Georgios Karanikos

„Spíše mám už českou mentalitu. V Řecku se na mě dívají zvláštně. Máme úplně jinou mentalitu než Řekové. Ale zase já se umím přizpůsobit.“ Tazatelka: „Uvažoval jste někdy, že byste se do Řecka vrátil?“ - „Někdy ano, ale kvůli dětem bych to neudělal. Nechtěl jsem, aby se ocitly stejně jako kdysi já v cizí zemi. Když jsme se vrátit mohli, tak to byla špatná doba, holky chodily do školy. Jak holky slyšely o Řecku, už se klepaly strachy. Lidé, kteří se narodili v Československu a do Řecka odešli, se pak často vraceli zpátky. Zvykli si na český způsob života a na Balkáně je úplně jiné myšlení.“

„Zacházeli s námi výborně. Na co jsme si vzpomněli, to jsme měli. Nemůžu si na Česko stěžovat. Chovali se k nám, jako bychom byli jejich děti.“

„Nikdy jsem svým dětem nedal ani facku. Nechtěl jsem, aby holky prožily to, co já. Já jsem dostal v Řecku od každého facku. To byla taková doba. Pamatuji si, že když od nás odcházeli Němci, to mi bylo deset nebo jedenáct let, schovali jsme se, ale oni nás chytli. Dodnes si vybavuji, jak na nás německy křičeli: ,Ruce vzhůru!‘“

„Měli jsem také hodiny ruštiny. Učitelka přišla, vůbec jsem nevěděl, že máme i ruštinu, a vyvolala mě k tabuli. Viděla jméno Karanikos a myslela si, že jsem Rus. Dodnes si pamatuji, jak mě posadila a dostal jsem pětku. Můj spolužák mi řekl, ať se naučím ruskou básničku ,Ptička letala, ptička igrala‘, že budu další hodinu zkoušený znovu. Tak jsem se musel během týdne naučit azbuku i latinku. Měl jsem hotové peklo. Nevěděl jsem, jak to stihnu. Nakonec jsem to všechno zvládl, sice mizerně, ale zvládl jsem to.“

„Opatroval jsem ho a držel za ručičku. Musel jsem se starat. Bratr byl o čtyři roky mladší. Byli jsme děti. Měl jsem strach, aby se mu něco nestalo. Největší strach jsem měl, když jsme byli nějaký čas v Karlových Varech. On onemocněl, myslím, že měl žloutenku. Já jsem nevěděl, kde je. Až později mi řekli, že je v nemocnici. No a nějaká rodina ho chtěla osvojit. Jemu bylo tenkrát devět nebo deset let a byl roztomilý. Ptal jsem se ho, kam jde. Řekl mi, že ho chtějí. V nemocnici se už naučil i trochu česky. Povídám mu: ,Tak to ne, hochu.‘ Kdyby ho osvojili, tak bych neměl bratra. ,Pošta pro tebe‘ by mě pak čekala.“