leželo mrtvých těl po tom lágru, to bylo hrozný, hledaly jsme záchod, tam nic nebylo.“

Jak se blížil osudný den 15. dubna 1945, kdy byl tábor ukrytý v lesích Spojenci odhalen, němečtí dozorci a další příslušníci SS samozřejmě z tábora utíkali. „Já vim, že když tam přivedli, myslím, že říkali, že to byl Mengele... Já to ale nemůžu vidět... No, ještě chvíli a hotovo. Tam to bylo hrozný. Říkali, otrávenej chleba že jsme dostali... Jestli je to pravda, nebo není...“

Němečtí příslušníci se ještě pokoušeli z tábora, který už hořel, něco málo zachránit. Vyčerpané zubožené vězně zneužili k poslední otrocké službě: „Ještě jsme jim naposledy museli nosit bundy kožený, takový ty teplý, na nádraží. Tak pět bund zavázanejch a musela jste to nést na to nádraží. A než jsme tam došli, tak jsme neměli žádnou. Jsme to vyhazovali. To nebylo k unešení!“ Celé dny byli vězni trýzněni hladem a žízní. Jen v průběhu nočního pochodu s těžkými bundami na nádraží se vyskytla vzácná příležitost cosi pojíst: „Jenom jsme si tam ukradli řípu a tu jsme jedli. Syrovou řípu.“

Hana mluví o šílených osmi dnech bez jídla i pití, které prožívali i poté, co byli osvobozeni britskými vojenskými jednotkami. „Jeli autama a hlásili, abysme počkali a neutíkali, zůstali na svých místech. Byli jsme v karanténě, dali nám čisté oblečení. Hlad a zas hlad, dali nám cigára, hned nám je zapálili, jinak jsme byli bez jídla, říkali, že chleba nebo polívka byly otrávené – my to ale snědli, tak nevím, jak to bylo...“

Bergen-Belsen byl krátce po osvobození kvůli epidemii skvrnitého tyfu britskou armádou vypálen plamenomety.

Jak žít dál?

Z osvobozeného Bergen-Belsenu vězně převezli do Zielebachu a odtud v červnu roku 1945 konečně do Prahy zásluhou snoubence kamarádky Oliny Ermanové. Právě on sehnal autobus, kterým také Hana odjela do Prahy. Přátelé později odešli do Izraele. „Já bych do Izraele nešla ani za nic na světě!“ prohlašuje rozhodně Hana a vzpomíná na další známé, kteří do Svaté země odešli.

Zvláštní bylo, že autobus, který se vracel přes Unhošť, Haně v rodném městě nezastavil. Až soused Kudlák zařídil pro Hanu potvrzení na cestu z Prahy domů vlakem.

Na Hanu ale doma nikdo nečekal. Vlastně ani domů nemohla. Ve sklepě měla nevítané návštěvníky, válečné zajatce, které sama nikdy neviděla. „Už ani nevím, jak odtáhli,“ říká Hana. Do té doby přebývala u paní Ebertové v rodinné, Němci zkonfiskované likérce Fasto vedle rodinného domu. V roce 1955 pak likérku nevýhodně prodala. Dnes budova patří městu, které ji částečně pronajímá motolské nemocnici jako archiv. V ostatních částech domu jsou byty. Sousoší dítěte se psem nad vchodovými vraty během let přišlo o svoje dvojče z protějšího sloupku.

O květnových revolučních dnech a mstách na Němcích se Hana nezmiňuje. Jen o jedné ví z doslechu: „V Kyšicích byla Němka, gestapačka. Tu oběsili.“

Hana se ve svých čtrnácti letech bez opory a podpory svých nejmilovanějších a nejbližších měla znovu pokoušet navázat na dřívější život. Pokračovala tedy ve školní docházce do čtvrté třídy a po ukončení obecné školy dojížděla na kladenskou rodinnou školu.

Traumata, kterými pro svůj židovský původ prošla, si nikdo z Unhošťských nedovedl představit, a zřejmě proto se jí na ně nikdo neptal. Jen kamarádky ve škole se ptaly. byla přece přes tři roky pryč.

Po vyučení Hana pracovala na Kladně v textilním podniku. Nejprve v kanceláři a poté, co podnik odstěhovali, zůstala doma s dětmi – syny Zdeňkem (ročník 1955) a Pavlem (ročník 1961). V domě, který budovali jejich prarodiče, bydlí starší syn, v bývalé pekárně praprarodičů o několik domů dál ve stejné ulici pak mladší syn. Hanin manžel pracoval v kladenské Poldovce. Absence četnějšího příbuzenstva život mladé rodiny podstatně ztížila: „Měla jsem dvě děti, měla jsem co dělat, nikoho jsem neměla, aby mi je hlídal, chodila jsem do práce.“ Po válce se navíc přihlásily zdravotní následky dlouhodobého strádání, především revma.

Ptáme-li se Hany, co je v životě nejdůležitější, odpoví bez váhání: „Bejt zdravej. Když vidíte těch dětí chudáků, těžce maroděj, malý dítě má nemoc motýlích křídel...“

Likérku Fasto, v níž sama po válce asi rok pracovala, musela v roce 1955 prodat. Do důchodu odcházela v pětapadesáti, tedy v roce 1985. Znárodněný dům čp. 182, tedy bývalé pekařství, později kloboučnictví a jesle, po roce 1989 dostala zpět v restitučním řízení.

Už mi to všechno vymizelo z hlavy

Hana není z těch, kteří by se se svými zážitky svěřovali. Je zvyklá si je nechávat pro sebe. Možná i proto, že se na ně nevyptávali ani ti nejbližší – muž, synové. A možná je chce nechat spát, aby se nemohly probudit a zhmotnit. „Sny se mi zdály, když jsem přišla. Ne dlouho. Ale zdálo se mi to a byl člověk zpocenej... Když se ti to zdá a ty to prožíváš, je to hrozný.“

Hana dopisy píše zřídkakdy, nikdy nepsala deník, nic nezaznamenávala. „To by byla má smrt. Napsat knížku!“ Zřejmě i proto nemá důvěru k zapisovatelům svého životního příběhu. A je tu ještě jeden důvod, možná podstatnější: „Nevíte, co se může stát. Co víte, jaký kdo má smýšlení? Taky jsem tu viděla jednou jít chlapa, koženej kabát, ten byl jak gestapák, ten chlap, a nevim, kam šel, kdo to byl...“ Hana nevěří, že s koncem války vzal za své i antisemitismus. Zprávy z televize o aktivitách neonacistických hnutí ji přesvědčují o opaku. Ani sedmdesát let od šoa se necítí být v bezpečí. Proto nechce uvádět své celé jméno a publikovat dobové fotografie. 

Ptám se, zda ji zkušenosti s temnou stránkou lidské přirozenosti naučily rozeznat člověka s dobrými úmysly od člověka s těmi zlými. A zdá se, že ani natolik krajní situace, jaké Hana téměř zázračně přežila, tomu nikoho naučit nemohou: „Nedá se to poznat. Někdo se přetvařuje... Nedá se to odhadnout,“ říká Hana s jistotou. „Nikdy nevíte, co v člověku je.“

zdroje: třídílný rozhlasový pořad Adama Drdy Zvláštní zacházení – Sonderbehandlung, Karel Lagrus, Josef Polák – Město za mřížemi