Ludmila Kantorová

„Jak se tu objevily PTP, vojáci s černými výložkami, museli absolvovat vojenskou službu. Někteří už byli v letech, to si pamatuji, že na vojáky mi připadali staří. To se psala 50. léta 20. století. U nás doma byl provoz. Narukovali maminčini známí z Vysokého Mýta. K nám do bytu chodili například páter Schnitter, ten mě dokonce ve Vysokém Mýtě křtil, dominikán páter Josef Kulhavý a další. Ti dovedli své spolubojovníky ve zbrani. Zbraně neviděli, ale jen lopaty a krumpáče. Přišel páter Pohorský Jan z Vlašimi, páter Lazar z Karlštejna, páter Jaro Lank salesián a jiní. Někdy se jich sešlo i deset. Měli u nás v pokoji pod stolem ukryto nádobíčko, to je kalich a patenu. Sloužili mši svatou téměř každý den, u nás doma se střídali. Kalich i patena byly asi čtyřikrát menší než normální. Já mohla odpovídat latinsky, to se mi líbilo. Po mši svaté jsme seděli v kuchyni, povídalo se, to se mi také líbilo. Moc jsem tomu ale nerozuměla. Maminka chystala nějaké občerstvení. Já měla devět deset roků, bratr devatenáct, sestra osmnáct. Filosofovalo se a já často nechápala, ale statečně jsem sledovala.“

„Co se týká mého tatínka, tak si pamatuji, že jsme za ním jezdili do nemocnice do Litomyšle. Při osvobozování Vysokého Mýta, protože měl jako jediný auto zahrabané v uhlí, vytáhl ho a vozil proviant partyzánům někde k Mýtu. Měl těžkou angínu, přechodil to a dostal zánět srdečního svalu. Ve svých čtyřiceti dvou letech zemřel. Ležel v Litomyšli, ale potom ho bratři chtěli odvézt na Moravu. Pamatuji se, že jsem s nimi jela v sanitce, že ho vezmou do Olomouce. Tady byli dost dobří doktoři. Jak ho vezli, to nebyla sanitka, ale zelené auto, asi vojenské. Tam topili dřevoplynem. On tam chudák těžko dýchal, tak jsme všichni vylezli z auta na vzduch a on zemřel. Nad Třebovou na kopci, říkalo se tam U Anči, tam stojí hospoda asi dodnes, tak tam zemřel. Tak jsme pak jeli s mrtvým tatínkem do Olomouce. Tím začala naše pouť Olomoucí.“