The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alexej Kelin (* 1942)

• potomek donského kozáka a Češky narozené na Ukrajině

• jeho otec bojoval v občanské válce na straně bílých

• otec i matka emigrovali do ČSR

• vystudoval elektrofakultu

• je spoluautorem patentů z oblasti telekomunikací

• 21. srpna 1968 v doprovodu ruských ozbrojených sil opravoval poruchu na kabelu, který spojoval Prahu s Moskvou

• spolupracoval s organizací Narodno-trudovoj sojuz, pomáhal převážet tiskoviny do SSSR

• po roce 1989 personálním ředitelem Českých radiokomunikací

• předseda Rady vlády pro národnostní menšiny

• pracuje na sbližování vln ruské emigrace

Alexej Kelin se narodil 5. září 1942 v Pelhřimově. Kmotřičkou mu byla manželka velvyslance, generála Františka Dasticha, jenž odmítl za okupace působit ve státních službách.

Pamětníkova otce Nikolaje Kelina vychovával jeho otec, donský kozák, svobodomyslný svérázný samouk, který žil více podle svého rozumu než podle obecně uznávaných pravidel. Studia Nikolaje Kelina na lékařské fakultě v Sankt-Petěrburgu přerušila první světová válka a občanská válka v Rusku.

„Otec nejprve narukovat nechtěl. Když za ním přišli, že se chystá povstání proti bolševikům a že zoufale potřebují odborníky k velení dělostřeleckých baterií, tak prohlásil, že už válčit nebude, že to je navíc bratrovražedná válka, která k ničemu dobrému nevede: A ten děd, který ho tak vychovával k odporu k veškerému válčení, mu říká: ‚Ale tohle je strašný zlo, tomu se přece musíš bránit. Když se nebudeme bránit, tak jsme vinni. Jestli nepůjdeš ty, tak půjdu já, starej dědek, já jsem taky kanonýr.‘“ Pamětníkův otec tedy odešel do občanské války, prodělal v tom stepním tažení tyfus, museli ho přivázat na koně, aby z něj v horečkách nespadl...

Válka se na něm samozřejmě silně podepsala, ve své knize vzpomínal například na to, jak se sovětští komisaři chovali k těm, kteří se nechtěli evakuovat z obklíčeného Novorossijsku: „Aby ušetřili patrony, uvazovali ty muže po dvaceti ke kolejnicím a házeli je do vody. Jejich těla našel po letech potápěč...“

Z přístavu Novorossijsk se Nikolaj Kelin dostal do internačního tábora na tureckém ostrově Lemnos. A v naději na změnu životních poměrů vstoupil do cizinecké legie. Aniž nastoupil znovu do války, dostal pamětníkův otec na základě tzv. Masarykovy pomocné ruské akce možnost v roce 1921 začít studovat a žít v Československu. Ani tak ale neměl v nové vlasti na růžích ustláno – podmínky pro jeho uplatnění nebyly lehké. Jako začínající lékař měl po dokončení studií zakázáno vykonávat placenou lékařskou praxi, protože nedostal státní občanství. Zároveň musel začít pracovat do tří let od získání diplomu. Psal se rok 1927.

Nikolaj Kelin měl štěstí, na neplacené praxi v nemocnici v Hradci Králové se toho hodně naučil. Pracoval jen za nocleh v nemocniční prádelně a zbytky jídla po pacientech. Po pár letech však získal občanství a s ním spojené právo pracovat za plat v obci Hořepník, nedaleko Pelhřimova, kam si jej díky jeho skvělé profesní i osobní pověsti vyžádali místní obyvatelé. V roce 1935 dostal dekret na místo státního, obvodního a klášterního lékaře v blízkém Želivě.    

Nikolaj Kelin se na rozdíl od velkého počtu ruských emigrantů rozhodl zůstat v Československu i po skončení druhé světové války. Nechtěl podrobit svou rodinu osudu vyhnance v cizí zemi, který sám tak dobře znal. Československo pro něj již byla jeho vlast. 

Smerš (zvláštní jednotka sovětské kontrarozvědky, zkratka slov Smerť špionam, Smrt špionům) zatýkal na našem území už od počátku května 1945 a přišel si i pro Nikolaje Kelina.

Vypadalo to, že rozhodnutí neemigrovat na Západ ho nakonec bude stát život, vyšetřovatel po něm chtěl podpis na rozsudek smrti: „‚Unavujete mne, doktore! My vás samozřejmě zastřelíme, ale bez této formality – vašeho podpisu – to zatím, bohužel, nejde. Pamatujte si, že vám stejně nedám pokoj. A vy ten protokol podepíšete!‘ Nadporučík si lehl na gauč, zapálil si cigaretu a zapnul rádio. Nějak mi najednou bylo všechno lhostejné, přistoupil jsem ke stolu a podepsal svůj rozsudek smrti – potvrdil zločiny, které jsem nespáchal. ‚Teď můžete jít do sklepa,‘ dovolil vyšetřovatel. Když se za mnou zabouchly dveře, vleže na mokrém betonu jsem si uvědomil, že jsem udělal něco nenapravitelného. A pak jsem poklekl a začal se zoufale, jako nikdy předtím, modlit,“ píše ve svých vzpomínkách.

Vrchní vyšetřovatel, kapitán Stěpan Sergejevič Kovylin, rozsudek zamítl, velitel vojenské jednotky Smerš byl totiž původem těrský kozák. Zalíbily se mu prý verše, které Nikolaj Kelin psal o Donu a o kozácích. Velitel si je přečetl v knize, kterou otec pamětníka kdysi napsal a již mu při domovní prohlídce zabavili jako „zakázanou literaturu“.

Alexej Kelin vystudoval elektrotechnickou fakultu, nastoupil do Výzkumného ústavu telekomunikací a v roce 1966 získal místo ve Správě dálkových spojů na pracovišti Dálkový telekomunikační uzel Praha. Podnik spravoval zvláštní telefonní síť pro vládu a ústřední výbor komunistické strany a také veškeré mezinárodní kabelové spoje. To znamenalo asi 1920 telefonních kanálů, televizní stvol a především kabel, který propojoval Moskvu, Kyjev, Varšavu, Ostravu, Brno, Prahu, Drážďany a Berlín. Každých šest kilometrů na trati tohoto spoje byla v zemi zakopaná cisterna s elektronkovými zesilovači. 21. srpna 1968 se spojení s Moskvou přerušilo. Ať už to bylo záměrně, nebo šlo o náhodu, ruské velení okupační armády vyžadovalo okamžitou opravu.

Velením jednotky obsazující podnik, kde pamětník pracoval, byl pověřen důstojník Agapov. Alexej Kelin si na něj dodnes pamatuje: „Asi metr šedesát, vyholenou hlavu, modrý rajtky, naleštěný holínky... Když přemýšlel, tak se vždycky drbal po pleši a znělo to, jako když šmirglujete dřevo.“  

Pamětník, který mluvil rusky a jako technik uměl závadu opravit, byl vyslán s posádkou obrněným transportérem na místo poruchy. Jeho kolegové zůstali v kanceláři pod dohledem jednotky jako rukojmí. Závada byla na zesilovači v Kostelci nad Černými lesy. Navigační cedule lidé již tou dobou strhali, takže se řidič tanku musel spolehnout na Alexeje Kelina, který ho schválně naváděl oklikou. Po třech hodinách dorazili na místo a zastavili na náměstí. Alexej Kelin neuváženě vylezl z transportéru a ptal se místních obyvatel, kde je v Kostelci pošta: „Ozvalo se jen: ‚Ty svině kolaborantská‘... tak jsme rychle odjeli za roh a poštu jsem šel hledat pěšky. Pan poštmistr už odmontovával ceduli.“

Alexej Kelin volal hned z pošty do podniku, že jsou na místě a závadu opravují. Kolegové byli rádi, že ho slyší, protože na ně rozčilený Agapov už tou dobou nechal namířit samopaly, protože začal pamětníka podezřívat, že transportér po cestě unesl.

Po srpnové okupaci Alexej Kelin emigroval za bratrem do německého Stuttgartu, avšak po pár měsících se na otcovo přání vrátil. Otcova argumentace byla prostá: „Víš, my jsme přišli o vlast, a nebylo to naše rozhodnutí. Tady jsme získali novou vlast, a ta je jako máma, s tou se nemůžeš mít jen dobře, a když je jí špatně, tak se na ni vykašlat...“

Od svého návratu ze Stuttgartu byl Alexej Kelin pod dozorem Státní bezpečnosti. Nemohl sehnat práci, manželka Květoslava zemřela po těžké nemoci a StB mu hrozila odebráním dětí Alexeje, Marka a Petra a jejich umístěním do dětských domovů. Pokud nechtěl něco takového dopustit, musel získat práci za každou cenu.

Nastoupil tedy jako požární technik v pozdějších Českých Radiokomunikacích. Přes zdánlivý kariérní sestup zde spoluvytvořil několik patentů na protipožární nátěry pro anténní systémy, které využívaly všechny státy Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

Ačkoliv byl Alexej Kelin pod stálým dohledem StB, která se ho také pokoušela získat ke spolupráci, snažil se působit proti ní. Zprostředkovával totiž pro německou protikomunistickou organizaci NTS (Narodno-trudovoj sojuz, česky Lidový a pracovní svaz), ve které se angažoval jeho bratr Jiří, převoz zakázaných tiskovin přes Československo do Sovětského svazu.

V roce 1989 za pamětníkem přišel agent StB, otevřel aktovku a vytáhl z ní časopis Posev, poslední číslo. Alexej Kelin věděl, že ho má schované doma u kotle pro případ, že by ho musel rychle spálit. Nebyl si ale jistý, zda mu už doma nestačili provést prohlídku, nebo zda to na něj jen nezkoušejí. Naštěstí zachoval kamennou tvář. Agent StB po něm pouze požadoval, aby na uvedenou adresu napsal rusky dopis – na základě odpovědi by se vyšetřovatelé dostali na stopu vydavatelů.

Alexej Kelin dopis napsal – ovšem tak, aby bylo jasné, že je sledován a k napsání dopisu přinucen. „Přišla odpověď, odesílatel byl z Prahy... lekl jsem se, že dopis otevřel někdo, kdo mě neznal... utekl jsem z práce a hledal jsem dům s tou adresou... ptal jsem se kolemjdoucí, kde je ta adresa, uplivla si s tím, že to je ten estébácký barák... pak se ukázalo, že si takto spolupracovníci z redakce Posevu udělali legraci z StB.“

Co se vztahu k Rusku týká, Alexej Kelin říká: „Láska k vlasti byla jednostranná, nesdílená, tudíž patologická, když máte něco jako samozřejmost, tak si toho nevážíte, ale když o to přijdete, o domov, o možnost se setkat se svými sourozenci, rodiči, tak to bolí...“ 

Nejednoznačnost tohoto vztahu k vlasti se projevila i mezi pamětníkovými syny. Nejstarší syn Alexeje Kelina z Československa emigroval ihned po roce 1989. Naopak nejmladší syn se na jedné ze svých cest do Ruska nechal pravoslavně pokřtít a cestu ke svým kořenům si našel po svém.