"V říjnu měl pan prezident Havel narozeniny a já jsem se snažila něco vymyslet a prosadit, tak jsem si vymyslela takovou blbinu, že jsem zavolala do Brna, kde byli nejslavnější ohněstrůjci, jestli by nepřijeli udělat ohňostroj. Protože co dát panu prezidentovi Havlovi k narozeninám?! Ten den pršelo a já jsem se s těma ohněstrůjcema domlouvala, že ty rakety nesmí být vyšší než jsou budovy Pražského hradu, aby novináři nepsali, že se tam dějou nějaké hrozné věci. Byli jsme domluveni, že Jirka Křižan přivede pana prezidenta Havla k oknu a vypukne ohňostroj v určitou dobu. Takže Jirka Křižan přišel s panem prezidentem k oknu, začal ohňostroj, všechno bylo krásný a pak pan prezident řekl: ‚Tak jsem si zase připadal jako za komunistů.‘ Nebyl to dobrej dárek."
"Chtěla jsem jít na fakultu žurnalistiky, ale v té době byl takový úzus, že člověk musí mít rok praxe v nějakých novinách nebo časopise. Já jsem v Praze měla jenom staré příbuzné a můj tatínek si vzpomněl, že nějaký kamarád dělá v Motorletu a že je tam podnikový časopis. Tak mi tatínek řekl: ‚Když budeš šikovná, tak se k tomu časopisu dostaneš.‘ Nastoupila jsem tam jako úřednice 1. srpna, takže jsem měla po maturitě o měsíc zkrácené prázdniny. Nastoupila jsem do oddělení, které až o několik let později dostalo takový pikantní název, protože se jmenovalo 'normalizace'."
"Kdybyste to měla říkat někomu, komu je osmnáct, co vám nejvíc vadilo na normalizačním Československu?"- "Ta dusná atmosféra. Že člověk přeneseně skoro nemohl dýchat a nikdo nevěděl, kam až to půjde. Nešlo se dívat na televizi, člověk se mohl upínat ke knížkám, k divadlu Semafor, ke kamarádům, protože to byla taková doba temna… Myslím, že je to nepřenosné, že se některé věci opravdu nedají slovy vyjádřit tak, aby to ten druhý pochopil. Bylo to, jako když žijeme v díře."
"Pan prezident Havel člověku neustále vyrážel dech tou svojí plachostí a jistou stydlivostí. Já jsem nezažila, že by někdy zakřičel, skoro vždycky za všechno poděkoval, a to nebylo jenom když byl nemocný. Ale měl takový rarášky v očích."
Helena Kašperová se narodila 14. března 1948 v Dobříši. Její rodina přišla na základě poúnorového znárodnění o většinu majetku. Byt, ve kterém dosud žili, režim rozdělil a nastěhoval k nim cizí komunistickou rodinu. Helena si přála studovat žurnalistiku, a tak nastoupila dlouhou cestu, než se jí to roku 1982 dálkově podařilo. První pracovní zastávkou se jí stala továrna Motorlet, kde dva roky působila v tzv. oddělení normalizace a připravovala podklady podnikových norem. Na konci roku 1968 šla pracovat jako sekretářka do divadla Semafor, které jí bylo již řadu let blízké svou tvorbou a jehož Klubu spřízněných duší se stala členkou. Před revolucí v roce 1989 pracovala také ve Státním divadelním studiu, nakladatelství Albatros a sedm let v nakladatelství Svoboda jako odpovědná redaktorka. Po revoluci působila tři roky jako tajemnice kolegia Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Působila jako reprízová dramaturgyně České televize. Helena Kašperová zemřela 17. února roku 2023.
