The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kerner (* 1937)

• narodil se 20. července 1937 ve Smolnici na Lounsku

• v roce 1952 otce Josefa Kernera uvěznili za nesplnění dodávek na šest měsíců, statek odevzdal státu

• v září 1952 nastoupil pamětník na chemické učiliště Stalinových závodů v Meziboří

• na podzim 1953 otce odsoudili za sabotáž na tři roky vězení, po třech měsících byl ale propuštěn

• v roce 1954 pamětník nastoupil do práce do Stalinových závodů v Litvínově

• v roce 1968 přestoupil do podniku zemědělského zásobování v Dobroměřicích na Lounsku

• v roce 1969 rodině vrátili jeden z domů, který patřil k jejich statku

• v roce 1974 začal pracovat v Porcelánce Louny

• v roce 2002 se stal na jedno volební období starostou Smolnice

• v roce 2024 žil ve Smolnici

Rodina Antonína Kernera hospodařila ve Smolnici na Lounsku od konce 17. století. Zemědělskou tradici rodu zastavili až komunisté v padesátých letech dvacátého století. Otec pamětníka Josef Kerner byl nucen statek a polnosti odevzdat do vznikajícího zemědělského družstva. Komunisté ho dvakrát poslali do vězení za nesplnění dodávek masa a zemědělských produktů. Rodinu ze statku vystěhovali a pamětník nesměl studovat na střední zemědělské škole. Po listopadu 1989 a restitucích majetku už Antonín Kerner obnovit rodinnou tradici nechtěl. 

Na konci války obcí projeli národní hosté a Rudá armáda 

Antonín Kerner se narodil 20. července 1937 ve Smolnici na Lounsku. Jeho otec Josef Kerner byl pokračovatelem rodu sedláků. Maminka Anna Kernerová, rozená Aulická, se také podílela na chodu statku, pamětník měl o rok starší sestru. „Otec za války poslouchal tajně Londýn,“ vzpomíná na válečné dětství Antonín Kerner a pokračuje, „často k nám chodívaly kontroly. Rodiče byli vystresovaní. Kontroly se zaměřovaly na zástav dobytka, přebytky obilí a podobně. Šlo také o kontroly zabíjení prasat. Část masa a sádla se musela odevzdávat. Pokud bylo vše v pořádku, tak nám dali pokoj.“

Do Smolnice na konci války přicházeli tzv. národní hosté. Šlo o etnické Němce, kteří prchali před Rudou armádou. „Usadila se tady celá vesnice odněkud od Opole z Polska včetně dvou Rusínů. Utíkali s povozy a koňmi, nastěhovali se do bytů i do domů. U nás ve výminku, kde bylo místo, bydlel přímo jejich velitel. Byl to válečný invalida, měl jen jednu nohu. Byli u nás asi tři týdny a každý večer velitel chodil za tátou, aby mu pustil Londýn, aby věděl, jak daleko je fronta,“ popisuje Antonín Kerner. 

Když se fronta přiblížila, národní hosté ze Smolnice odešli a ke Kernerům se vrátili oba Rusíni. Do konce války pomáhali s dobytkem a pracemi na poli. Pak je ale v létě 1945 vypátrala sovětská tajná služba NKVD a odvedli je. „Už jsme o nich nikdy neslyšeli. Myslím, že dopadli velmi špatně,“ domýšlí si pamětník. Vybavuje si také vzpomínky na příjezd osvoboditelské Rudé armády. „Přijeli k nám od Německa. Přivezli prase, u nás na dvoře ho porazili, udělali boršč a velkou hostinu,“ vypráví Antonín Kerner, který si nepamatuje, že by sovětští vojáci způsobili nějaký konflikt.

Po válce tatínek koupil traktor, komunisté pak vše zabavili

„Táta koupil během dvou let po válce spoustu mechanizace. Měli jsme traktor z plzeňské Škodovky. Pak přišel rok 1948 a tlak na sedláky se začal postupně zvyšovat,“ konstatuje pamětník. Rodina hospodařila na přibližně třiceti sedmi hektarech půdy. To jejich hospodářství řadilo mezi větší statky. Zaměstnávali zhruba desítku zaměstnanců. Kernerovi sledovali poválečný politický vývoj a podle pamětníka z něj měli obavy. Otec znal z doby před válkou poměry v tehdejším Sovětském svazu. 

„Začalo to tím, že nám znesnadňovali hospodaření. Nesměli jsme zaměstnávat lidi, sebrali nám traktor a řadu dalších strojů. Museli jsme si zaplatit orání i mlácení na vlastních polích od traktorové stanice. Naše stroje už odvezli a byly jinde,“ vzpomíná. Rodina musela žádat o pomoc důchodce, aby jim pomáhali při sklizni. V roce 1952 už ale nebylo možné plnit vysoké dodávky masa, mléka, obilí a dalších plodin. 

„Šlo o množství obilí, brambor, a ještě si vymýšleli věci, které se na Lounsku nikdy nepěstovaly, jako cibule, len. Nakonec otce obvinili z narušení hospodářského plánu, že neplní dodávky a ohrožuje výživu republiky,“ popisuje šikanu komunistů pamětník. Josefa Kernera odsoudili na šest měsíců vězení. Nastoupil k výkonu trestu v pracovním táboře v Libkovicích na Mostecku v uhelném dole. Statek sám předal národnímu výboru s tím, že po dobu trestu nemůže jeho žena sama práce na statku zvládnout, hrozil by i úhyn zvířat. 

Otce Antonína Kernera podle jeho slov šikana, soudy a naschvály znechutily natolik, že už neměl sílu hájit zemědělskou historii svého rodu. Odevzdáním statku v roce 1952 ukončil tradici trvající od druhé poloviny sedmnáctého století.   

Správce všechno ze statku rozdal, já nesměl studovat

Národní výbor ustanovil správce statku Kernerových a ten podle pamětníka vše rozdal. Po dokončení základní školy v Lounech Antonína Kernera přijali ke studiu na střední škole zemědělské Libverda v Děčíně. Na konci srpna, před začátkem školy, si ale krajský úřad sezval stovky selských dětí a jejich rodičů. „Všem nám oznámili, že není žádoucí, abychom studovali zemědělskou školu. Nedoporučili nám jakékoli další studium,“ popisuje své zklamání. Otec mu pak zajistil studium na chemickém učilišti v Meziboří na Mostecku. Tehdejší chemické Stalinovy závody potřebovaly nutně každou pracovní sílu. 

V době pobytu Josefa Kernera ve vězení přišel příkaz, že rodina musí opustit byt na statku. Národní výbor přidělil Anně Kernerové se dvěma dospívajícími dětmi a tchánem domek ve Smolnici bez vody a sociálního zařízení. Po návratu otce z vězení v dubnu 1953 nesměl Josef Kerner pracovat v zemědělství. Práci našel ve stavebnictví, budoval nové vojenské letiště v Žatci. Zanedlouho si pro něj ale znovu přišli, tentokrát s obviněním ze sabotáže. 

Otce odsoudili podruhé, tentokrát i s matkou – za sabotáž

„Vytáhli na nás, že za poslední rok jsme nesplnili daleko víc dodávek, i když jsme už neměli možnost to ovlivnit. Od září měla statek obec, ale nám to počítali do konce roku,“ vysvětluje okolnosti zatčení svého otce. Následoval soud, ve kterém obvinili i matku, že o nesplnění dodávek věděla a neudělala nic proto, aby věc napravila. Manželé Kernerovi byli souzeni za sabotáž, což bylo mnohem závažnější než neplnění dodávek. Josefa Kernera odsoudili na tři roky vězení a matku Annu Kernerovou k půlročnímu podmíněnému trestu. 

Od října do srpna 1953 pracoval v rámci výkonu trestu Josef Kerner v kamenolomu na severu Moravy. Pak ale nastal zvrat. „Nevím, jestli zjistili, že to přehnali a že mají málo lidí v zemědělství a že nemá kdo dělat... Nabídli otci možnost odvolání. Věc řešil odvolací soud v Ústí nad Labem. Tam celý rozsudek zrušili, otec ale musel nastoupit i s matkou do zemědělského družstva. Přidělili nám dokonce lepší byt,“ říká pamětník. Rodiče pracovali v zemědělském družstvu ve Smolnici až do důchodového věku. 

Na padesátá léta vzpomíná pamětník jako na dobu paradoxů. „Otec byl ve vězení a já coby učeň na Meziboří stál na internátu tryznu za zemřelého Stalina,“ vzpomíná a pokračuje zážitkem z vojny, „měl jsem odjet do Bratislavy na vojenskou přehlídku. Účastnil jsem se nácviku jako řidič. Velitel pluku mi ale nečekaně vysvětlil, že do Bratislavy nemůžu. Prý mě chtějí ochránit. Vypátrali, že jsem syn kulaka, a kdyby mi na přehlídce třeba zhasl motor, mohlo by to být bráno jako sabotáž. Tak ať raději zůstanu v Hodoníně.“     

Nastoupil jsem do chemičky a dodělal si po vojně průmyslovku 

Ve svých sedmnácti letech po vyučení nastoupil Antonín Kerner do Stalinových závodů v Záluží u Mostu (později Chemické závody Československo-sovětského přátelství). Při práci a pak po vojně si dostudoval tříletou nástavbu chemické průmyslové školy a pracoval jako mistr na jednom z provozů. V chemičce poznal i svou budoucí ženu Miloslavu. Vzali se v roce 1963, o rok později se jim narodil syn Jan. V roce 1964 koupili družstevní byt v Lounech a pamětník dojížděl denně z Loun do Litvínova do práce. 

„Bylo to náročné. Jezdil jsem i na noční, syn byl malý a já se skoro nevyspal. V roce 1966 se nám narodila dcera Hana a já hledal jinou práci,“ vysvětluje nelehký počátek rodinného života. V roce 1968 dal v Litvínově výpověď a přešel do nově postaveného provozu v Dobroměřicích u Loun. Podnik zemědělského zásobování s výrobnou krmných směsí zaměstnal pamětníka jako mistra. Platově to ale bylo méně výhodné než práce v chemickém průmyslu. 

Invaze v osmašedesátém přinesla všem zklamání

Pamětník Antonín Kerner šedesátá léta vnímal skrze západní hudbu a malé formy divadla. Nebyl politicky činný, s rodinou trávili čas na výletech do přírody a za kulturou. Na 21. srpen 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy si pamatuje: „Jel jsem na kole z Loun do Dobroměřic, tzv. alejí vzdechů, jak se jí říkalo, a najednou tam stála spousta tanků. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Až v práci jsem se vše dozvěděl. Můj vedoucí, byl to velký komunista, byl naštvaný a říkal, ať sovětským vojákům nic nedáváme, a na silo nechal napsat heslo se slovy Dubček a Svoboda. Pak to musel odstranit a málem ho to stálo místo.“

„Jakmile se to stalo, bylo mi jasné, že s tím už nikdo nehne. Že by Dubček něco vyjednal, to ani náhodou,“ komentuje situaci prvních dní invaze Antonín Kerner. „Zklamaní jsme byli určitě všichni, to je jasné. Zklamalo nás, že se vrátila tvrdá linie, která všechen ten předešlý vývoj zablokovala,“ říká pamětník. Prověrky v roce 1969, kterými si prošla většina lidí a které měly za úkol přimět masu k souhlasu s invazí vojsk, si Antonín Kerner pamatuje dobře. V jeho okolí ale neprobíhaly nijak dramaticky. Když se měl vyjádřit k invazi a k souhlasu s ní on sám, vzpomněl si podle svých slov na Haškova Švejka a řekl, že pořádek musí být. 

V sedmdesátých letech si Antonín Kerner čas od času pustil rádio Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Politickou situaci sledoval. Aktivně ale jakoukoli protikomunistickou činnost nevyhledával. Neměl ve svém okolí nikoho z disentu. Jak sám říká, měl svých starostí dost, věnovali se s manželkou dětem. V roce 1984 odešel pamětník ze zaměstnání v Dobroměřicích a nastoupil do lounské porcelánky. V osmdesátých letech už vnímal změnu v přístupu totalitního vedení státu vůči jeho občanům a ve společnosti. „Vycítil jsem, že jsou na konci se silami. Důkazem byla vydaná stokoruna s Gottwaldem. To byla ukázka zoufalství,“ vzpomíná pamětník. 

Na konci šedesátých let rodině stát vrátil jeden z domů, který kdysi náležel jejich statku. Šlo o tzv. deputátní dům, kde bydleli zaměstnanci. Rodiče se tam mohli nastěhovat. Antonín Kerner spolu s otcem dům postupně opravovali a starali se společně o zahradu. Do domu se ale pamětník vrátil až v roce 1991, kdy v něm žila už jen matka Anna Kernerová. 

Vývoj událostí roku 1989 mě překvapil 

Antonín Kerner říká, že události ještě před listopadem 1989 sledoval. Myslí tím vývoj v Polsku a tehdejším východním Německu. Vývoj u nás ho přesto zaskočil. „Nečekal jsem, že to u nás praskne tak brzy, a překvapily mě masové demonstrace v Praze na Letné i na Václavském náměstí. Vše jsem sledoval v televizi, na žádné demonstraci jsem ale nebyl,“ vzpomíná pamětník. Že nedojde ke zvratu jako v roce 1968, začal věřit až v době restitucí a navrácení majetků. Tam už si podle svých slov byl jistý tím, že se vývoj těžko může otočit. 

Vrátit se k rodinné tradici v zemědělství jsem neměl odvahu

I když rodina pamětníka získala v devadesátých letech veškeré majetky zpět, neměl Antonín Kerner odvahu obnovit rodinnou tradici. Statek byl značně zdevastovaný, hlavně hospodářské budovy. „Od svých patnácti let jsem navíc v zemědělství nedělal, neměl jsem zkušenosti a ani odvahu do toho jít. Jsem založením introvert a nemám rád velké změny,“ vysvětluje. Věděl také, že kolem sebe neměl nikoho, kdo by mu pomohl. Syn Jan Kerner se věnoval politice, otec již nežil a manželka Miloslava v zemědělství nikdy nepracovala. 

Statek, tedy to, co z něj zbylo, Antonín Kerner prodal. Pozemky a polnosti si ale ponechal a pronajímá je. „Vždy jsem říkal, že z toho nikdy nezbohatnu, ale taky jsme nemuseli dostat zpět nic. Takhle máme aspoň něco,“ konstatuje pamětník a dodává, že z původních sedláků vystěhovaných ze Smolnice se nevrátil vůbec nikdo. „Likvidace selského stavu se komunistům podařila zcela a totálně.“ 

Na přelomu tisíciletí byl aktivní v místní politice, působil nejprve jako zastupitel a místostarosta, od roku 2002 do roku 2006 jako starosta Smolnice. Angažoval se i v místním Spolku svatého Bartoloměje, který se stará o obnovu místního kostela. V prosinci 2024 žil stále ve Smolnici a věnoval se svým koníčkům. Patří mezi ně auta a motocykly i zahrada. „Vždycky jsem dětem kladl na srdce poučku, aby vše, co dělají, dělaly pořádně. Nic se nemá odfláknout,“ uzavírá Antonín Kerner.