The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Kaše (* 1944)

• narozen 29. září 1944 v Močeradech

• v roce 1945 se rodina přestěhovala do Staňkova,

• kvůli praktikovaní katolické víry nemohl v roce 1958 pokračovat ve studiu

• vyučil se elektromontérem ve škodě Plzeň

• poté vystudoval průmyslovou školu

• v roce 1969 se zúčastnil inspirativních táborů křesťanské organizace Young Life v Rakousku a Norsku

• v září roku 1969 odpromoval

• nastoupil do zaměstnání v Ústavu technického dozoru

• po prověrkách v roce 1972 byl vyhozen ze zaměstnání

• 18 let pracoval jako revizní technik výtahů

• organizoval putovní tábory a pravidelná setkání mládeže nejen s duchovní tematikou

• kvůli svým aktivitám byl několikrát vyslýchán Státní bezpečností

• v lednu 1990 s kolegou založil firmu na montáže a revize výtahů

• stal se členem pastorační rady diecéze při plzeňském biskupství

• 17. listopadu 2018 obdržel Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje

Životní příběh Josefa Kaše je příběhem člověka, který chtěl pro sebe i své blízké přinést do časů normalizační šedi trochu světla. Vyrůstal v křesťanské rodině a vydal se cestou, která jej přiblížila k jeho nitru. Nestal se kantorem, jak chtěl, nestal se ani horníkem, jak mu předurčili komunističtí úředníci. Kupodivu se nestal ani knězem, a přesto se celý svůj život věnoval duchovnímu setkávání s lidmi. Impulsem k tomuto poslání se staly tábory americké organizace Young Life, které jej nadchly svou otevřeností a vstřícností. Věděl, že něco takového by chtěl dělat i v tehdejším Československu. A tak se také stalo.

Ve strážním domku u trati

Josef Kaše se narodil 29. září 1944 v Močeradech na Domažlicku. Rodina tam prožila poslední rok války a pak se přestěhovala do Staňkova. Otec Emanuel Kaše, který až do důchodu pracoval jako dělník na dráze, dostal v obci služební byt. Josef tak s maminkou, tatínkem a dalšími třemi sourozenci bydleli ve strážním domku u trati kousek za nádražím ve Staňkově, a to až do roku 1967. 

Matka Anežka pocházela z Močerad, kde mívali malé hospodářství. „Její tatínek v něm po první světové válce musel nahradit bratra, který padl na frontě. Hospodářství však nevzkvétalo,“ vypráví Josef. Maminka tedy prý byla ráda, že se z něj mohla vymanit a roku 1934 se provdat za Josefova tatínka Emanuela. „Byl v podstatě sirotkem, oba jeho rodiče zemřeli, než dosáhl jednoho roku. Byl vychováván po všelijakých příbuzných a měl velice těžký život.“

Josef se odmala rád obklopoval kamarády. Utíkal za nimi do Staňkova nebo je zval k nim domů. „Jako by mu nestačili tři sourozenci,“ povzdechla si někdy maminka. Ta měla v rodině nezastupitelnou pozici. Tatínek, poznamenaný předčasnou ztrátou rodičů, byl sice velmi pracovitý, ale také notně nesmělý. Maminka měla stejně jako tatínek jen základní vzdělání, přesto však toužila po tom dosáhnout něčeho víc. „Kdy mohla, tak četla. Kdežto tatínek byl jenom takový dříč…“

Proč chodíš na takové hlouposti?

Otec Emanuel Kaše kvůli svému vandrování po příbuzných nedostal možnost zakořenit ve víře. Maminka však pocházela z poměrů, kde bylo křesťanství po generace žité. Měla k Bohu zvláštní osobní vztah. Jelikož hodně četla, byla k některým aspektům i velmi kritická. „A myslím, že tohle jsem po ní dobře sebral i já,“ říká s úsměvem Josef. Všichni sourozenci vyrůstali ve víře a křesťanská výchova ovlivnila jejich budoucí život. Josef při škole navštěvoval hodiny náboženství. Vzpomíná: „Přišel ředitel a řekl: ‚Přihlašte se, kdo chodíte do náboženství!’ Pak jsme před něj museli předstoupit a poslouchat otázky typu: ‚Proč chodíš na takové hlouposti?’“ Dosud také nezapomněl, jak musel ve čtvrté či páté třídě za to, že chodí na náboženství, klečet asi pět minut s ukazovátkem na rukou. „Měl jsem z toho legraci, bral jsem to jako vítězství.“ Na Josefa však měla mnohem větší vliv domácí náboženská výchova jeho maminky. Vedla jej životem svobodomyslným pojetím víry. „Dávala mi vždy volbu, ale také doporučení, aby ji dobře zvážil.“

Za katedru nebo do dolů?

V roce 1950 Josef nastoupil na základní školu ve Stankově. Těžkosti mu občas dělala jeho vzdorovitá povaha. Zatvrzele odmítal vstup do Pionýra. Když mu však některá z akcí nebyla proti mysli, vyslyšel pobídku kamarádů a zapojil se. Odmítl později i vstup do Socialistického svazu mládeže či cvičení na spartakiádě. „Všechno se to na sebe vršilo. Navíc jsme ve Stankově jako jediná rodina každou neděli chodili do kostela. Tamější komunistické partaji to bylo trnem v oku. Počíhali si na mě, a když jsem byl v osmé třídě, tak mi to spočítali,“ vzpomíná Josef.

Zavolali si do školy jeho maminku a sdělili jí, že i když má syn samé jedničky, nebude pokračovat ve studiu, ale půjde do učení. Psal se rok 1958, Josef se těšil, že se stane kantorem. Miloval český jazyk, dějepis a zeměpis, technické obory ho nezajímaly. Jak sám říká, nastala pak taková křížová výprava. S maminkou byli předvoláni na Odbor pracovních sil. Když se maminka ohlásila, rozběhl se vcelku kuriózní rozhovor.

„Za okénkem se ukázal nějaký svazák a rovnou řekl: ‚Chlapec musí z domova.’ A maminka na to: ‚To nemyslíte vážně, on je takový divoký…’ A on říká: ‚No, my ho zkrotíme. Půjde do Ostravy, bude z něho horník!’ Načež maminka: ‚To nemyslíte vážně, vždyť se dobře učí.’ A on: ‚Ty tam potřebujeme.’ Ten rozhovor pokračoval až do chvíle, kdy maminka řekla: ‚Tak alespoň do Škodovky by se mohl jít učit, ne?’ On vykřikl: ‚Žádná Škodovka neexistuje!’ A maminka řekla: ‚To je divné, vždyť tam od nás ráno jezdí dělníci… Vidím je na nádraží.’ A on: ‚To jsou Závody Vladimíra Iljiče Lenina!’ Maminka: ‚To jsem nikdy neslyšela…’ A to byl konec. Stáhl okénko a vyhodil nás.“

Technik s blbým úsměvem

Měsíce plynuly a vypadalo to, že není úniku. Nakonec se však za Josefa kdosi postavil a on se opravdu dostal na učení do Škodovky, tedy do Závodů Vladimíra Iljiče Lenina, kde se vyučil elektromontérem. „A tak jsem měl předurčeno, že z toho učení mohu utéct na průmyslovku a na techniku, kde už ty politické věci nebyly takovým problémem. Už jsem byl zřejmě převychován,“ vypráví s úsměvem Josef, který se proti své vůli stal technikem. Zajímavé je, že všichni tři jeho sourozenci mohli studovat bez problémů. V nemilost tak upadl nejspíš kvůli pověsti svéhlavého dítěte. „Když jsme museli ve třiapadesátém obcházet tu tryznu nad Stalinem a pak nad Gottwaldem, tak mě pak učitelka vyšetřovala, že jsem se smál, že jsem nebyl vážný. A od té doby vím, že mám takový blbý úsměv…“

Večer co večer se doma řešila politika. „Pustilo se rádio a poslouchala se Svobodná Evropa. Zkrátka, co se chytilo. Hlas Ameriky ve Staňkově moc nešel,“ říká Josef. Často v mládí naslouchal debatám tatínka a maminčina bratra, kteří se trumfovali v odhadech, kdy komunistický režim padne. Ani jeden z nich se však návratu svobody nedožil, to štěstí měla pouze maminka.

Začal jsem hodně číst

Josefovi zpočátku nevadilo dojíždět na studia ze Staňkova do Plzně, mělo to prý svou poetiku. V Plzni trávil stále více času a jeho přátelské vztahy ve Staňkově se utlumovaly. Došlo k vykořenění, které nahrálo tomu, že se v roce 1967 do Plzně přestěhoval. „Ve třeťáku jsem se zabydlel na koleji, což bylo jisté vysvobození. A mně ta doba, kdy jsem skončil základní školu a šel jsem na učiliště, později na průmyslovku, otevřela oči. Začal jsem hodně číst,“ říká Josef. Vzhlížel ke svému staršímu bratru Václavovi, na kterého se vždy těšil. Když v sobotu přijel z Prahy domů do Staňkova, vyprávěl, co je tam nového. Všichni si sedli kolem něj a viseli mu na rtech. „Prošlapával rodině cestu ke svobodě.“ To on Josefa inspiroval, radil mu a obdarovával jej zajímavými knižními tituly. „Také mě dovedl k tomu, že jsem v té době sehnal Kralickou bibli a louskal ji v té kraličtině, což bylo poměrně složité.“ Josef tak pomocí literatury začal více přemýšlet o sobě samém a o životě. Se svým rozšiřujícím se vnitřním světem si na koleji rychle našel nové kamarády. „A hledal jsem další a další zdroje, které jsem ještě neotevřel,“ poznamenává.

Čundr s vůní borůvek

V patnácti letech Josef se svým kamarádem poprvé vyrazil na čundr. Od maminky dostal na cestu deset korun s tím, že zbytek si musí vydělat sběrem borůvek. Z čundrů se stala tradice, jezdil na ně pravidelně a užíval si krás přírody. Ještě předtím, prý už jako dvanáctiletý, poznal dívku, která se jednou měla stát jeho ženou. Stalo se tak na křesťanském setkání v jedné rodině. Ilona, dívčím jménem Nevláčilová, pocházela ze Zruče a její tatínek byl voják z povolání. Ve svých čtrnácti letech jela s Josefem a jeho kamarády poprvé na čundr do hor

Nakonec slavili svatbu 6. září roku 1980. Do jisté míry kráčeli ve stopách Josefových rodičů. Během pěti a půl roku se jim narodily čtyři děti, které museli uživit. Všichni synové zdědili po tatínkovi nezapomenutelný úsměv, dobro v očích a smysl pro humor.

Sovětské tanky v mumraji vzpomínek

Josef, ač římský katolík, po přestěhování do Plzně začal chodit do Farního sboru Českobratrské církve evangelické, kde pod vedením faráře Jiřího Pumra probíhaly tzv. biblické hodiny. Docházel na ně asi po dobu dvanácti let. „Ta formace, to vzdělávání, to bylo něco nádherného, jedinečného. A přes tuto přípravu jsem se dostal do řady různých společenství. V létě se jezdilo na výlety pod stan, v zimě na lyže. Byl to krásně strávený čas,“ vzpomíná Josef. Měl tehdy přátele jak v katolických, tak i evangelických kruzích. 

V roce 1968 absolvoval při fakultě elektrotechnické „předdiplomní“ praxi ve Škodovce. Začínala v pondělí, dva dny před osudovým 21. srpnem. „Ve středu už jsem do Škodovky nešel, protože už v noci se kolejemi rozléhalo, že jsou tu Rusáci. Předdiplomní praxe padla. Pamatuji si, jak jsem stál u budovy Československého rozhlasu. Kolem byl mumraj, tanky, …“ Když Josef viděl, co se děje, začal mít obavy o své rodiče a rozjel se za nimi. Vše bylo naštěstí v pořádku. Po dvou třech dnech od počátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy odjel Josef se svými spolužáky na chmelovou brigádu. „Jeli jsme autobusem a Rusáci nás asi třikrát za tu cestu kontrolovali. Bylo to stresující. Když jsme se pak vrátili do Plzně, ty hlavní události už byly za námi,“ říká Josef. Velmi ho také zasáhlo sebeuplálení Jana Palacha v lednu roku 1969, ačkoli o sobě říká, že se nepovažuje za silně emotivního člověka. 

Večery u hořícího krbu v Alpách

Josef měl na koleji kamaráda Wolfganga, který pocházel z Chomutova, ale měl německého tatínka a francouzskou maminku. Ten se v den okupace nacházel ve Vídni a rozhodl se, že se už do Československa nevrátí. Posílali si s Josefem dopisy, až v jednom z roku 1969 stálo, zda by s ním chtěl jet na čtrnáct dní na lyžařský tábor do Alp, konkrétně do vesničky Mittersill. Slovo dalo slovo a Josef dostal pozvání, na které mohl vycestovat. „Ten můj kamarád se z Vídně přesunul do Německa, kde vystudoval. Bydlel ve Frankfurtu a tam se dal dohromady s americkým křesťanským hnutím Young Life, které v Německu pořádalo letní tábory pro děti amerických vojáků,“ vypráví Josef. Američani však o tyto aktivity nejevili příliš zájem, možnost tak dostali také děti jiných národností včetně Čechoslováků. Josef si tedy na poslední chvíli zažádal o pas, vyměnil si menší finanční hotovost a vyrazil do hor. Přes den se lyžovalo a večer probíhala sezení u krbu. „Ten Američan, co to vedl, nám povídal o Bohu, o evangelizaci, … Byl to neuvěřitelně empatický člověk. Bylo nás tam asi šedesát z různých zemí, nás Čechoslováků bylo jen pár. Všichni jsme byli přátelé toho mého kamaráda Wolfganga, co tam utekl,“ vzpomíná Josef.

Když se po čtrnácti dnech tábora loučili, dostal od Američana, který se jmenoval Charles Riley, pozvání na třítýdenní tábor do Norska. Dodnes si váží toho, jak vřele byl tehdy přijat vlastně docela cizím člověkem. „Dal nám i peníze, abychom si to Norsko mohli projet.“ Tato neobyčejná setkání, pestré zážitky a bohaté zkušenosti se záhy staly impulsem, který Josefovi ukázal zcela novou cestu. Prostředek, jak v té normalizační šedi udělat něco dobrého…

Psal se 20. srpen roku 1969 a Josef se vracel domů i přesto, že mu jeho kamarád Wolfgang navrhoval, aby zůstal. Odvětil mu slovy: „Já bych tam umřel. Cítím, že musím zůstat v Československu. Vracím se ale s tím, že to, co jste mi umožnili vidět a zažít, chci dělat tady u nás.“

Když nechcete nikam vstoupit, tak nemůžete nic pořádného dělat

Josef na začátku září odpromoval a už v říjnu nastoupil do zaměstnání u Ústavu technického dozoru. „Nabídl mi to kantor, který mě předtím učil. Byl tam ředitelem a byl to nekomunista, kterého tam nechali jenom z milosti, přesluhoval. Zařídil mi i rok na vojně[2] mimo termín. Když jsem se po roce vrátil, starý pán už tam nebyl. Nahradil jej nový ředitel a šlo to do kytek, jak se říká, protože to už byl člen krajského výboru komunistické strany,“ vypráví Josef.

V roce 1972 přišly prověrky, v jejichž rámci byli zaměstnanci tázáni na postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. „Také se mě ptali, proč vlastně chodím na faru. Byla to spíše prověrka o tom, jestli jsem věřící nebo ne. A takhle mě zkoušel ředitel, který byl členem krajského výboru komunistické strany! Takže jsme se velice rychle rozloučili. Ani jsem nečekal, až mě vyhodí,“ říká Josef, který měl pak v posudku napsáno, že nesmí dělat žádnou vedoucí funkci. Zarytě odmítal vstup do oficiálních organizací jako bylo tehdejší Revoluční odborové hnutí (ROH), což mu také moc nepomohlo. „Když nechcete nikam vstoupit, tak nemůžete nic pořádného dělat. Budete tedy jezdit po revizích.“ Odpověděl jsem: ‚Pane Přibík, na to čekám.’

Josef začal jezdit na revize výtahů po celé republice. „Dařilo se mi moc dobře, protože díky tomu jsem často nebýval doma, takže se mi mockrát podařilo uniknout výslechům Státní bezpečnosti, která mě měla v hledáčku.“ Několikrát ho také přemlouvali ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ), vždy ale odmítl. „Nechtěl jsem být v partaji. Potřeboval jsem mít volnou ruku, abych mohl s lidmi sdílet život.“ Neprahl po funkcích, ani po kariéře. Chtěl si užívat každodenních radostí bez zatížení svého svědomí.

Josef nezapomněl na svůj velký sen. Postupem času se jej podařilo převést do reálné podoby. „Ty dva tábory, které jsem absolvoval v Rakousku a poté v Norsku s organizací Young Life, považuji za velký životní předěl. Když jsem se vrátil, věděl jsem, že něco takového bych chtěl dělat, že tohle je má parketa,“ vypráví Josef. Vedle zaměstnání se tak začínal věnovat i realizaci svého snu. Přemýšlel, jak vyjít mladým lidem vstříc, a bylo mu jasné, že je „nemůže zatěžovat věcmi, které by neunesli“. Očekával totiž, že jakmile se on, který se ocitl v hledáčku StB, pustí do jakýchkoliv aktivit, vrhne světlo i na ostatní. Raději tak brzy přerušil kontakt s Američanem z Young Life a zcela se odpojil i od dvou manželů, kteří také byli na táboře a údajně se stali spolupracovníky StB.

Po devíti měsících nám zakázali i ten kostel

Josef spolu s dalšími hledal v rámci církve vhodnou půdu pro setkávání mládeže. Podařilo se mu najít prostory nedaleko kostela u redemptoristů. Zalíbila se jim pozapomenutá zaprášená kaple, která léta sloužila jako skladiště. Dali ji společně do pořádku a začali v ní pořádat setkávání mládeže. Josef sehnal kněze, který byl otevřený mladým lidem, a odehrály se první bohoslužby slova. Začínali ve dvaceti lidech a končili v sedmdesáti. Tak to vydrželo necelý rok. „A pak přišel zákaz, že to nemůže dál být, protože to není spojené s kostelem. Tak jsme se přestěhovali dolů do kostela.“ Vyměnili vytopenou kapli za obrovský studený prostor. „Po devíti měsících nám zakázali i ten kostel. Tak jsme našli další místnost při kostele, kterou jsme také uklidili a vymalovali.“ Nakonec však museli opustit i tu. Přestěhovali se tedy do kostela u františkánů, v němž už pořádali tradiční mše, aby dali lidi co nejvíce dohromady. Vše bylo dobrovolné. Kdo chtěl, byl vítán.

Setkávání mládeže v kostele brzy doplnily výlety do přírody. V roce 1972 tak společně vyjeli na vodu na Lužnici. „Bylo nás jenom pár. Neměli jsme na ty lodě moc peněz.“ O rok později se začalo jezdit na Slovensko. „Nízké Tatry, Slovenské Rudohoří, Malá a Velká Fatra, … Bylo to mnohem bezpečnější,“ říká Josef. Někdy se totiž stalo, že se jich lidé na nádraží ptali, co jsou zač. Všichni však byli instruováni tak, aby se s nikým nedávali do řeči. Čtrnáct dní v horách pod roztrhanými stany půjčenými z ROH uteklo jako voda. „Byla to nádhera… Já jezdil jednou čtrnáct dní, pak týden do práce, pak znovu čtrnáct dní. Pak už mi pomáhali další lidé, kteří brali ty další skupiny. Měli jsme nakontaktovány skupiny z Plzně, ale i ze Sokolova, z Mariánských Lázní či ze Sušice, kde potom vznikla samostatná skupina. Celkem asi sto dvacet lidí,“ vzpomíná Josef. A takto se jezdilo rok co rok.

Vytvořili jsme si účinné protilátky

K náplni putovních táborů patřilo zdokonalování fyzické kondice, ale také posilování jisté vzájemnosti. Když někdo nemohl, jiný mu podal pomocnou roku. Večer se sedělo u ohně, dlouho do noci se povídalo a zpívalo. „Pamatuji si, jak jsem jim říkal: ‚Ale přátelé, my ráno v šest hodin vstáváme.’ A oni: ‚To nevadí, nám se tady líbí, ještě chvilku.’“ Josef se snažil témata směřovat tak, aby mládež mohla být do jisté míry formována, vzdělávána a připravena[3] na budoucí život. Tábory sice byly zaměřeny křesťansky, ale nejednalo se o ten nejdůležitější aspekt. Mezi účastníky tak byli i nevěřící, někteří z nich pak víru přijali.

Povětšinou křesťanské společenství neuniklo výslechům StB. „Ze strachu pak z našeho společenství odpadlo několik lidí. Nemohu si však stěžovat na to, že bychom byli pronásledováni. Zastrašováni jsme byli, ale vytvořili jsme si, abych tak řekl, účinné protilátky.“ Když byl Josef spolu s dalšími předvolán k výslechu, snažil se jít jako poslední, aby věděl, co vypověděli ostatní.

Nešlo však jen o to dostat mladé lidi do přírody, bylo zapotřebí s nimi udržovat pravidelný kontakt, aby si v místě, kde žijí, nepřipadali opuštění. „Měl jsem v sobě frustraci ze Staňkova, kde ti lidé postupně odpadávali, až jsme tam zůstali jako poslední osamocená rodina, která byla věřící. Která to nevzdala. Ne, že by ti lidé byli špatní, ale báli se, vzdali to.“ Tento zvláštní pocit jej doprovází dodnes. Jakmile tak cítí, že je někdo sám, snaží se s ním komunikovat. „Člověk na téhle zemi není od toho, aby byl sám, ale aby komunikoval, v té komunikaci je život.“ Právě tato myšlenka stála u zrodu setkávání s mládeží. Lidé se seznamovali, komunikovali spolu a mnoho přátelství skončilo uzavřením sňatku.

Konečně jsem mohl dělat, co jsem chtěl

Když se v roce 1980 Josef oženil, hodně času si vyžádala péče o čtyři syny, kteří postupně přicházeli na svět. Pokračoval v zaměstnání a přitom přemýšlel nad další formou setkávání lidí. „Jednalo se o setkávání mezi manželi zaměřené na život v církvi. A to jsme dělali po bytech. Šlo o komornější uskupení a nesmírně si vážím toho, že mi bylo dáno se s těmi lidmi potkat. Nemyslím tím jen kněze, ale osobnosti, které za sebou mají velké svědectví života.“ Tato setkávání fungovala po celou dobu, co Josef se svou rodinou bydlel v Plzni na Roudné, tedy v období od roku 1980 do roku 2000. V tomto prostředí vyrůstali synové Michal, Jakub, Štěpán a Vojtěch. Po čase se rodina přestěhovala do Chotíkova.

V letech normalizace se Josef dostal k zakázané literatuře, kterou pomáhal rozšiřovat. StB na něj vedla složku s biblickým jménem Jonáš. Pak přišla sametová revoluce a s ní i dlouho očekávaná svoboda. V lednu 1990 si Josef s kolegou založil firmu na montáže a revize výtahů a dobře se jim vedlo. Stále jej to však táhlo do jiného světa, a tak o dva roky později nastoupil do zaměstnání v církvi. Ve farnostech se věnoval práci s věřícími. „Konečně jsem mohl dělat to, co jsem vždycky chtěl.“

Josef Kaše byl v roce 2020 členem pastorační rady diecéze při plzeňském biskupství. Za své odvážné občanské postoje obdržel Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje.

Celý život mu dělalo radost, když si někdo po letech vzpomněl na putovní tábory, které pořádal. Často odpovídal: „Vzpomínejte, ale zároveň si uvědomte, že pokud dýcháte, máte ještě něco před sebou. Nedívejte se zpátky, dívejte se dopředu.“

[2] Josef nastoupil na vojnu 17. listopadu 1969. První půlrok strávil v Plzni na Slovanech, druhý v Praze v Leteckém muzeu Kbely.

[3] Když například Josef viděl, jak ti mladí lidé vyrůstající v panelových domech, nejsou, a vlastně ani nemohou, být vedeni ke zručnosti, začal s nimi pořádat další zajímavé aktivity. „Neuměli ani nasekat dříví, nic. Tak jsme začali jezdit na fary a pomáhat tam.  Pak se o mně říkalo, že to já jsem ten pán, co opravuje kostely a fary, to bylo pěkné.“ Tyto pomocné aktivity organizoval ještě před pořádáním táborů, v roce 1969.