Denis Keefe

„Ekonomický faktor byl velice důležitý, ale domnívám se, že se jednalo o symptom širšího selhání. Tento systém prostě nebyl schopen zajistit lidem naplnění jejich tužeb, ať již jakýchkoli. A když se něco zvrtlo, tíhnul k násilí proti vlastním lidem. To bylo prostě neudržitelné. V té době [1989] jsme samozřejmě byli fascinováni rychlostí a dramatem toho, co se dělo. Bylo možno skutečně vidět lidi, jak fyzicky přecházejí hranice. Ale přesně toto za tím stálo: komunistický systém nebyl schopen naplnit očekávání lidí a dostal se do slepé uličky.“

„Podstata celého úkolu, který jsem dostal, spočívala v tom, že na začátku 80. let byl kontakt mezi Chartou 77 a dalšími disidenty a západními ambasádami, včetně té naší, spíše slabý. V Londýně bylo rozhodnuto, že je třeba vytvořit kontakty s Chartou 77 a disidentským světem. A bylo jasné, že jádro úkolu, který jsem dostal, bylo vytvořit lepší síť kontaktů. Na tom jsem pracoval většinu svého času v Praze. Byla to obrovsky zajímavá a ohromě silná zkušenost, která, myslím si, na mně zanechala stopu do konce života.“

„V 80. letech byl počet lidí na britské ambasádě zhruba stejný: bylo jich asi dvacet, dvaadvacet. Ale velká část z těchto lidí v 80. letech byly bezpečnostní složky, komunikační specialisté – protože pro nás bylo velice složité technicky pracovat. Počet lidí, kteří dělali diplomacii, byl velmi malý. Když jsem se v 90. letech vrátil, nepotřebovali jsme mnoho stráží a bezpečnostních složek. Byli jsme schopni pracovat otevřeně a svobodně. A tak jsme měli více diplomatů a stýkali jsme se s širší vrstvou české společnosti.“

„Ona [česká společnost] je v mnohém odlišná od britské společnosti. Avšak jsou tam některé podobnosti: velice ironický smysl pro humor je nám například společný. Celý ten životní styl založený na chataření na venkově je velice podstatný a docela dost odlišný od čehokoli v Británii. A přirozeně byl velmi podstatný z hlediska kontaktu s disidentským světem, protože mnoho z nejsvobodnějších a nejzajímavějších rozhovorů se událo na chalupě či chatě někde v lesích. Mnoho rozhovorů se také odehrálo ve sklepích vládních budov, kde někdo pracoval jako topič.“

„To byla éra, kdy byl vynalezen osobní počítač. Já jsem asi v roce 1986 přivezl do Prahy jeden z prvních dostupných osobních počítačů. Byl tehdy považován za tak pokročilý, že jsem si musel obstarat exportní licenci ve Spojeném království, abych jej mohl vzít za železnou oponu. To byl stroj s deseti megabyty paměti. Takže, jak jsem říkal, byl tam značný rozdíl v materiální oblasti.“