Ing. Jan Kašpařík

* 1936

  • „Nic o ničem, ale zajímavej byl ten závěr. Zase ten zlej: ‚Tak my se teď s vámi rozloučíme a nepřáli bychom si, abychom se s vámi ještě někdy museli setkat.‘ A já říkám: ‚Naopak, já bych si přál, aby se všechno řádně vyjasnilo,‘ a šel jsem. Nebyla 50. léta, dřív by mně to nepovolili, to je mně jasný. V téhle době vím, že jsem si to mohl dovolit, oni už na toto byli krátcí.“

  • „[Na tom Malinovského náměstí jsme byli my], v okolních uličkách také ještě nějací lidi. Teď to vypadalo tak, že oni tam v podstatě zastavili, stříkačky lidi vytlačily, tak začali střílet slzný plyn. To byla děla na slzný plyn. Tak stříleli ten slznej plyn a já už jsem věděl, jakým způsobem to funguje, že to chvíli trvá, než on se zapálí, protože oni to vystřelí s doutnákem nějakým. A když ten jeden šulek [váleček] doběhl blízko mě, no tak jsem šel okamžitě po něm, že to hodím zpátky na ně. Ovšem, jak jsem pořádně zamířil a vší silou praštil, tak jsem to trefil do telefonní budky, za kterou se schovávali další demonstranti, tak ti okamžitě uhnuli, než to explodovalo.“

  • „Měl jsem s tím zásadní problém na obci, když jsem jednou vystoupil s tím, že jsem odmítl za Lidovou stranu podepsat nějaký dokument o spolupráci v Národní frontě, protože jako straník jsem byl současně členem Národní fronty. Byl jsem místopředseda jako lidovec, předsedou musel být komunista. Já jsem odmítl podepsat takový dokument, který vyžadoval zásady marxismu-leninismu a velice zajímavá byla reakce předsedy Komunistické strany. Já jsem prohlásil: ‚Musím se nejdříve dohodnout s okresním výborem strany, jestli můžu ten dokument podepsat, když se odvolává na zásady marxismu-leninismu.‘ Načeš vyletěl předseda Komunistické strany a začal vykřikovat něco v tom smyslu, tohle je doslova: ‚Přece nikdo nepochybuje, že nás Sovětský svaz osvobodil!‘ Takže hlavní argument byl tento a výsledek byl ten, ne že by se pozdrželo hlasování, ale že se už nikdy nehlasovalo, a pravděpodobně se podepsalo, že je to odhlasované.“

  • „Ten transport vypadal tak, že to byli většinou staří, ubozí lidé a spoluobčané se jim okamžitě snažili něco nabídnout, napít. Mně to připadalo, že ti, co je vedli, ti ozbrojenci, to byli takový hejsci, jak se u nás říkalo, se samopalama a ti ty naše lidi normálně zaháněli, že byl problém nechat ty lidi napít. Bylo mě tenkrát asi osm let a to si pamatuju dobře a taky to na mě dost drsně zapůsobilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 16.09.2021

    (audio)
    duration: 03:09:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Vždycky jsem na sebe všechno řekl hned

Jan Kašpařík, první svaté přijímáni, rok 1944
Jan Kašpařík, první svaté přijímáni, rok 1944
photo: Archiv pamětníka

Jan Kašpařík se narodil 22. prosince 1936 v Blažovicích do tradiční katolické rodiny rodičům Marii a Janu Kašpaříkovým. Konec války rodina trávila ve sklepě, kde otec jednu část oddělil zdí a ukryl tam potraviny. Ve vedlejších Holubicích během náletu spadla bomba na dům matčiných rodičů a zabila jeho babičku. Jan se stal svědkem příchodu sovětských vojáků v roce 1945, jejich nevhodného chování a později i odsunu německých obyvatel, které doprovázeli mladí ozbrojenci. Otec měl doma kovářskou dílnu a po roce 1948 byl donucen ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Po absolvování gymnázia v roce 1956 vystudoval Strojní fakultu na VUT v Brně. Pracoval jako technolog ve strojírenském průmyslu (Drukov) a několik let jako odborný učitel na večerní průmyslovce. Během uvolnění v 60. letech spolupracoval s architekty na velkých projektech po celé republice. Osobně se v roce 1969 účastnil demonstrace v Brně k ročnímu výročí okupace, která byla násilně potlačena. V období normalizace měl velké problémy sehnat zaměstnání a byl odstaven i z funkcí na místním národním výboru (MNV) za lidovou stranu. Odmítl podepsat dokument, který se hlásil k marxisticko-leninským ideálům. V roce 1969 se oženil s Martou roz. Kuklínkovou, narodily se jim tři děti, dcera Jana (1969), syn Vít (1970) a Pavel (1975). Když pracoval jako údržbář v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD), protože nemohl sehnat odpovídající zaměstnání, zavolali si ho na výslech příslušníci Státní bezpečnosti (StB). V Archivu bezpečnostních složek (ABS) se dochoval svazek, kde byl veden jako prověřovaná osoba. Využil dřívějších kontaktů a začal pracovat na Stavební fakultě VUT v Brně nejdříve jako technik a později i v inženýrské funkci, ale se stejným platem. Do událostí během revoluce v roce 1989 se aktivně zapojil v Občanském fóru (OF) a ve volbách byl zvolen za Československou stranu lidovou místostarostou Blažovic. Celý život sportoval, pořádal lyžařské kurzy, hrál na různé hudební nástroje a věnoval se výrobě převážně dechových nástrojů a unikátních měřících přístrojů. Založil místní dechovku, hudební skupinu Tibia a dodnes (rok 2022) žije v Blažovicích a věnuje se výzkumu a výrobě netradičních hudebních nástrojů.