Antonie Kinštová

„Němci potom chodili a z každé rodiny musel jeden s koňmi a saněmi jet vozit raněné. Tak šli dva strejdové, dědeček, a maminka tatínka nepustila, že půjde ona. Myslela si, že když půjde ženská, že ji pustí domů. Jenže oni to neudělali a to, co dělali muži, dělala i maminka. Vozila raněné s koňmi a saněmi. Pak vykládala, že kolikrát stála u hlavy koně, jenom fíí, fíí, jak jí kulky létaly kolem hlavy. Potom jí to zabilo koně. Chtěli jí dát druhého, ale ona nechtěla. Pak onemocněla a ležela asi sedm kilometrů od naší vesnice u známých Ukrajinců. Všichni se vrátili a maminka furt nešla. A babička, ta ležela už – dá se říct na smrtelné posteli, hodně nemocná. A všichni se vrátili, a maminka ne. Ona nemohla, že byla tak nemocná. Zpráva se nedala dát, protože se střílelo. Nešlo jít mezi kulkami. Až pak to utichlo, tak teprve maminku přivezli. A babička furt: ‚Kdyby ta Lůba přišla.‘ A ona přišla a babička fakt do rána umřela.“

„Myslím říkali, že jsme měli čtyři hektary. Z toho, co zbylo, tak se s tím chodilo do města na trh. My jsme měli výhodu, že jsme bydleli asi tři kilometry od města Dubna. Přešli jsme přes kopeček a byli jsme v Dubně. A tam na tom kopci byly vykopané díry a za Němců tam stříleli Židy. Pamatuju si, jak vedli člověka, ruce měl dozadu svázané, chudák šel úplně ohnutý a Němci za ním s bodáky a tak ho vedli. Asi na ten kopec. Tam je postříleli. Vápno tam bylo nasypané, když jsme šli přes ten kopec. Když jsem tam byla, tak jsem si na to vzpomněla, co jich tam leží, chudáci. A po válce, po tom, co se tam dělo, tak tam bylo těch postřílených koní, nafouklých... Byl to hrozný pohled, když jsme chodili potom do města. Střílelo se tam přes tu vesnici.“