Krunoslav Keteleš

„Když jsem zjistil, že vojna nebude normální vojna, která probíhá, že si něco odkroutíte a pak jdete domů na čtrnáct dnů a pak se vrátíte a zase děláte, co vám řeknou, tak ne, tohle byla válka. A v tu chvíli se stáváte spíše žoldákem než vojákem. Když nás poslali na frontu, tak kroužily mezi lidmi skazky, pohádky, story, že chodí v maskáčích speciální chorvatské jednotky v noci a podřezávají mladé kluky. Vlastně se vám snaží udělat obraz nějakého protivníka. Dostat do vás strach, abyste se bránil nebo abyste proti tomu bojoval nějakým způsobem. Jak se tak střílelo a ty tanky tam jezdily, tak člověk měl fakt strach. Ten strach byl reálný. Strach, že vás něco trefí a budete mrtvej. A ten strach je až ochromující. Člověk není schopen přemýšlet, chodit, nic. Co si s tím počnete? Je válka. Jeden skoro nic nezmůže. Ale to trvalo, nevím, tři čtyři dny, týdny. Pak to přejde. A člověk přestane chodit skrčený, přestane nosit tu helmu, přestane se dívat a poslouchat každý zvuk, protože by se z toho akorát zbláznil, a rezignuje.“

„Vlastně v té Jugoslávii až do vypuknutí té nešťastné války vůbec člověk nepociťoval, že mluví jiným jazykem nebo je z jiného kulturního prostředí. Já jsem měl kamarády a ani jsem nevěděl, co jsou zač, jaké jsou národnosti. To jsme byli Slováci, Maďaři, Srbové, Makedonci, Albánci, všechno možné. Už na základní škole, měli jinou barvu pleti, jiná jména, jiné náboženství, ale vůbec nikdo se tím nezabýval, že byli jiní. Až jsem šel na vojnu, to bylo v roce 1991, když válka začala. (...) Už se tak nějak tušilo ve světě, že se něco stane. Ale já žil ve Vojvodině, která byla multikulturní, a pořád jsme tomu nevěřili. Pořád si nikdo nepřipouštěl, že by se mohlo něco takového stát. Tak jsem šel na vojnu a říkal jsem: ‚Ne, já nikde utíkat nebudu, do nějaké Ameriky nebo Austrálie.‘ Tam jsme měli rodinu, teta z Austrálie poslala lístek na letadlo, ať neblbnu, že bude válka, ať přiletím, že mám kde žít, že se postarají. Já jsem říkal: ‚Ne, všichni kamarádi jdou na vojnu, tak jdu taky. Vždyť co, přežili to jiní, přežiju to taky.‘ Na vojně, to bylo čtyři sta kilometrů od Nového Sadu v nynější Bosně a Hercegovině, ve městě, které se jmenuje Trebinje, tam jsem už poznal, že se něco děje, protože většina těch vyšších šarží, oficírů, už byli Černohorci, Srbové a ti už nás z nějaké politické doktríny rozdělovali podle jména, podle barvy pleti, kdo by mohl být muslimem nebo Chorvatem. Tam už si člověk musel dávat pozor, kde a komu řekne, co je, odkud pochází a komu věří.“