Nikos Karagiorgis

„My jsme odcházeli, pokud já vím, jenom ženy s dětmi nebo se starýma lidma. A každý věřil, že za pár týdnů se vrátíme, že skončí ta válka a my se vrátíme do svých domovů. Nikdo nevěřil, že to tak dopadne, z nás, kteří jsme odešli. V době občanské války demokratická armáda vznikla z partyzánských skupin, jsem měl dojem, že chtěli vnutit, že děti oni násilím brali a posílali do zahraničí. Není to pravda. Já jsem byl v Polsku, teď trochu odbočím, v dětském domově. Nás tam bylo přes dva tisíce a nevím, že by se někdo zmínil, že musel, že ho odebrali z rodiny. To byla propaganda tehdy, aby zastrašili ty lidi, že ta demokratická armáda odtahovala děti od těch rodin. My jsme odešli, já jsem měl ještě mladšího bratra, maminka mě vzala, protože táta byl v horách schovaný, a s dalšíma lidma z vesnice jsme se dostali na další severnější místo, poblíž hranic s tehdejší Jugoslávií. Tam jsme počkali přes noc a brzy ráno, ještě za svítání, jsme překročili hranice na druhou stranu.“

„Bylo to malé městečko, tehdy se to jmenovalo Bulkes, dnes se to jmenuje Maglič, to bylo přiděleno řeckým odbojářům. To byl takový azylový tábor, tam jsem chodil do školy, to městečko bylo řecké prakticky. Lidé tam pracovali většinou na poli, protože tam je rovina, tam se dařilo kukuřici. Zkrátka to městečko se živilo samo. Na internetu jsem si přečetl, že tam prošlo asi dvanáct tisíc lidí. My jsme to pak museli opustit po roztržce Mosky a Bělehradu. Já nevím proč přesně. Myslím, že řecká komunisitická strana se přiklonila k Moskvě a tím to bylo. V první řadě odcházely děti, byly tady i děti, které neměly rodiče, že jim padli třeba, tak ty šly do Československa první, v osmačtyřicátým. No a já jsem se dostal do té třetí skupiny a šel jsem do Polska v devětačtyřicátým. To bylo lázeňké městečko s vilkama, nás dali do čtrnáctidenní karantény, vzali nám ošacení a dali jiné. Měli jsme všechno, nic nám nescházelo, kromě rodičů samozřejmě. Pak nás dali do dětského domova ve Zhořelci, který byl rozdělen řekou Nisou na dvě části - německou a polskou, já jsem byl v té polské. Pak v jedenapadesátém roce nám zřídili nový dětský domov asi dvacet kilometrů od Štětína. Tam jsem byl do prázdnin v roce 1954. [Byl jste v těch dětských domovech společně s bratrem?] Ne, on v tom Bulkesu zemřel, byly mu čtyři roky.“

„My jsme prakticky polštinu neznali. Bavili jsme se jenom řecky, jak při hrách tam, kde jsme bydleli, tak ve škole. Dokonce nám zakazovali, ten zákaz v uvozovkách samozřejmě, abychom ve škole mluvili řecky. Jak říkám, potom ti, co odcházeli po ukončení školní docházky do jiných škol, to pro ně bylo těžké, protože neuměli polštinu. Takže všechno bylo v řečtině, v řeckém duchu. V Polsku jsem zůstal do čtrnácti let. Skončil jsem tam sedmiletku a o prázdninách jsem 6. července přijel do Československa. Začaly se slučovat rodiny. Každý stát tady v Evropě měl po válce nějaké těžkosti a nemohly hned po válce začít spojovat rodiny. Začalo to později, přes Červený kříž, zjišťovali, kde jsou děti, kde rodiče. V Československu byl tatínek i maminka, narodila se tu moje sestra v Krnově v roce 1950, takže já jsem ji viděl až za čtyři roky. Nedovedu to popsat, nemám slov. To víte, pořád jsem myslel na to, jak proběhne to setkání, jaké to bude. Nás přijelo více, měli jsme svoje průvodce. Potom nás převzali tady z Červeného kříže a vlakem jsme přijeli až sem do Krnova. Já jsem maminku poznal, ale ona mě nepoznala. Nepoznala mě, já jsem k ní přišel.“

„Vzpomínám si, jak bombardovali naši vesnici, jak se naši tátové schovávali v horách, všichni muži, aby je nepovolali do armády, do vládního vojska. Vzpomínám si na ten den, jak jsme opouštěli vesnici, na svoje kamarády z dětství, na naši náves, teď ji mám na počítači jako hlavní fotku.“