The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ella Kesajeva (* 1963)

• narodila se 1. září 1963 v Severní Osetii

• její dědeček byl popraven NKVD

• její dcera přežila jako rukojmí ve škole

• Ella Kesajeva se deset let věnuje občanskému vyšetřování beslanských událostí

Všichni se nějak rozhodli, že přijdou k nám.

Kdo to rozhodl?

Všichni jsme se tak rozhodli, už si na mě lidi zvykli, zvykli si za mnou chodit, nakonec jsem si řekla, proč ne...

Nám je to asi jedno, jistě, pro kameru by bylo zajímavější, kdyby to bylo na více místech...

No někdo přijde sem, někdo bude u sebe...

Jak se jmenujete?

Po ruském způsobu se jménem po otci se jmenuji Ella Lazarevna Kesajeva, narodila jsem se 1. září 1963 v Severní Osetii, ve vesnici Chaznidon, to je taková vesnička nedaleko hor, není přímo v horách, v nížině, je to stará vesnice, více než sto let...

Narodila jste se v osetinské rodině?

Ano, v osetinské.

Vyprávějte o své rodině.

Je nás pět sourozenců, tři bratři a dvě sestry, já jsem předposlední, mám dva starší bratry jednu starší sestru, všichni jsem se narodili ve vesnici Chaznidon, v rodině rehabilitovaných politických vězňů, ta vesnice byla typická tím, že tam za stalinské, kruté doby bylo skoro veškeré mužské obyvatelstvo zastřeleno, všichni podnikaví lidé, kteří něco měli, třeba vlastní dům nebo jen, nedej bůh, dvě krávy, tak to už bylo důvodem pro udání, a udání stačilo na trest smrti zastřelením, byly tzv. soudy tří, táta, který zemřel před dvěma lety, mi to vyprávěl, že to bylo velmi těžké, i když byl tehdy ještě malý chlapec, slyšel to tehdy od dospělých, pamětníků, kteří mu o tom vyprávěli, že byl tzv. soud tří, oni i věděli, kdo je konkrétně soudil, jejich jména znala celá vesnice, bylo to tak v celé Irafské oblasti, spadala pod ni i ves Čikola a ještě jiné, obyvatelstva tam bylo málo, jen několik desítek tisíc lidí, ale na velkém prostoru, vesnice byly od sebe hodně vzdálené, chodili mezi Čikolou, Chaznidonem a ještě vesnice Lesken, Toldzgun. Všichni chodili hlavně pěšky, z dnešního pohledu je to neuvěřitelné, protože ani autem to netrvá méně než půl hodiny a silnice nejsou zrovna rovné, je to pořád do kopce, to znamená, že ráno vyšli a večer se možná dostali do druhé vesnice. Generace mých rodičů jezdila ještě bryčkou, s koňmi, když měli koně, ale to každý neměl, takže se jezdilo na mezku, ale toho taky každý neměl.

Vyprávějte o těch represích, byl to jeden velký proces, a proč zrovna z vaší vesnice?

Ta vesnice byla na výhodném místě u řeky, už to, že tam byla voda, byla výhoda, v Severní Osetii není problém s vodou, jen je otázka, jak daleko je k vodě, a ve vesnici u řeky si všichni nosili domů kvalitní pitnou vodu, v nížině byla úrodná půda. Ve vesnici se usadili hlavně šikovní, podnikaví lidé, kteří si vybudovali hospodářství, a skoro všechny rodiny tam takové byly, měly krávy, koně tedy ne všichni měli, ale pár krav měl skoro každý, a to bylo z pohledu sovětských měřítek bohatství, skoro všichni ve vesnici byli zámožní, byli soběstační. Kdo měl několik krav, byl soběstačný, měl co jíst, nehladověl, nemusel spoléhat jen na výplatu, tedy vlastně tehdy výplaty nebyly...

Zvonek mobilního telefonu...

Myslela jsem, že jsem to vypnula... to se mi nedávno stalo s baterkou, vyndala jsem ji z telefonu, ale nevyndala jsem „SIMku“, říkali mi, že musím vyndat i „SIMku“, a když jsem se pak vrátila, chodily mi dál esemesky, že mě jako vítají atd., asi je to nějak spolu propojené, „SIMka“ je taky tak trochu baterka...

Takže... vesnice byla bohatá a vedlejší vesnice byly chudší, Lesken, Toldzgun, Čikola, Čikola je regionální centrum, a Chaznidon byl bohatší, přímo ráj, kdybyste měli čas se tam jet podívat, to údolí, řeka, prostě ráj, tam byly veškeré podmínky pro kvalitní život... no ale pak daně... mému dědovi bylo pouhých třiatřicet let, měl rodinu, dvě dcery, moji mámu a ještě mladší tetu, ta byla tehdy novorozeně, měl krávy, ovce a navíc měl ještě pilu, takže měl zařízení na to, aby mohl obrábět dřevo na desky, a za to ho zastřelili, byl příliš bohatý, dělal hodně dobrého pro vesnici, zpracovával všem dřevo, no a někdo ho udal, a to stačilo, když jste měli na někoho zlost, stačilo poslat udání. Máma mi to jako očitý svědek vyprávěla, že mu jednou večer oznámili, že za ním přijdou, a on ze své naivity... protože spolupracovníky NKVD znal, byli to lidé z vesnice, ale soudili je lidé z jiné vesnice, stejně znal jejich jména, jména těch soudců si lidé pamatovali několik desítek let.

Spolupracovníci NKVD byli z naší vesnice a on je k sobě pozval, porazil kvůli nim berana, pohostil je, snažil se, aby ho nechali být, a protože spolu měli dobré vztahy, tak ho upozornili na to, že si pro něj přijdou, a on se pak schovával. Byla tam tehdy rozlehlá pole, ne jako tady dnes, no pak to předali kolchozu, většinu těch polí kolchoz zabral, ale zůstala tam, většina polí měla okolo hektaru, no a on se tam i v sadech schovával, ale stejně ho chytili někdy v noci, ti samí lidé, které hostil, a od té doby o něm nikdo neslyšel, nevíme, kde a jak zemřel, a to se dělo hromadně. Zatýkali spousty lidí, nejen jeho.

Takže ani nevíte, kde je zastřelili?

Nevíme.

(Můžete vykouknout ven, chce mi jen předat nějaké doklady.)

Povídalo se, že byli zastřeleni někde ve Vladikavkazu, a až později, před několika lety, jsem se dozvěděla, že tam bylo v centru města podzemní vězení NKVD, kam je vozili. Jestli potom najdu jednu knížku, bylo tam napsáno, jak tam v tom podzemním vězení NKVD popravovala, když jsem to četla, byl to pro mě šok. Oni tam byli zavření a věděli, že jednou týdně se popravuje, a to tak, že za někým přišli a oni už věděli, že je popraví, poznali to podle toho, že aby nebyly slyšet výstřely, nastartovali vždy na dvoře traktor, a jak už slyšeli zvuk traktoru a pro někoho si přišli, bylo jasné, že jde na popravu. Postříleli tak deset lidí a pak je dávali na hromadu, což bylo vidět oknem, které tam bylo. Viděli, jak z místa, kde stříleli, vyšla žena, už ji z toho okna znali od pohledu, a viděli i ostatní, kteří se vždycky potom opíjeli, taky to pro ně byl stres, chodili tam opilí, zpívali, viděli, jak je tam táhli... tu knížku vám dám, je to šokující, když to čtete, dokonce i pro mě, která o tom už slyšela a na krutost jsem, ač je to divné, vlastně zvyklá.

Jednoho z nich jsem podezřívala, že to byl můj děda, byl Digorec z vesnice někde poblíž Čikoly, byl Osetinec. My Osetinci mluvíme třemi různými dialekty, Kudarci, ti jsou především z Jižní Osetie, ti, co žijí poblíž Gruzie, Osetinci, Ironci, to je místní dialekt, tam spadá Vladikavkaz, Zgil, Beslan, a Digorci z Irafské oblasti, to je docela velké území, no nás je tak třicet procent a byla doba, kdy jsme museli všichni mluvit ironským dialektem, i v televizi, a to přesto, že to je jeden jazyk, jen ty dialekty se trochu liší a jsou tu i menší rozdíly ve zvycích. Třeba některé tance a zvyky přejali naši předci od Kabardinců, i proto, že s námi sousedí, Kabardinci byli považováni za silnější a mocnější národ, ale nebyli tak krutí. Brali nám naše stáda, brali rukojmí, ale nějakých větších krutostí se nedopouštěli, a tak se vlastně Kabardinci a Digorci, naši předci, mezi sebou brali, nebyly tam tak silné překážky ohledně čistoty krve. Naši předci tedy dávali své dcery za ženy Kabardincům a díky tomu žili vedle sebe v míru.

Kabardinci jsou muslimové a vy?

Taky muslimové, Irafský region je celý muslimský. No já už jsem křesťanka, moje máma je muslimka, já si té víry poměrně vážím, mám hodně známých muslimů, kteří jsou z mého pohledu spořádaní lidé, a asi proto jsme tolerantní, protože už i v rámci rodiny jsme jiného vyznání, přesto si jeden druhého vážíme.

Vyprávěli vám někdy rodiče o represích spojených s vírou v šedesátých letech v SSSR?

Za dob SSSR se o víře vůbec nemluvilo, vychovávali nás ve škole k ateismu. Moji rodiče byli vždy věřící, všichni Osetinci jsou vlastně věřící, je tu pohanství, ale současně i křesťanství, to je v Osetii už z dávných let, to ukázaly vykopávky, že zde již byli staří křesťané, ale i muslimové. Ve škole byli baptisté, vzpomínám si, že je tak oslovovali, a když se člověk otevřeně hlásil k nějaké víře, snažili se ho zostudit. Tak trochu to vnímám i dnes, ten cejch. Moji rodiče byli moc dobří věřící lidé a taky měli cejch baptistů, jeden čas je za to velmi utlačovali, stejně tak děti, a to i za mých dob, dřív to bylo ještě horší, za to šel člověk i do vězení, pamatuji si to...

Vaši rodiče vás vychovávali k víře?

Byli muslimové, nijak se tím netajili, zároveň to ani nezdůrazňovali, protože to bylo nežádoucí, jednalo se vlastně o naše domácí tradice, o kterých jsme nikde moc nemluvili. Ani dnes, upřímně řečeno, není muslimská víra dobře přijímána, lépe je přijímáno křesťanství, což je špatně, protože to vyvolává pravý opak, když je něco utlačováno, tak se to o to víc šíří... postavili tady kostel, já jsem se nechala pokřtít. A proč tady postavili kostel, protože vláda uznává křesťanství, ale muslimská víra je tu taky, nedaleko odsud je mešita a ráno muezzin svolává k modlitbě, muslimové se modlí pětkrát denně a naše organizace se několikrát účastnila jejich setkání s lidmi, kdy jim představovali muslimskou víru, a oni ví, že máme k nim dobrý vztah, ale vláda nechce, aby Osetie byla muslimský stát, kategoricky ne, protože republiky okolo jsou muslimské, to je fakt, tam je víra, tradice, velmi silná, právo šaría tam je. Dnešní ruská vláda ale chce, aby tady bylo křesťanství. Dokonce byly takové tendence obžalovat osmnáct mladých slušných lidí, kteří se chodili do mešity modlit, to byl celý proces, udělali z nich něco jako teroristy. Snažíme se na toto dávat pozor, postavili jsme se tehdy za ně a ukázalo se, že se nejednalo o žádný zločin, to jen místní vláda a FSB se rozhodly, že když se Osetinci tady tak pyšní muslimskou vírou, oni se v rámci služby, kvůli frčkám, rozhodli zavřít nevinné lidi, aby měli splněno. To samé se teď děje v Kabardii. Tam teď velmi utlačují muslimy.

Kolik procent muslimů bylo mezi oběťmi té tragédie škole?

Tenkrát to nebylo kvůli víře, protože o víře se vůbec nesmělo mluvit...

Měl jsem na mysli tu tragédii v Beslanu...

Ve škole to bylo tak dvacet procent. Myslela jsem, že se ptáte, jak to bylo za časů mého otce...

Pojďme se ještě vrátit k vašemu životu, zakončila jste základní školu, co jste dělala potom?

Naše rodina se přestěhovala z Chaznidonu, když mi byly pouhé čtyři roky, tady sem do tohoto domu v Beslanu, kde od té doby žiju. Chodila jsem do školy tam, kde byl ten teroristický útok, po škole jsem šla studovat biologii na univerzitu. Vzděláním jsem biolog, pracovala jsem jako bioložka ve Vladikavkazu, jako vedoucí laboratoře potravinové výroby v továrně, pak jsem pracovala ve firmě, v Istoku, až do útoku. Potom už jsem se zabývala jen naší věcí, vyšetřováním.

Jakým jazykem jste mluvili u vás doma?

Můj otec vždycky... vlastně vždy byla upřednostňována ruština, dokonce nám osetinštinu předělali na azbuku. Ve škole nebyly na hodinách osetinského jazyka nijak zvláštní požadavky, nebyl to důležitý předmět, všichni kladně přijímali to, že mluvíme rusky, a ne osetinsky, bylo to všechno provázané. Díky mému otci, který bez ohledu na školu nás doma hned po pár slovech v ruštině napomenul, že je to osetinský, a ne ruský dům, ať mluvíme svým jazykem. A já jsem si tehdy říkala, že ale rusky přece taky musím mluvit, no a dneska rusky mluvím... Moje dcera taky pochopila, že digorský jazyk velmi oceňují starší lidé, ale její generace jím už skoro vůbec nemluví. V mojí generaci mluví tak každý druhý. Díky mému otci já i dcera mluvíme digorsky. Ale moje dcera je v tomto výjimkou, když ji slyší mluvit digorsky někdo ze starších lidí, tak div nepláče dojetím, že ona umí mluvit, to je dost smutné. Jižní Osetinci si lépe udrželi svůj jazyk, protože byli nuceni být pospolu, nesmísili se s Gruzíny, a rodilí Osetinci, generace dvacetiletých lidí, ta nemluví, je dobře, když někdo aspoň rozumí, ale nemluví.

Jsou nějaké tradice, kromě jazyka, které dodnes Osetinci dodržují?

Máme mnoho tradic, které se vážou hlavně na pohanství. Předávají se z generace na generaci, tradice spojené třeba s pohřbem, se svatbou, jak vdát dceru, jak oženit syna, které je nemyslitelné nedodržet, jsou třeba tradice, které musí dodržovat i vedení města, protože žijí mezi lidmi, a když se spolu sejdou, byla by to pro ně urážka, to se musí dodržovat. Nejsou to žádné složité obřady, spíš světské věci, poměrně jednoduché, kdybyste chtěli, můžu vám o tom vyprávět podrobně, jak se vdává dcera, jak probíhá pohřeb, a nikdo si nedovolí to nedodržet, to by byla urážka.

Můžete roztáhnout trochu závěs kvůli světlu?

Můžete si rozsvítit...

To není dobré pro kameru...

Tak jak chcete... zkuste lampy... nebo to tam nahoře odhrňte...

O svatbě je u nás třeba takový zvyk, že když se chtějí vzít, tak musí muž poslat družbu, ideálně několik lidí v určitém věku, jeho jménem musí přijít za dívkou, která má upozornit rodiče na to, že za nimi přijdou na námluvy, tak přijdou poprvé a rodiče nevěsty nechtějí dceru dát hned napoprvé, tak přijdou podruhé, a když se domluví, přijdou potřetí a nemusí se domluvit, rodiče mohou nesouhlasit, to, že se dcera za něj chce vdát, není důvod pro to, aby mu ji dali, můžou říct ne, třeba když moje dcera bude někoho chtít, a mně se nebude líbit, taky můžu říct ne, a ona mě musí poslechnout, to je povinnost. Kdyby mě neposlechla, byla by to ostuda. To musí rozhodnout rodina a děti musí rodiče poslechnout, je to ostuda, když je neposlechnou, není to hezké, ostuda, to pro nás znamená hodně, člověk, který neposlouchá rodiče, je ve společnosti výjimkou, není to dobré, nevíte, co od takového člověka můžete čekat. Má to své opodstatnění v tom, aby náš národ nepozbyl své samostatnosti, aby se nerozplynul mezi ostatní, protože nás je málo, je nízká porodnost a v Severní Osetii ubývá obyvatelstva. Sousední republiky s tím problém nemají, jen Inguši, těch už taky ubývá, což je zvláštní, protože tam porodnost stoupla, ale teď už taky opadla. Dřív to nebylo a taky se to nějak nevítá, že dávají porodné za děti, těch 300 nebo 350 tisíc, protože to nikoho nemotivuje, neví totiž, kdy ty peníze dostanou, protože to nevyplácí v hotovosti, některé rodiny je dostaly po třech nebo až po šesti letech, stát zkrátka porodnost nepodporuje, obzvlášť na Severním Kavkazu, tady nepotřebují moc lidí... mnoho lidí tady žije bez finančního zajištění. Když se má vdát dcera, je povinnost jí dát věno a zaplatit svatbu, a to dnes nemůžou udělat, protože jsou to výdaje, takže se to dělá tak, což je taky podle tradice, že nevěstu unesou. Někdy ji unesou bez domluvy dopředu, to se potom dává k soudu, rodiče se obrací na policii, ale když je to jakoby domluvené, rodina se snaží domluvit, aby nemusela k soudu, protože to je vlastně trestné. Unesou tedy nevěstu a svatbu udělají někde potají, jen pro pár lidí, což stojí mnohem méně peněz. Co se týče pohřbů, tak je povinnost ten den porazit býka, pak za čtyřicet dní, na výročí, bez ohledu na to, jestli jsou chudí, je nutné vystrojit smuteční hostinu... to je nutnost a smuteční tradice nesmí nikdo porušit, nevím o nikom, kdo by si dovolil to porušit, je to velmi přísné, byla by to ostuda, a to taková, že si nikdo tu ostudu nedovolí, natolik je to důležité. Ostuda je i nepostarat se o rodiče, nevím, jestli máme domovy důchodců, no asi máme, protože tu žije i ruské obyvatelstvo, ale velmi bych se divila, kdyby tam byl nějaký Osetinec, to se nedělá, a i kdyby se tam někdo dostal a rodina se o tom dozví, tak si ho k sobě vezme. To samé je u Ingušů, Čečenců, tam nejsou žádné domovy důchodců. Když je někde víc ruského obyvatelstva, tak jsou tam i domovy důchodců, nemají povinnost se starat o rodiče, mají to volnější, ačkoliv i tak můžete tomu člověku říct, že se nestydí, když ho ten rodič vychoval, se o něj nepostarat, ale možné to je, ale u nás se to vidí velmi zřídka.

Jaké měl váš národ vztahy s Inguši?

Ty události neměly takový vliv, jako chtěl ten, kdo to naplánoval, vedli jsme vlastní vyšetřování, a ačkoliv se k nám většina důležitých dokumentů nedostala, tak občas se podařilo s některým z vyšetřovatelů se domluvit, někteří nám pomáhali, i když je za to pak potrestali, a dali nám některé dokumenty, ze kterých jsme si udělali závěr, že ta banda byla zorganizovaná, konkrétně sedm členů té skupiny, kteří byli tady zabiti, taky měli být ve vězení, a byli propuštěni ne zrovna bez účasti našich orgánů. Tedy něčí ruka a my jsme dospěli k závěru, že to byl organizátor, který byl členem vládních struktur, dal dohromady tu bandu, tvořili ji hlavně Inguši a Čečenci, a po teroristickém útoku psali v novinách, pořádně to přikrášlili, že to byli Inguši, což bylo vítáno, chtěli v nás vzbudit nenávist, bylo jasné, že to bylo kvůli tomu naplánované. Po tamtom teroristickém útoku byl ještě jeden útok, na trhu ve Vladikavkazu, v roce 2010, přitom jsme si všimli té zákonitosti, čekali jsme na to, že vláda označí Inguše, ale že za tím obviněním nebudou žádné důkazy, čekali jsme na to, že nebude žádné vyšetřování, že nás nepustí k soudu, nedají nám žádné materiály, protože pokud stojí za každým teroristickým útokem vládní struktury, tak jsou všechny informace nedostupné. Musí to tak být, protože kdyby za to mohli jen banditi, tak by vláda měla mít zájem na tom to vyřešit, a to zcela průhledně, útok, který se stal v roce 2010, jsme jako možná jediní z regionu vnímali jako teroristický útok na zakázku, pak proběhla informace o tom, jak FSB dostane velkou finanční podporu na nákup kamer, které by mohla všude rozmístit, protože zde dochází k teroristickým útokům, bylo to hodně peněz, tři miliardy, po tom útoku. Takže jsme pochopili, že ten útok byl na zakázku, protože jsme se vyptávali, hned po tom útoku vystoupili v televizi s tím, že za to mohou Inguši, což jsme očekávali, stejně jako informaci o tom, že tam odněkud přijelo to a to auto. Začali jsme se vyptávat, kdo dal tyto zprávy do oběhu, protože tady se jedná o trestný čin podněcování k nenávisti vůči jiné menšině, jak jinak je možné, že den po útoku se v Beslanu nic neví, ale už den poté se šíří zprávy o tom, jak to přesně bylo, a vy víte, že se ví o konfliktu mezi Osetinci a Inguši, jak je to možné, když ještě nezačalo ani vyšetřování? Odpovědi na otázky jsme nedostali, na to, kdo dal informaci do oběhu, ale kdo může dát informace do celonárodní veřejnoprávní televize kromě vládních struktur? Jen oni, nikdo jiný, ale protože neměli konkrétní informace, nevystoupil s tím nikdo jmenovitě, bylo jen řečeno, že informace pochází z obranných složek...

Jak vznikl ten konflikt mezi Osetinci a Inguši v devadesátých letech?

Myslím si, že ten konflikt taky dozrál za pomoci vlády, pamatuji si ten konflikt, pamatuji si, jak proběhly informace o tom, že za teroristický útok jsou zodpovědní Inguši, věděli, jak budou Osetinci reagovat, to samé bylo i na mítinku v roce 2010, po útoku, říkali jsme „nevystupujte proti Ingušům, protože to ještě nikdo nevyšetřil“, a když vyšlo najevo... a nepustili nás ani k soudu, žádné informace nám nedali, označili toho organizátora a soud se konal v Rostově, aby tam, nedej bůh, nikdo nejel. Do naší organizace přicházeli příbuzní a prosili, že nechtějí nic než objektivní vyšetřování, ale k materiálům neměl nikdo přístup včetně obětí, tak o čem se tady bavíme. Asi bylo co skrývat. Osetinsko-ingušský konflikt vznikl kvůli předměstí, nejdřív že to patří Ingušům, pak zase Osetincům, já za tím vidím vládní struktury, pro někoho je moc důležité, hrají na to pokaždé, jakýkoliv teroristický útok se svádí na Inguše. Když se na to podíváte zblízka, tak za tím obvykle Inguši nejsou.

Vy se s Inguši přátelíte?

Ano, přátelím. Necítím k nim žádnou nenávist, snažím se o to, protože naše organizace je pro všechny a oni ví, o co tady jde, že proti nim nic není, a jak bych se s nimi nemohla bavit, když vím, že v Beslanu, ta skupina teroristů byla vytvořená z Ingušů, a propustili právě teroristy-Inguše, aby se veškerá nenávist obrátila proti nim, a ne proti organizátorům útoku, to je velmi prosté, zkrátka jsou to Inguši, tak co byste od nich čekali... a zvenku to vypadá, že jsou tady dva divoké národy, Osetinci a Inguši, kteří se nenávidí a střílí se navzájem, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Protože ten útok zorganizoval někdo úplně jiný.

Vraťme se ještě k vám, co jste dělala po univerzitě do útoku na školu?

Po univerzitě jsem pracovala jako vedoucí laboratoře v potravinové výrobě, mnoho let, a pár let před útokem jsem pracovala v laboratořích Istoku, to je místní velká firma, která fungovala tak patnáct let, dnes už je zavřená.

Řekněte nám něco o své rodině.

Mám dceru, manžel zemřel. Mám jenom dceru, nikoho jiného.

Kdy zemřel váš manžel?

Před pěti lety. Dcera studuje, je medička. Po tom útoku se chtěla stát dětskou lékařkou. Byla tam jako rukojmí.

Kdy se narodila a jak se jmenuje?

Jmenuje se Zarina, narodila se v roce 1992. Za měsíc jí bude dvaadvacet let. Moje sestra měla dva syny a manžela a všichni zemřeli při útoku. Jeden bratr má tři děti, mladší bratr má dvě děti, jeden bratr je svobodný. To není nic divného, že je tady muž svobodný.

Všichni žijí v Beslanu?

Ne, v Beslanu ne, na různých místech, ve Vladikavkazu, tady žije jen jeden bratr.

Jak se žilo v Beslanu do útoku?

Bylo to klidné městečko, daleko od vší politiky, do ničeho jsme se nepletli, všem bylo všechno jedno, všichni litovali Čečensko, že je tam válka, to bylo tak všechno. Tady žili lidé, kteří se nepletli do politiky, do ničeho, já osobně si myslím, že kdybychom více soucítili s bolestí jiných lidí, nestal by se v Beslanu teroristický útok. Vybrali si Beslan proto, že to bylo apolitické město, které se do ničeho nemotalo, nereagovalo na bolest jiných, každý si tady žil svůj malý rodinný život. A na to, co ukazovali v televizi, na tu agitaci, reagovali lidé, že když to říkají v televizi, tak to tak musí být. Televize agitovala a nám bylo jasné, že tomu musíme rozumět, televize, to je velmi silná agitace, vymývač mozku, když se v tom člověk neorientuje, neměl by se vůbec na televizi dívat. Maximálně na filmy, a ani to ne na všechny, protože mnohé z nich jsou taky na zakázku, NVD i FSB si objednávají filmy na zakázku a poučují nás o tom, jaké tady máme výkonné složky, jak jsou profesionální a jak skvěle pracují, to samé knihy. Spálila jsem například Fedotova, nevím, jaké má jméno, ten napsal knihu o Beslanu a jsem si jistá, že to bylo na zakázku FSB. Píše tam totiž o generálu Troničevovi, jaký je to hrdina, a ten tu tehdy byl, tady i v Moskvě, když jsem tu knihu četla, bylo mi jasné, že to je pouhá agitace, že ji musím vyhodit, spálit. Přivezli nám ji sem v tak velkém množství, ale sláva bohu ji nikdo nečte, u nikoho jsem ji neviděla, nedá se ani číst, jak je to, bez ohledu na agitaci, špatně napsané, viděla jsem pár lidí, jak tu knihu mají někteří jako svatou věc, že je o Beslanu, ale nikdo ji, zaplaťpánbůh, nečte, což je dobře...

Jak si pamatuje na ráno 1. září? Co jste celý ten den dělala?

Ta doba před útokem byla nějaká mystická, já jsem věřící, byla jsem už tehdy, no teď víc, vyděluji si zvláštní čas na modlitbu, nemůžu už bez toho být, protože bez víry není možné zůstat normální, duševně zdravý, po tom všem, co jsme viděli, nebylo by nic, v co by člověk doufal, protože potom, co udělali s našimi dětmi, a když se vrátím k vyprávění, my jsme se snažili oficiální cestou proniknout do vyšetřování, vše, co bylo ze světského pohledu možné, ale dopadlo to tak, že nikdo nebyl potrestán. My teď žijeme nadějí na Štrasburský soud a taky Boha, že to těm vrahům neprojde, za všechny ty vraždy musí někdo pykat, a jak mi řekla jedna matka, které tam zemřely čtyři děti, Raisa Totijeva, taky křtěná, že ví, jak strašně za to ti lidé budou pykat, že je jí až z toho úzko, myslím si, chudák žena, zabili jí tam čtyři děti a ona se ještě trápí za ubohé duše těch vrahů, taky to řekla zcela otevřeně jako my, že náš současný prezident prolil krev těch dětí, ale žádný trest za to nedostal, chrání ho popularita, co se s tím dá dělat, čím víc lidí zabijí, čím více se válčí, tím víc stoupá jeho oblíbenost, totéž jako u Hitlera, co se s tím dá dělat... Věříme, že dřív nebo později přijde spravedlnost, že si ten člověk odpyká svůj trest, jinak to být nemůže, člověk v to musí doufat, protože jinde naděje není, když člověk zabíjí a ještě je za to oblíbený.

Prvního září, tady byl pivní stánek, a z vesnice Sezkino z Irafského regionu přijel táta našich chlapců a chlapci byli tady, mají sice svůj byt, ale tehdy byli tady, abychom ráno šli spolu do školy, je to prestižní škola a žijeme blízko ní, tak proč bychom děti dávali jinam, tím spíš, když jsme sami do té školy chodili, znali jsme všechny učitele a měli jsme ke škole i k učitelům dobrý vztah. Chlapci se přichystali, přijel za nimi jejich táta a moje dcera mi, jak už to tak bývá, říkala, že se jí nechce do školy, ona, jedničkářka, to říkala poprvé, že nechce jít do školy, říkala jsem si, že to je divné, takže bych možná měla jít s nimi, měla jsem s nimi jít, ale jak jejich táta přijel a sestra byla tehdy mimo město, nebyla doma, a když přijel on, nebylo mi příjemné jít do školy spolu s ním, s ohledem na naše zvyklosti, není to můj manžel, ale švagr, kdyby tady byla sestra, šli by tam všichni spolu, tak to bylo vždycky, sestra chodila do školy každý rok, ale tehdy musela narychlo odjet kvůli naší práci, a tak jsem si říkala, že je nechám jít trochu napřed a půjdu za nimi, abychom nešli spolu se švagrem. Takže odešli, já jsem se oblékla a z okna jsem viděla, že už zašli za vrata školy, vidím tam odsud velmi dobře... v laboratoři jsem vždycky zatahovala závěsy, když jsem zpracovávala biologické vzorky, každý, kdo šel kolem, pak hned věděl, že Kesajeva pracuje... takže jsem se dívala, jak zašli dovnitř, a minutu nato, ne víc, jsem viděla, jak přijelo auto, ze kterého vyskákali muži v maskách, s bagáží, a odsud jsem viděla, jak začali střílet na školu, a bylo mi naprosto jasné, že se jedná o útok, nevím proč, ale viděla jsem ty maskované muže, jak střílejí... Vyběhla jsem na ulici a tady vždycky podél ulice, když děti chodily ráno do školy, tak po dobu první hodiny tu stáli GPDT, policie, stáli tady se samopaly, vždycky mě to zaskočilo... protože tady kdysi auto srazilo jednoho chlapce, tady ta ulice je velmi frekventovaná, děti tudy chodí do školy, a tak si po tom incidentu místní obyvatelé vyžádali, aby to tady hlídali, ta hlídka tu stála už pět let, a když jsem tehdy vyběhla, nikdo tu nebyl. Začala jsem křičet, chtěla jsem zastavit auto, abych jim řekla, že zaútočili na školu, byla jsem určitě jedna z prvních, kdo o tom věděl, ale nemohla jsem nikoho zastavit, pak jsem běžela dovnitř zavolat na policii, ale nemohla jsem se dovolat, pořád tam byl záznamník, tak jsem se sama rozběhla ke škole, rovnou přes cestu, a asi mi bylo souzeno zůstat naživu, protože přímo přede mnou projel nákladní vlak, tedy lokomotiva jen s pár vagony, a já jsem byla zvyklá chodit tady přes silnici, tak jsem nějak automaticky zastavila, abych nechala projet ten vlak, ale ten se zastavil přímo přede mnou a nejel dál, tak jsem ho chtěla nějak obejít, a když jsem se o to snažila, dal se do pohybu, nerozjel se, ale začal popojíždět dopředu a zpátky, dopředu a zpátky, snažila jsem se pak zjistit, proč ten vlak tam právě tehdy přijel v době útoku... za mnou už přicházeli lidé a taky se chtěli dostat ke škole přes ten vlak, už se vědělo, že zaútočili na školu, za tu dobu, kdy jsem se snažila dovolat na policii, zastavit auto, se to už rozkřiklo a byla tady spousta lidí. Zpoza vlaku vyběhl jeden z policistů, chytil mě a odtáhl mě na stranu, dodnes toho člověka potkávám, ptala jsem se ho několikrát, proč, co tam měl za úkol. Neměl na sobě uniformu, byl v civilu, ale znala jsem ho z Beslanu a věděla jsem, že spolupracuje s policií. Potom, co mě odtáhl, jsem si řekla, že poběžím jinou cestou, kde je průchod ke škole, běžela jsem tam, okolo rodinných domů, které jsou blízko školy, a u jednoho domu sousedícího se školou jsem se snažila dostat se tam přes plot, protože ke škole už nikoho nepouštěli, protože tam už teroristi zastřelili Frajeva, který tehdy vyběhl z auta, tak ho teroristi zastřelili, na druhé straně už taky někoho zastřelili, takže se všichni lidi schovávali, aby je taky nezabili.

Běžela jsem na radnici, vyběhla jsem do prvního druhého patra, tam jsem viděla Mansurova, to už bylo víc než po hodině a tam už byli Rusové, no, bylo mi jasné, že to nejsou místní lidi, podle toho, jak vypadali. Křičela jsem: „Dejte mi megafon, megafon“, nevím proč, ale už jsem měla vymyšlené, jak se dostanu ke škole, kde se schovám a přes megafon budu vyjednávat s teroristy, aby nikoho nezabíjeli.

V běžném životě jsem normální ženská, žádný voják, nikdy jsem nic takového nedělala... ale tehdy jsem potřebovala jen ten megafon, protože jsem chtěla s teroristy vyjednávat. Najednou tam do kanceláře přišel voják se samopalem a řekl mi, ať odejdu, nebo mi pomůže násilím. Z oken kanceláří jsem viděla, jak k nim na dvůr přijíždějí vojenská auta a z nich vykládali nějaké obrovské bágly, na které se potom vojáci položili a odpočívali. A tenhle moment, že se ti vojáci chystají si odpočinout, mě poranil až do hloubi duše, někdo zaútočí na školu, ještě je šance je zachránit, a oni si tam lehnou na ty svoje bágly... Vyběhla jsem ven na dvůr postranními dveřmi, vběhla do nějakých dveří, ve kterých byla kancelář FSB, ani jsem do té doby nevěděla, že tam jsou, a začala jsem na ně křičet, že tam mám rodinu a proč něco nedělají, proč je nejdou zachraňovat, na co čekají, a jeden z vojáků řekl: „Odveďte někdo pryč tu bláznivou ženskou“, ale pak vyšel z kanceláře jiný muž a řekl mi, ať jdu k němu, že jestli jsem to viděla, tak mu můžu nakreslit plánek, že chce, aby se to rychle vyřešilo, že chce vědět všechno, co vím, a vůbec byl takový velmi pozitivní, pak odešel, nechal mě tam s nějakým jiným člověkem a já jsem mu začala kreslit ten plánek. Když jsem ale viděla, že se na mě nijak nespěchá, že nikdo nespěchá to řešit, pochopila jsem, že to po mně chtěl jen proto, abych zůstala v té kanceláři a nechtěla to řešit jinde, a tak jsem se toho spolupracovníka ptala, proč chtějí ode mne plánek, že přece musí mít plány, jestli je nemají, to je technická dokumentace, mohli si pro ni dojet, a on mi řekl, že třeba nakreslím něco jiného. Vrátil se tam ten policista, ukázalo se, že je to náčelník oddělení FSB, Oleg Gajdenko, a ten, který tam byl se mnou, byl taky od FSB, Džambulat, nevím jak příjmením, tenhle člověk nás pak celé ty roky potom sledoval. Ať jsme se objevili kdekoliv, Džambulat tam byl taky, například u soudu, když tam pouštěli lidi, měl vždycky místo vzadu, na mítinkách, setkáních, vedl taky setkání s lidmi ohledně právních věcí, kde byl i představitel zdejšího regionu, Daurov, takže vedení města spolu s FSB... takže jsme tehdy tam seděli, nakreslila jsem mu ten plánek, ale vidím, že stále nikdo nejde, a on mi říká, že tam má celou rodinu a že je obklíčí, že tam nikoho nechtějí ztratit, že jim pomůžou. Odešel ven, já jsem si jen chtěla zavolat domů, ale jak šel někdo kolem, tak se mě hned zeptal, co tam dělám, měla jsem pocit, že jim kontroluje kancelář, nevím. Řekli mi, ať jdu domů, a když budu potřebovat, ať zavolám na jedno číslo... to číslo si moc dobře pamatuju, potom při soudu, když tam byl ten Gajdenko z FSB, povídám mu, já jsem vám říkala, že je máte jít zachraňovat, protože, to jsem ještě neřekla, než jsem přiběhla za nimi, tak jsem podél plotu oběhla celou školu, přes cestičky okolo, kolem vrat, a věděla jsem, že není pravda, když mi říkali, že mají všude své lidi, na střeše, všude. Říkala jsem jim, že tam nikdo není, a oni na to, proč si to myslím, že by je mohli klidně odehnat, a já, proč nic nedělají... pak mi Gajdenko u soudu řekl: „Paní Kesajevová, vás jsem nikdy neviděl...“

Zvonek u dveří...

Někdo k nám jde... Někdo přišel... pojď dál... dobře...

Nebylo by lepší, kdybychom tu byli sami...

Chcete mluvit jen mezi čtyřma očima, ona mi tu nevadí.

Jak dlouho ještě budeme mluvit?

Domluvili jsme se, že do půl páté.

No to je ještě tak dvacet minut.

Bylo by lepší, aby to neposlouchala, protože pak by to mohla opakovat po vás...

Dobře, řeknu, aby to neopakovala, ona je novinářka...

Když to dnes nestihneme, tak ještě můžeme pokračovat později...

Dohodneme se na patnáct minut, protože já hrozně melu, co nebude potřeba říkat, tak mi jen naznačte a já přestanu mluvit...

Můžeme teď pokračovat, nebo se k tomu vrátíme jindy, ale je lepší, když vyprávíte všechno, nespěchejte, možná vás napadne ještě něco zajímavého, co jste nám nestihla říct...

Dobře... a mohli bychom teď přestat, aby vám podala výpověď ona, a my se k tomu pak vrátíme, to nejde?

...to bude lepší, abyste nepřemýšlela o tom, že někdo čeká za dveřmi, abyste byla v klidu...

Ano, ano...

...mluví štáb...