Marianne Karešová

„Jednoho dne manžel se mi nevrátil, tak jsem byla zvědavá. S tatínkem jsem šla hledat manžela a na policii mi řekli, že ho deportovali do Polska, protože rozšiřoval komunismus ve Francii, byl nežádoucí. Tak neměla jsem zprávy, dostala jsem dopis po měsíci, že je v Polsku. No a v šedesátém druhém roce rodiče manžela napsali, že manžel je těžko nemocný, že potřebuje léky. A ty léky se jmenovaly Streptomycin. To ještě nebylo vůbec, jenom penicilin byl na světě. O streptomycin jsem se postarala, recepty poslali, tak jsem se postarala, že se přivez. A on že chtěl by ještě vidět děti. Rodiče mi zakazovali, ale já jsem sbalila děti, vypracovala pasporty a byli jsme rodina, tak jsem jela za manželem.“

„Po čtrnácti dnech jsem chtěla vyjet a zakázali, zakázali. Neměla jsem volnou ruku k výjezdu a musela jsem tam zůstat s dětma. To bylo šílené. Vydělávala jsem osmdesát zlatých, to znamená, že to stačilo na jídlo na jednu osobu na měsíc. Dobře, že rodiče mého manžela byli laskavý lidi, dobrý lidi, a pomohli mi, abych vychovala ty dvě děcka. Mě zakázali, hodně nechybělo, aby mě zavřeli. A po dvou letech, po půl roce manžel mi zemřel.“