The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ivan Kaspar (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 25. září 1926 v Praze

• student pokusného gymnázia v Dejvicích

• totálně nasazen v průmyslové výrobě

• podílel se na protinacistickém odboji

• spolupracoval s výsadkáři Rudolfem Pernickým a Leopoldem Musilem

• studoval na Právnické fakultě UK, vyloučen z politických důvodů

• nasazen jako kopáč na nivelační práce

• vojenskou službu absolvoval u pomocných technických praporů

• živil se jako laborant, zaměstnanec výzkumných ústavů a učitel

• v roce 1966 se oženil, je otcem tří dětí

• absolvoval Vysokou školu pedagogickou

• působil jako výzkumný pracovník Fyziologického ústavu Československé akademie věd

• zakladatelem buňky Občanského fóra v Praze-Troji, poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanskou demokratickou stranu

• zemřel 1. září 2019

Ivan Kaspar se narodil 25. září 1926 v pražských Holešovicích. Jeho rodiče – otec František, zaměstnaný jako úředník osvětového odboru pražského magistrátu, a matka Anna, která pečovala o domácnost – se prý seznámili jakožto cvičenci v Sokole, do jehož letenské pobočky později docházel i sám pamětník.

Vzorný pohan z Holešovic

Obyvatelé prvorepublikových Holešovic prý představovali pestrou směs prvků českých a německých, křesťanských a židovských. „Vlastenci vystupovali z katolické církve a zůstali buď bez vyznání, nebo šli do československé církve,“ vzpomíná Ivan na tehdejší situaci. Vybavuje si také, jak mu otec jakožto bezvěrci po nástupu do obecné školy zařídil dispenz opravňující jej k návštěvám hodin katolického náboženství, aby „nezůstal morálně bezprizorní“. Na školu vzpomíná v dobrém, stejně jako na studium náboženství v dívčí třídě, kde prý nebyl jediný, komu byla výjimka udělena: „Ironie byla, že ona byla Židovka jako víno, já kluk bez vyznání, takový pohan, a my jsme po pěti letech, když jsme končili tu církevní výuku, dostali oba vyznamenání.“

Majitelem meruny

Ivan Kaspar byl nadšeným fotbalovým fanouškem, navštěvoval stadiony Sparty a Slavie na Letné a s kamarády chodil hrát fotbal do slepých uliček Holešovic nebo do Stromovky. Zpočátku prý chlapci zápasili s hadrovým míčem, později ho však nahradil skutečný kožený fotbalový míč. „Byl jsem majitelem meruny, ostatní kopali s hadrákem, čili když si chtěl někdo zakopat, tak se kamarádil s mojí merunou a se mnou,“ uvádí Ivan. Vzpomíná i na to, jak se mu v utkání na prostranství po zbourané plynárně podařilo jeden ze zápasů rozhodnout: „Já jsem byl střelec té branky, za kterou jsem upřímně řečeno nemohl.“

Sokolské slety a „živý tatíček Masaryk“

Na Letenské pláni prý s rodinou sledoval i vojenské přehlídky a sokolské slety, do paměti se mu vryl hlavně ten z roku 1931: „Vždycky když nějaký cvičenec omdlel, tak pro něj běželi. Prostě ta sanita pro něj běžela a já jsem se divil, že víc omdlévali chlapci než děvčata,“ dodává pamětník k průběhu sletu. Vypráví také o tom, jak prý díky otci mohl vidět z okna osvětového odboru na Staroměstském náměstí i „živého tatíčka Masaryka“, směřujícího na přehlídku legionářů na Letné. „A on jel na tu přehlídku koňmo přes celou Prahu, takový to byl frajer nebo jezdec, přes osmdesát let,“ hodnotí situaci s odstupem.

Wehrmacht v pokusném gymnáziu

V roce 1936 dokončil Ivan Kaspar obecnou školu a začal navštěvovat pokusné gymnázium v Praze-Dejvicích, modelované podle vzoru britských středních škol. „Já jsem přišel do školy a oni tam ubytovali nějaký wehrmacht,“ vybavuje si březnové dny po obsazení Prahy v roce 1939. „Když to skončili, tak měli volno a dostali marky, které byly v poměru deset korun za jednu marku, čili oni toho byli plní a byli hladoví. Takže vymetli všechny cukrárny a uzenářství a napravili se. Poněvadž byli vyhladovělí z Německa, asi se trochu přejedli, tak to potom museli drhnout a dávat do pořádku, poněvadž tam to bylo jako po vyhoření, ta škola,“ vzpomíná na události, po nichž bylo gymnázium nuceno přestěhovat se nejprve do budovy evangelického sboru v Dejvicích a poté sdílet budovu s reálnou školou na Strossmayerově náměstí.

Popravy spolužáků a totální nasazení

„Tím se proslavili u mě nacisti, čtyři čtrnácti- patnáctileté kluky popravili,“ popisuje Ivan situaci ve škole během heydrichiády, kdy čtyři jeho spolužáci přišli o život kvůli – ať již skutečnému či domnělému – členství v jakési odbojové organizaci. V septimě už prý bylo možné zahlédnout ve třídě spolužáky v uniformách organizací Reichsluftschutzbund a Technische Nothilfe, oktáva byla zrušena úplně a žáci byli nuceni narukovat do zmíněných organizací nebo do organizace Todt, případně vykonávat dělnické práce v továrnách či kopat zákopy kdesi na Moravě. I Ivan Kaspar byl takto nějaký čas nasazen jako pomocný dělník v kovoprůmyslu, závod se však kvůli bombardování často stěhoval.

Rada tří – poslíčkem, prostředníkem a průvodcem

Než aby dále podporoval nepřítele a riskoval svůj život, odebral se pamětník raději na Českomoravskou vrchovinu, kde již předtím trávil na chalupě letní prázdniny. Během nich se mu podařilo zkontaktovat se s příslušníky místního odboje, napojenými na podzemní organizaci Rada tří. Spolupracoval prý hlavně s bratry Musilovými, kteří ve svém penzionu na Studnicích ukrývali přeživší z rozprášených odbojových skupin i ruské partyzány a spolupracovali rovněž s výsadkáři, vyslanými exilovou vládou v Londýně.

„Tenkrát se moc nevědělo, hlavně se moc nevědělo. Nikdo nic nevěděl – nic nemohl prozradit,“ vzpomíná Ivan Kaspar na život v ilegalitě. Jakožto mladík, který dosud nesloužil v armádě, byl prý využíván převážně jako poslíček, prostředník a průvodce.

Spolupracovali s parašutisty Pernickým a Musilem, vysazenými v rámci operace Tungsten,[1] kterým asistoval při zajištění plochy pro zásilku zbraní a dalšího materiálu z Velké Británie. Po přepadu německé posádky byl pověřen hlídáním ukořistěného arzenálu, na sklonku války i dozorem nad zajatými vojáky – prý příslušníky armády generála Vlasova, kteří ještě nedlouho předtím pronásledovali odbojáře v lesích spolu s příslušníky pardubického gestapa. „Tam je hnal Stalin, tady potom Hitler, a oni byli hrdí na to, že jsou ruští vojáci,“ vzpomíná Ivan Kaspar na rozhovor s vlasovci, které měl nakonec odvést do zajetí. Konečně v květnu 1945 byl za prokázanou statečnost propuštěn ze služby v hodnosti četaře.

Studentem práv, kopáčem, vojákem a laborantem

Během prázdnin dokončil ve zkráceném termínu střední školu, složil maturitní zkoušku a ještě na podzim roku 1945 nastoupil na obnovenou Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval až do roku 1948. V lednu 1948 byl pak spolu s ostatními spolužáky donucen odevzdat studijní index a po prověrkách po únoru 1948 jej ze školy vyloučili s tím, že „nevyhovuje podmínkám stanoveným pro umožnění studia“. Několik jeho spolužáků bylo popraveno v procesu se skupinou Šeřík.[2]

Pokoušel se odvolat, jeho snahy však byly marné, ocitl se tak opět v budově pracovního úřadu v Hybernské ulici, kde se musel hlásit již jako totálně nasazený v protektorátu. „Musel jsem do těch stejných místností, nevím, jestli ke stejným lidem,“ vzpomíná Ivan. Úřad potom rozhodl o tom, že bude zaměstnán v zeměměřičském ústavu v Dejvicích a vyslán do pohraničí jako kopáč ve skupině pověřené revizí a obnovou nivelačních značek. Kvůli nemoci ledvin, způsobené opakovanými pobyty v mrazu během odbojové činnosti, byl ovšem prý zanedlouho přidělen na lehčí práce.

Po čase mu bylo umožněno absolvovat čtyřměsíční kurz pro zdravotnické laboranty, jehož absolventi měli nahradit studenty medicíny vyloučené ze škol během prověrek, poté pracoval jako laborant v ústavu národního zdraví v Praze na Smíchově. Dne 1. října 1950 nastoupil povinnou vojenskou službu v Československé lidové armádě a absolvoval základní výcvik v klatovských kasárnách. Když odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže, byl spolu s dalšími „exponenty pravice“ izolován od své jednotky. „Soudruzi, vám lid zbraně nesvěří, vy byste je obrátili proti svému lidu,“ bylo jim prý tehdy řečeno. „A měli pravdu,“ dodává k tomu Ivan Kaspar.

Vzpurné vojáky tak prý brzy převeleli na převýchovu do Hvězdova, kde byli za neustálého šikanování nuceni vykonávat zcela nesmyslné práce – například kopat a znovu zahrabávat zákopy nebo i kácet lesy či budovat letiště. „Více kluků tam bylo ze Slovenska, ti si zpívali dokonce nějaké ľuďácké písničky,“ vzpomíná Ivan na poměry ve Hvězdově, kde byl i zpěv přísně zakázán. Sám však prý dával přednost písním legionářským.

Z Hvězdova putoval Ivan Kaspar k pomocným technickým praporům v Mladé u Milovic a byl nasazen na stavbu sídliště. „Měl jsem omrzliny uší a prstů u nohou, tam mně doktor uznal, že jsem směl být tři dny na baráku,“ vzpomíná pamětník na podmínky služby u PTP. V prostorách kantýny pak prý navzdory všudypřítomným práskačům pravidelně poslouchali rádio Mnichov. Vybavuje si i útěky z kasáren a nového velitele, bývalého dozorce z pankrácké věznice v Praze, který prý v podnapilém stavu s pistolí v ruce s oblibou ohrožoval své podřízené, stejně jako případ, kdy mužstvo PTP zhanobilo alegorický valník jednotného zemědělského družstva určený pro oslavy Prvního máje. Viníci prý tehdy unikli potrestání jen díky tomu, že mužstvo pohrozilo stávkou a důstojníci raději ustoupili, než aby riskovali odebrání prémií.

Když vojenskou službu skončil, vrátil se Ivan Kaspar k profesi laboranta, po čase však přešel k okresnímu výboru národního zdraví v Břevnově, kde byly o něco lepší platové podmínky. Když se později naskytla příležitost, profesi raději změnil a nechal se zaměstnat u železničního stavitelství.

Pedagogem, výzkumníkem a psychologem práce

Po nějakém čase byl přijat k dálkovému studiu pro pracující na Vysoké škole pedagogické, učil na učilišti pekařů a cukrářů a na základní škole v Praze 8. Po absolvování školy působil ve Státním výzkumném ústavu technologie skla a v tiskárně Unie – během invaze vojsk Varšavské smlouvy prý „sídle pravice“. V období normalizace v průběhu 70. let se mu podařilo zakotvit ve Fyziologickém ústavu tehdejší Československé akademie věd, kde jako psycholog práce společně s hygieniky a dalšími odborníky zkoumal pracovní zátěž v horkých provozech – převážně hutích a slévárnách. Na toto téma publikoval a v roce 1972 i přednášel na světovém kongresu v západním Německu.

Politickým aktivistou a poslancem

V listopadu 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra v Praze-Troji, později i k zakládajícím členům Občanské demokratické strany, za niž byl roku 1992 zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

[1] http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/skupina-tungsten-v-poslednich-mesicich-druhe-svetove-valky

[2] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1047932-rekonstrukce-procesu-z-r-1949-s-borisem-kovarickem-a-karlem-bacilkem