Marianne Karešová

„Po čtrnácti dnech jsem chtěla vyjet a zakázali, zakázali. Neměla jsem volnou ruku k výjezdu a musela jsem tam zůstat s dětma. To bylo šílené. Vydělávala jsem osmdesát zlatých, to znamená, že to stačilo na jídlo na jednu osobu na měsíc. Dobře, že rodiče mého manžela byli laskavý lidi, dobrý lidi, a pomohli mi, abych vychovala ty dvě děcka. Mě zakázali, hodně nechybělo, aby mě zavřeli. A po dvou letech, po půl roce manžel mi zemřel.“

„Ve 43. roce mládež se dala do partyzánské činnosti, a to jedenáct mladých studentů, kteří dovedli vykolejit vlak s municí a s vojáky. A byl veliký požár blízko Arrasu. A to byli tři spolužáci z naší školy, jeden kamarád se jmenoval Marcel. Dodneška je po něm ulice ve Francii pojmenovaná. Bylo jim patnáct, šestnáct let, celkem jedenáct mladých. To nás přinutili ve 43. roce, jak byly tržnice, že my jsme museli všichni ze školy účastnit se toho aktu. Všechny je narovnali a Němci do nich stříleli.“