The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Kantová (* 1940)

• narodila se 15. srpna 1940 v Okříškách u Třebíče

• její otec Josef Drholec byl dva roky vězněn v Buchenwaldu

• na konci války zažila nálety a ukrývání

• do prvního zaměstnání nastoupila už ve čtrnácti letech

• od roku 1957 žili s manželem tři roky v severočeském pohraničí

Naděžda Kantová, za svobodna Drholcová, se narodila 15. srpna 1940 v Okříškách u Třebíče, kde prožila i druhou světovou válku. Ačkoliv byla během války ještě malé dítě, prý ji poznamenala na celý život. „Když jsem viděla, jak všechno hořelo, houkání sirén, nálety, na to se nezapomene. Po válce už jsem se do ničeho nechtěla plést, stačilo to.“

Nesmíte ani ceknout, jinak nás zastřelí!

„No, když byla válka, tak vlastně to jsem byla malá, tátu zavřeli. Byly mně tři roky, tak ho zavřeli, měl letáky proti Němcům. No a pozavírali tam moc lidí, to si pamatuju, že jsme s mámou šly na město a dívaly jsme se, jak je odvážejí na nákladních autech.“ Otec byl pak vězněn dva roky v Buchenwaldu a po konci války se vrátil domů. „Měl tuberkulózu a měl operovanou páteř. Říkal, že ho operovali při vědomí, ne pod narkózou. Nechtěl, aby ho dali do plynu, takže to vydrží. Takže si dal dřevo do pusy, skousl a operovali mu páteř.“ Po návratu z koncentračního tábora Josef Drholec o tom, co se tam dělo, nechtěl skoro vůbec mluvit. „Říkal, že byl v kobce a že tam dostal tuberkulózu. A taky, že když je pustili ven, tak trhali trávu, aby aspoň něco jedli.“ V koncentračním táboře skončil také Naděždin strýc, který se z něj ale už nevrátil.

Konec války má také Naděžda spojený s nálety a s tím, jak se před nimi schovávali ve sklepě. „Já jsem tam vždycky stála, zima mi byla, nelíbilo se mi to.“ A vzpomíná i na to, jak, když se Němci přesouvali z Třebíče do Jihlavy, se místní lidé schovávali v polích. „Utíkali jsme vždycky pryč anebo jsme šli k Petrovicím do polí. Leželi jsme pod mezemi. Bylo nás tam víc z vesnice. Dospělí nám říkali, že nesmíme ani hlesnout, jinak nás zastřelí. No a oni odjížděli Němci z Třebíče přes Okříšky na Jihlavu, nasedali třeba do nákladního auta a ty osobáky zapálili. Tanky tam hořely, po cestě to bouchalo, my jsme byli přikrčení, ani jsme nemukli. A když jsme vystrčili trochu hlavu, tak nás rodiče vždycky srazili, aby nás nebylo vidět.“

Po válce tak stála ohořelá auta kolem silnice a nebezpečné to bylo i v lese. „Měli jsme přikázáno, že nesmíme nic v lese sbírat. To tam byly třeba takové krabičky nebo něco oválného jako vejce. A nám řekli, že to jsou granáty nebo miny, a to kdybysme vzali do ruky, tak že zemřeme. Kolikrát jsem je tam viděla u stromu ležet, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzala. Pak tam chodili a sbírali to dospělí.“

I po válce byl nedostatek potravin, jedly se bramborové placky a suchý chleba. „Koukali jsme na ty bohatší, kteří měli třeba rohlíky. Ptali jsme se mámy, jak to chutná. Říkala, že před válkou měli taky rohlíky.“ Stejně tak byl nedostatek oblečení, kdy se všechno přešívalo a spravovalo, dokud to bylo možné.

Otec po válce pracoval v Borovině u Bati a po komunistickém převratu šel pracovat do třebíčské čistírny. A tamtéž nastoupila také Naděžda ihned poté, co ve čtrnácti letech vychodila školu. „Dělala jsem všechno, táta mě nešetřil. Topiče, čistila jsem všechno, u mašin jsem dělala, žehlila jsem.“

Přišla jsem domů a na chodbě bylo pět vojáků

V roce 1957 se Naděžda vdala a s manželem se načas přestěhovala do pohraničí, do Brtníků v severních Čechách. „Dělala jsem v Mikulášovicích a kolikrát jsme jeli vlakem a kontrolovali nás vojáci, jenže ten vlak třeba ani nedojel, protože zastavil mezi vesnicí. Vyložili nás tam, žádná světla, nic, teď jsme šli třeba lesem, měla jsem strach,“ vzpomíná na peripetie života poblíž střežené hranice. Místní lidé měli zároveň s pohraničníky nepsanou dohodu. „Bylo domluvené, že vesničani byli jako pomocníci vojáků. Měli jsme třeba okno, které nebylo zakličkované, a voják do toho strčil a dostal se dovnitř. Když byli na čáře, tak aby nebyli pořád venku, měli domluvu s těmi vesničany, že se dostanou dovnitř, ohřejí se a zase odejdou. Přišla jsem třeba o půlnoci domů, odemkla jsem a na chodbě bylo třeba pět vojáků. Ale s těmi jsme se už znali.“ Po třech letech se pamětnice odstěhovala do Jihlavy a dodnes na pobyt v pohraničí nerada vzpomíná.

V dnešní době se Naděždě žije dobře, „dostanete všechno a máte klid“. Na druhou stranu zkušenost z války v ní pořád zůstává: „Kdo jednou zažil válku, tak na ni nezapomene a pořád sleduje a kouká, aby se někde něco nestalo.“