profesor Dr. Lenka Karfíková

* 1963

  • „To byla filozofie, kterou jsem poznala, to byly ty bytové semináře. Filozofie jako způsob života by se snad řeklo, lidi spojovala touha založit život na samostatném přemýšlení, takhle by se to mohlo říct. A vytvořit si k tomu nějaké prostředí. A to bylo prostředí přátelství, protože tyhle kroužky stály na přátelských vztazích, jak jsme se o tom bavili. Vlastně to bylo i nutné, protože ti lidé se museli znát, aby se tam nedostal někdo, kdo by je udal nebo něco. To stálo na přátelských vztazích. Ale ono třeba v antické filozofii bylo organickou součástí filozofie přátelství. Když si vezmete Platonovy Dialogy, to jsou dialogy mezi přáteli. Nebo i epikurejci, pro ně to také byl životní způsob, přátelství v jejich zahradě. Sice epikurejci mají špatnou pověst, ale neprávem možná, jim vlastně šlo o takové prostředí filozofujícího přátelství. To myslím není něco šokujícího, existovalo to i u raně křesťanských autorů. U Augustina jsou jeho první díla také dialogy, rozhovory s přáteli, on měl své žáky, ale byli to přátelé. Takže to mělo [v bytových seminářích] spíš tuhle podobu takových diskusí mezi přáteli, případně interpretace textů. To je to, co mě osobně zajímalo a manžela také, protože studoval filologii, tak jsme se vlastně docela brzy dostali spíš ke komentářové literatuře, zabývat se smyslem textu nebo metodami filologicko-historicko-filozofickými ten text interpretovat. To je to, čím jsme asi tenkrát žili a do velké míry se pokoušíme dělat to dodnes. Ale samozřejmě to prostředí je už jiné. Jak bych řekla, ještě na konci devadesátých a v nultých letech, kdy jsem začala učit v Praze, tak to vlastně ještě trochu v této tradici bylo. Jako životní orientace nebo ,in philosophia vivere‘, jak to nazýval Augustin, prostě žít přemýšlením, problematizováním nebo tak, to bylo dědictví tohoto prostředí. Teď se to pomalu mění tím, že filozofie musí obstát jako univerzitní obor, to znamená, že musí plnit nároky, které jsou kladeny na ostatní akademické obory. Něco to jistě přináší, jako že musíte zvládnout nějaké řemeslo a obstát v nějaké konkurenci, to je snad pozitivní, ale má to i tu negativní stránku, že se kvantifikuje na odevzdané články, ať jsou jakékoliv, to se bohužel změnilo.“

  • „Pak už opravdu nastalo s Gorbačovem jakési uvolňování, i se dalo pomýšlet na to, že by člověk vyjel do ciziny. Já jsem pořád snila o těch studiích, že jsme tady měli zahraniční přednášející, to bylo fajn, ale člověka to spíš rozesmutnilo, co prostě mít nemůže. Upřímně řečeno, my jsme byli vlastně… nemůžu si na nic stěžovat, my jsme si vytvořili svět, ve kterém jsme byli šťastní, paradoxně, jak jsme byli mladí. Ale když jsme vyjeli poprvé za hranice, to bylo strašné, protože teprve v tom srovnání si uvědomíte, nebo jsme si uvědomili, v čem jsme žili, to bylo fakt hrozné. My jsme najednou začali vidět, jak je to všechno zchátralé, špinavé, zašlé, že se o to nikdo nestará. Stačilo vyjet pár metrů za hranice do Bavorska nebo do Rakouska a opravdu člověk… já si pamatuji, to byla jedna věc, jak je ta země zchátralá, šíleně, a druhá, pamatuji si, když jsem přišla ve Vídni poprvé do knihkupectví, tak jsem se rozbrečela. Najednou jste si uvědomila, že tohle se nedá fakt dohnat. Samozřejmě, v mnohém se to dá dohnat, ale v něčem jsme to asi nedohnali dodnes.“

  • „Jedna z těchto přednášek se konala u Hejdánka. Tam mě pozval jeden ze spolužáků. Hejdánek byl evangelík, takže to byla taková firma mezi mými spolužáky, ačkoli on byl persona non grata, tehdy už byl chartista. A že tam bude nějaký cizí přednašeč, takže tam půjdeme. Tak jsme tam šli, jenomže přednášejícího zrovna někde ,zhaftli‘ a celý ten byt, kde byli účastníci, tak vybrali a odvezli nás všechny rovnou na Barťák. Tak to bylo výborné. Já byla s tím spolužákem, každého si vzali zvlášť a samozřejmě se ptali každého zvlášť. A mě: ,Jak dlouho znáte profesora Hejdánka?‘ Já jsem řekla: ,Já jsem ho nikdy neviděla.‘ A to byla fakt pravda. ,A co ty účastníci, kdo to je?‘ Já jsem říkala: ,Já vůbec nevím. Jsem tam poprvé, nikoho tam neznám.‘ Oni si samozřejmě mysleli, že si vymýšlím. Ale viděli, že nic ze mě nedostanou. My jsme pro ně nebyli zajímavé ryby, a když viděli, že nic, tak to nechali a už se to neopakovalo. Mělo to smutnou dohru na fakultě. Obrátili se na fakultu, oba dva jsme byli bohoslovci s tím kolegou, takže fakulta s tím musí něco dělat. Tak si nás zavolali a kolega byl výborný, řekl: ,Já jsem stejně uvažoval, že s tím studiem skončím, tak já skončím, já to přeruším. A opravdu to přerušil, dodělal to potom, někdy později, ale v té době to přerušil, což jim stačilo jako sankce za takové chování.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.07.2021

    (audio)
    duration: 01:47:16
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

V životě je důležité zakotvení v něčem, co nepodléhá času

Lenka Karfíková - foceno pro časopis AD, 2003
Lenka Karfíková - foceno pro časopis AD, 2003
photo: Archiv pamětnice

Lenka Karfíková se narodila 11. února 1963 v Praze. Rodiče Vladimír a Eva Votavovi byli inženýři chemie. Dědeček František Votava založil významnou stavební firmu, která se před válkou podílela na vzniku mnoha betonových staveb v Praze. V roce 1948 přišel jak o firmu, tak o rodinnou vilu v Podolí. V rodině nebyl nikdo členem komunistické strany, ale nebyl jim blízký ani život ve víře. Proto rodiče těžce nesli, když si dcera Lenka po maturitě v roce 1981 vybrala studium na evangelické fakultě. Tato volba však u ní byla zpočátku spíše pragmatická. Měla zájem o studium filozofie, ale tam, kde by nebylo tolik svázáno s marxistickou ideologií. To se jí nakonec splnilo. Filozofii a teologii, ke které si časem našla svoji vnitřní cestu, se intenzivně věnovala i v rámci bytových seminářů v 80. letech. Zde také poznala svého budoucího manžela Filipa Karfíka. Hned na podzim v roce 1989 se jí podařilo odejít studovat na Katholische Universität Eichstätt do Bavorska, kde strávila řadu let a získala doktorát. Jeden rok strávili s manželem i na École Pratique des Hautes Études v Paříži. Hlavním zájmem Lenky Karfíkové se postupně stalo křesťanské myšlení pozdní antiky a středověku. Habilitovala se roku 1999 na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci, kde také vedla katedru filozofie a založila Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, s nímž spolupracuje dodnes. V roce 2005 byla jmenována univerzitní profesorkou a stala se vedoucí katedry filozofie na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Zde zároveň učí filozofii, stejně jako (nyní externě) na Filozofické fakultě UK. Je předsedkyní Patristické společnosti ČR a národní korespondentkou Association Internationale d’Études Patristiques. Spolupracuje s mnoha univerzitními pracovišti u nás i ve světě a je autorkou nespočtu odborných textů.