Oswald Kittel

„Mohl prokázat jisté aktivity ve svém životě pro český stát. Jako rekrut přece složil slib, vojenský slib, na prezidenta Masaryka. A v osmatřicátém, když byla všeobecná mobilizace, byl zase povolán do české armády. A on, toho si potom vysoce cenili, narukoval. On tedy následoval rozkazy českého státu, na základě svého vojenského slibu na Masaryka. Ne jako ostatní, kteří utekli do Saska a šli k sudetoněmeckému freikorpsu, tedy nácci. A on, což je v rozporu s Benešovými dekrety, byl po obsazení Sudet propuštěn z druhorepublikové armády s poctami. Protože na základě svého slibu sloužil českému státu, český stát tedy nezradil. Vrátil se domů a v Děčíně ho předali německým vojenským úřadům, a tam ho, stejně jako ostatní propuštěné, internovali. Tam je internovali a vyslýchali, co že dokázali a dělali. Protože ale mému otci nic negativního dokázat nemohli, byl trubač, trumpetista u jednotky, propustili ho domů. Nastoupil zase do práce v českokamenické papírně a tam ho vítali jako zrádce sudetoněmecké věci, protože neutekl do Saska, nýbrž narukoval do české armády. Byl tedy připraven stát bránit před hitlerovským Německem. Ale na základě Benešových dekretů byl zrádcem na českém státě. Koho tedy zradil?”

„Ano, já jsem šel třikrát přes hranici. Měli jsme ještě tety, moje babička byla ještě doma. Věděli skrze 'tichou poštu', že přijdeme a připravili už potraviny, které jsme pak... A při třetím přechodu, na zpáteční cestě, mě v Limbachu, to je sousední obec, zadržel český komisař z obce Líska, Hasel. Znali jsme se ještě z Hitlerových dob, protože on rozvážel mléko v Kamenici a prostě jsme se znali. Takže on mě znal a zadržel mě. Pro mě to ale v tu chvíli bylo... nesměl jsem mu padnout do rukou, to by pro mě bylo nebezpečné. A tak jsem se dal do běhu na život a na smrt a pokusil se dosáhnout lesa a ztratit se v něm. A on když zjistil, že mě nedožene, tak po mně vystřelil. Byl tedy připraven mě zastřelit, než dosáhnu kraje lesa. Taková byla situace. To byl druhý okamžik v mém životě, kdy jsem mohl přijít o život.“

„14. července večer nás občany všechny svolal národní výbor na náměstí v České Kamenici a tam nám oznámili, že bude následovat odsun. A patnáctého, v pět hodin ráno, byla třetí vlna odsunu, kdy partyzáni, Češi, chodili dům od domu a vyzývali lidi, aby do půl hodiny opustili byty a domy. Měli si s sebou vzít padesát kilo a být na shromaždišti, aby je tam ještě znovu zkontrolovali, jestli nemají s sebou něco, co bylo zakázáno. A odsud nás transportovali na hranici do Saska, nás tedy náklaďákem, do Hinterhermsdorfu. A tam nás vyložili, tam jsme byli úplně bezprizorní, každý si s námi mohl dělat, co chtěl. Neměli jsme žádné jmění, žádný majetek. A to byla pro mnohé katastrofa.”

„Hitlerovské Německo trvalo na tom, že bude sudetské Němce chránit, takže potom došlo k tomu, že byly Sudety postoupeny hitlerovskému Německu. Šlo o proces, který byl z našeho pohledu, tehdejšího... Je třeba čestně říct, že jsme to my, i my děti, vítali. Byli jsme zaujatí ve prospěch Německa. Že byly Sudety obsazeny, to bylo pro nás svým způsobem osvobození od českého státu. Byl to obecný příklon k Německu. A když potom napochodovali, byli vojáci wehrmachtu v Sudetech vítáni. Hitler sám byl přece 5. října také v Kamenici, já jako žák jsem byl se školní třídou také na náměstí. V bezprostřední blízkosti radnice, kde se Hitler zastavil, ho vítali hesly jako 'Děkujeme našemu vůdci' nebo 'Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce'. To byla hesla, která měla tehdy obecně navrch a která masy obyvatelstva vykřikovaly. To je třeba říct.“