The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Karasová roz. Blažková (* 1948)

• narozena v červenci 1948 v Ostravě

• rodiče se rozvedli, vyrůstala v Ostravě, od střední školy žila v Praze

• její matka se v polovině 60. let odstěhovala do Austrálie

• v létě 1968 byla na pozvání v Norfolku v Anglii

• do Československa se už nevrátila, od roku 1969 žila v Londýně

• vystřídala různé profese, spolupracuje s českými médii

• pracuje jako publicistka a fotografka na volné noze, organizátorka kulturního života české krajanské komunity v Londýně

• je zakladatelkou Nadace Emy Destinnové, pořádá pěvecké soutěže mladých interpretů klasické hudby

• v roce 2008 byla vyznamenána cenou Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis

Jarmila Blažková (později provdaná Karasová) v létě roku 1968 oslavila své dvacáté narozeniny na anglickém venkově nedaleko Norfolku. Pobývala tam víc než měsíc na pozvání jedné anglické rodiny, se kterou se seznámila o pár let dříve. Stejně jako u statisíců jiných Čechoslováků jí 21. srpen 1968 naprosto změnil plány.

Od roku 1969 žije v Londýně, dvakrát se provdala, poprvé za Angličana, podruhé za Čecha. „Nejdříve jsem se provdala za Angličana, po letech se manželství rozpadlo. Posléze jsem se provdala za Čecha, proto se jmenuji Karas. Vzala jsem si Čecha v Anglii, tak jsem převzala jeho jméno. V Čechách dávám přednost jménu Karasová.“

O svém osobním životě však Jarmila Karasová vyprávět nechce, není to prý zajímavé, radši vypráví o svých aktivitách spojených s propagací české hudby v zahraničí. Za ně také dostala v roce 2008 cenu českého ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis.

Narodila se v červenci 1948 v Ostravě. Rodiče se rozvedli, vychovávala ji maminka, povoláním účetní. Na střední obchodní školu už chodila v Praze, kam se maminka přestěhovala. Jarmilu bavilo studium jazyků a kromě tehdy povinné ruštiny na škole studovala francouzštinu a angličtinu. Jejím snem bylo stát se herečkou, odmalička hrála v divadle a rozhlase a byla sólistkou v dětském sboru.

Maminka se v polovině 60. let v Praze seznámila s vědcem – botanikem původem z Austrálie. Za něho se i provdala a nedlouho poté se za ním přestěhovala do Austrálie. Její maminka pocházela z velmi levicově založené rodiny, její otec, dědeček Jarmily Karasové, Josef Grygar byl interbrigadista ve Španělsku. Při bojích proti frankistům se těžce zranil. Sice ho ještě stačili převézt zpět do Československa, brzy poté však svým zraněním podlehl.

Otec, původem z Moravy, po kterém prý podědila umělecké a hudební geny, se po rozvodu přestěhoval na Slovensko, kde založil novou rodinu a stal se členem horské služby v Tatrách. Její cesty za otcem mezi Ostravou a Tatrami ji naučily samostatnosti, která se jí později velmi hodila.

Cesta do Británie nebyla její první cestou za železnou oponu. O pár let dříve přijela na návštěvu známých do Francie. Na atlantském pobřeží jihozápadní Francie se seznámila se dvěma anglickými chlapci, syny jednoho anglického lorda, kterému patřilo panství v Norfolku. S jeho syny si pak z Prahy dopisovala, jejich rodina ji pak na léto 1968 pozvala na rodinnou farmu.

Sama od sebe v Británii původně neplánovala zůstat. Dějiny však rozhodly za ni. V Československu sice z nejbližších příbuzných žil jen její otec, který však již měl novou rodinu. Maminka ji přemlouvala, aby v Anglii zůstala. Původně se měla vracet domů 22. srpna 1968.

„Když jsem ráno vstala, měla jsem už odjet domů, tak jsem si pomalu balila věci. Šla jsem dolů na snídani, vidím noviny Daily Mail a tam bylo napsáno ‚Invasion of Czechoslovakia‘ a pod tím obrovské fotky tanků, to bylo úplně šokující, to si dodnes pamatuji. To si nikdo nedovedl představit, pokud se mu to nestane. To bylo pro mne hodně depresivní, strávila jsem několik nocí, kdy jsem nemohla spát a nevěděla, co dělat. Maminka už tehdy byla provdaná za mého nevlastního otce. Napsali telegram nebo volali, aby mne ta rodina rozhodně nenechala odjet zpátky do Československa.“

Anglii jsem si představovala jako Londýn, swing a rokenrol

Rozhodla se zůstat. I když anglicky uměla už před odjezdem do Británie, stále to nebylo dost na to, aby mohla v Británii žít a pracovat. Nejdůležitější proto bylo naučit se pořádně jazyk. Doba byla příznivá, českoslovenští uprchlíci vyvolali vlnu solidarity, byli všelijak podporováni.

„V Norfolku jsem asi byla jediná Češka v širokém okolí. Psali o mně v místních novinách, vědělo se, že je tam česká dívka. Lidé psali o dovolení se se mnou setkat, nosili mi dárky. Snažili se mne podpořit psychicky. Když jsem se snažila přihlásit na college, tak mne vzali, ačkoliv pro mne neměli specifické místo, abych se mohla naučit angličtinu. Studovala jsem O-levels angličtinu, francouzštinu a ruštinu, spíše na oko, chodila jsem tam proto, abych se naučila angličtině. Pak mne život na venkově přestal bavit, Anglii jsem si představovala jako Londýn, swing a rokenrol. Nakonec jsem odjela do Londýna a od roku 1969 žiji v Londýně.

Maminka jí sice nabízela, aby za ní odjela do Austrálie, všichni noví známí v Anglii ji však od toho zrazovali, v Austrálii je prý necivilizovaná divočina. Navíc ji tolik zajímala hudba a kulturní dění v Londýně vůbec. Londýn ji okouzlil, i když zpočátku jím byla trochu zklamaná. Chtěla původně studovat na dramatické konzervatoři, ale tam jí poradili, aby se ještě trochu víc naučila anglicky a nakonec později na studium nebyl čas. Jarmila Karasová začala pracovat, vystřídala různé profese, byla servírkou, uklízečkou či učitelkou jazyků. Do toho si korespondovala s československými úřady. Aby dostala československý vystěhovalecký pas, musela přistoupit na kompromis s komunistickým režimem a zaplatit mu poplatek za své studium v pro něj tolik žádaných valutách. V té chvíli měla cestu do Československa otevřenou, musela však vždy hlásit adresu svého pobytu.

„Nechtěla jsem se vzdát českého občanství v žádném případě. Vdala jsem se vcelku brzy a v té době manželka dostala automaticky povolení k pobytu i občanství. (…) Nechala jsem si české občanství, takže mám dual nationality (dvojí občanství – pozn. ed.). Čechům se to nelíbilo, nechtěli mi dát vystěhovalecký pas, chtěli, abych se zbavila občanství. Jedenáct let mi to bojkotovali, nemohla jsem se vrátit ani na návštěvu. Někde jsem měla papír z Ostravy, kde se vyjádřil policista, že když jsem sem lezla, tak ať si tu i zůstanu.“

Nadace Emy Destinnové

Za svůj život vystřídala hodně profesí, poloprofesionálně se začala věnovat fotografii. Postupem času ji vedle Beatles a heavy rocku začala více zajímat klasická hudba a obzvláště opera, které se věnovala již v dětství. Po roce 1989 Jarmila Karasová začala spolupracovat s českými médii, stala se jednou z vůdčích osobností kulturního života české krajanské komunity v Londýně. Někdy kolem roku 1996 probíhala v Českém centru v Londýně výstava o Emě Destinnové, která dala pamětnici prvotní impulz k tomu, že by měla něco udělat pro to, aby byla v Londýně Ema Destinnová opět známá, tak jako kdysi v minulosti.

„Za mého mládí se o takových lidech moc nemluvilo, protože to byli patrioti, to komunisté moc neměli rádi. Když jsem zjistila, jaká Destinnová byla osobnost a jaká to byla úžasná žena a hodně let působila tady v Anglii, uvažovala jsem, co bychom mohli udělat, aby na ni lidé nezapomněli. Rok po výstavě jsme se s přáteli dohodli, že uděláme velký koncert. Právě Lady Milena (Grenfell-Baines – pozn. ed.) nám pomohla. Já jsem v té době psala rozhovor pro Xantypu s Liborem Peškem, tehdy působil v Liverpoolu jako hlavní dirigent. Zmínila jsem se o té ideji, že chci něco udělat pro Emu Destinnovou, a on mi řekl: ‚Jděte do toho, já vám pomůžu.‘ A opravdu se stal prvním patronem a lady Milena dalším. Pomohl zajistit, že na ten první koncert přijela Eva Urbanová, Štefan Margita a Zdena Kloubová, plus muzikanti tady z Anglie.“

Po prvním koncertě byla založena Emmy Destinn Foundation. Za pomoci sochařky Ireny Sedlecké, která pro nadaci vytvořila bronzovou sochu a medaili Emy Destinnové. Dalšími patrony nadace se staly osobnosti jako dirigent sir Charles Mackerras či operní diva Dame Joan Sutherland, kteří byli též obdivovatelé Emy Destinnové. Jejich podpora otvírala dveře dalším podporovatelům a díky patronům, finančním darům a výnosům z koncertů může Nadace Emy Destinnové pokračovat až do současnosti. Dodnes Nadace Emy Destinnové pořádá koncerty a mezinárodní pěveckou soutěž mladých interpretů. Mladí pěvci mají za povinnost nastudovat nejméně jedno dílo skladatele českého původu. Jarmila Karasová působí též jako jazykový poradce různých anglických operních domů a i v této pozici pomáhá rozšiřovat repertoár hraných skladeb českých skladatelů.

Kromě aktivit okolo Nadace Emy Destinnové Jarmila Karasová studovala soukromě operní zpěv a byla přizvána do pěveckého sboru Britského parlamentu. Ke zpěvu ve sboru se dostala přes výpomoc při výslovnosti českých slov při nastudování Rybovy České mše vánoční. Od té doby s parlamentním sborem zpívá a spolupracuje i při dalších projektech. I v roce 2015 přijede část pěveckého sboru z Westminsteru a bude zpívat v pražském Rudolfinu.

Jaké jsou vlastně její motivy pro šíření dobrého jména české hudby? „Nás ta česká hudba spojuje s domovem. Spousta emigrantů si myslí, že když chce, že se může vrátit. Není to tak jednoduché, když žijete čtyřicet nebo kolik let v jiné zemi, kde vyrostly vaše děti. Změnil se váš náhled a způsob života. Je to těžké se vrátit, ale duše je pořád česká.“

Životní poselství? Krédo? „Já si myslím, že v podstatě člověk musí mít nějaké plány do života, musí umět snít o tom, co chce. Nesmí se bát těch snů dosáhnout.“ Myslet se na to má, i když osud či dějiny zamíchají kartami. Jarmila Karasová navíc dodává, že si v žádném případě nedokáže představit svůj život bez hudby.