The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Klačková (* 1941  †︎ 2021)

• narodila se 28. února 1941 v Delmenhorstu v Německu

• ve čtyřech měsících svěřena do pěstounství německým manželům Gertrudě a Theodorovi Kutzovým

• v závěru druhé světové války na příkaz amerických jednotek vystěhováni z bytu

• v květnu 1950 unesena pracovníky repatriačních úřadů do Československa

• matka Sylvie Pospíšilová svou dceru odmítala přijmout

• nesměla se stýkat se sestrou Libuší

• od roku 1951 vyrůstala v Okresním dětském domově ve Frýdku

• od podzimu 1961 navázala korespondenci s německou maminkou

• v roce 1964 navštívila svou pěstounskou matku v západním Německu

• po druhé návštěvě se korespondence odmlčela

• není jí známo ani místo, ani datum úmrtí pěstounské matky

• zemřela 12. září 2021

Julie Klačková, roz. Pospíšilová, se narodila 28. února 1941 v Delmenhorstu, německém městečku nedaleko Brém. Sem byla její matka Sylvie Pospíšilová za druhé světové války totálně nasazena do továrny na výrobu juty. Dívenku krátce po narození Sylvie odmítala vychovávat a ve svázaném ranečku ji zanesla postaršímu manželskému páru – manželům Kutzovým. Věděla, že jim není dopřáno mít vlastní potomky, a proto se Sylvie rozhodla zamířit právě k jejich domu. Když zazvonila a otevřely se dveře, manželů se napřímo zeptala: „Nechtěli byste dítě?“ Tělíčko Julie už na první pohled pokrývaly červené opruzeniny a malé stvoření působilo poněkud zanedbaným dojmem. Manželé se nijak dlouho nerozmýšleli, neváhali a dívenku do svého domu přijali. Dali jí jméno „Lia“.

Za rodiče rozhodly úřady

Manželé Gertruda a Theodor Kutzovi, oba dva rodilí Němci kolem čtyřiceti let, žili v přízemním bytě patrového domku v ulici Wendestrasse na okraji města Delmenhorst. Dvojpokojový byt se zahrádkou a dvorkem byl určen pro zaměstnance místní továrny, kde Theodor pracoval jako strážný. Gertruda se mezitím starala o domácnost a vychovávala malou „Liu“. Postupem času dívenka zapadla bez rozdílu do kolektivu místních dětí a v německém městečku prožila i dramatické momenty v závěru druhé světové války. Jejich byt měly údajně obsadit americké vojenské jednotky a rodina Kutzových byla z domu vyhnána.

S porážkou třetí říše se naplno spustily byrokratické mašinérie mezinárodních repatriačních úřadů, jejichž hlavním úkolem bylo všechny zavlečené osoby (pakliže chtěly) přivést zpět do jejich rodné vlasti. Zatímco Juliana nastoupila v roce 1947 do místní školy, na repatriačním úřadě v Hamburku se hromadily dopisy z Čech. Tucty psaní od českých matek, které pátraly po svých dětech válkou zavlečených do Německa. V hromadě dopisů se nacházel i jeden údajně napsaný Sylvií Pospíšilovou (viz Dodatečné materiály: Články), v němž uvedla i adresu, kde se její dcera Julie naposledy nacházela. Úřady neměly krom této žádosti jiných zpráv a bez sebemenších pochyb postupovaly podle právních směrnic, aniž by jim byly známé předešlé události. Manželům Kutzovým se tedy zanedlouho objevily dopisy s výzvou, že dívenka Julie jim bude odebrána a navrácena ke své české matce. Gertruda ani Theodor na úřední výzvy nereagovali. Podle dostupných písemných materiálů se měla roku 1950 situace opakovat již podruhé, co německé úřady manželům Julii odebraly. Alespoň tak o tom pojednává německý tisk, který se v 50. a 60. letech případem repatriace Julie Klačkové zabýval.

Česká matka vyhoštěna do protektorátu

Jednotlivé publikace se shodují na tom, že německé úřady v roce 1942 rozhodly o vyhoštění Sylvie Pospíšilové do protektorátu, a to včetně všech jejích dětí. V té době byl Julii Klačkové pouhý jeden rok, a tak je pochopitelné, že si této zápletky není dodnes vědoma. Na pokyn úřadů měla pěstounka Gertruda Kutzová předat Liu pokrevní matce na vlakovém nástupišti v Delmenhorstu. Gertruda ještě Sylvu prosila, zda by souhlasila s tím, že pokud se jí podaří situaci úřadu pro péči o mládež vysvětlit, vrátí jí Liu zpět. Sylva nic nenamítala. A tak když se Gertrudě povedlo úřady přesvědčit, na sklonku roku 1943 se vydala do okupovaného Československa, aby malou Liu přivezla nazpět domů. V roce 1944 obdržela Gertruda dopis, v němž se Sylvie Pospíšilová zcela vzdává dítěte a přenechává dívku rodině Kutzových navždy, a to bez kladení jakýchkoliv pozdějších nároků. Jenže veškeré uložené dokumenty platné pro právní adopci při následných pumových náletech shořely.

Česala mi vlasy a pak řekla, že v Československu mám svoji pravou mámu

Srpen 1949, Delmenhorst. Poštovní schránku u domu rodiny Kutzových postupně plnily dopisy, které nabádaly manžele, aby Julii připravili na repatriaci do Československa. Vyděšená Gertruda obratem napsala Sylvii do Čech: (překlad) „Milá Sylvia, po dlouhé době ti chci opět napsat. Ty jsi od nás nedostala v minulém roce dopis? Nedostali jsme od tebe žádnou odpověď. My všichni jsme zatím zdraví, také malá Lia. Jednak vyrostla, jednak je z ní krásné děvčátko. Často mi sem chodí různí úředníci, také ti z IR-a (mezinárodní repatriační organizace) a chtějí mi malou Julianu vzít a poslat ji k vám, do vaší země. Nevíš o tom něco? Chceš mít zase své dítě? Já malou Liu nechci v žádném případě vracet zpátky, neboť je to mé malé miloučké dítě… Milá Sylvia, napiš mi, prosím, co nejdříve. Co si o tom myslíš a zda ji mohu uchovávat. Budu ti opravdu vděčná…“

Gertrudin dopis zůstal bez odpovědi, což se dá zřejmě přičíst převratným politickým událostem v Československu. Manželé si nedokázali připustit, že by o devítiletou Liu měli přijít, a snažili se ji všemožnými způsoby ochránit, například dívenku už půl roku nepustili do školy. Julie Klačková si dnes přesně vzpomíná: „Jednoho večera jsme s maminkou seděly a česala mi vlasy, když začala s pláčem vykládat, že mám někde v Československu mámu, ke který budu muset jet. Obě dvě jsme strašně plakaly. Jakmile se u našeho domu objevilo cizí auto, řekla mi: ‚Honem utíkej! Běž se schovat do sklepa.‘ Maminka pak úředníkům vždy něco namluvila, aby je odehnala. To se mohlo opakovat snad pětkrát.“

Věřila jsem, že si pro mě přijel tatínek

Dne 8. května 1950 už ale manželé nedokázali únosu zabránit. „Zrovna jsem si hrála před naším domem, když přijel osobní vůz, ve kterém seděli asi dva muži. Otevřely se dveře, šoupli mě bez věcí dovnitř, a aniž bych se rozloučila s maminkou, rozjeli se se mnou. Pamatuji si, jak mi v autě bylo špatně a museli mi každou chvíli zastavovat. Na jízdu autem jsem nebyla zvyklá, protože doma jsme auto neměli,“ popisuje Julie Klačková.   

Cesta ze severu na jih Německa, do více než pět set kilometrů vzdáleného města Heidelberg, zabrala skoro půl dne. Na tomto místě, ve sběrném táboře, jak Julie Klačková místo nazvala, strávila několik dalších dní, když se ve dveřích najednou zjevil Theodor Kutz. „Když jsem tatínka viděla, věřila jsem, že si přišel pro mě. Jenže místo toho mi předal jen dřevěný vojenský kufr, kde krom oblečení byla na horním víku také adresa, abych na ně nezapomenula a psala jim dopisy. Nemohla jsem tomu uvěřit a byla jsem děsně vynervovaná. Potom se tatínek zvedl a já viděla, jak beze mě odchází…“ Liu pak údajně pracovníci Červeného kříže dopravili do Stuttgartu, odkud o svatodušní neděli pokračovala vlakem do Československa.

Dušičky 1950: mrzlo a matka mě vyhodila ven

Novým a trpkým domovem se pro Julii stal na dalších osm měsíců Bohumín u Ostravy. Sem do pohraničí se totiž její česká matka Sylvie Pospíšilová, nyní pod příjmením Daňková, provdala. V zaneřáděném a studeném bytě krom Sylvy a jejího manžela bydlely ještě další dvě děti – v kočárku chlapeček František a pětiletá Libuška, která měla s Julií společného otce Adolfa. Sylva podobně jako v minulosti pokračovala ve svém bezcitném chování, což dokazuje i otřesná vzpomínka pamětnice. „Byly Dušičky a já s Libuškou jsme šly do kina. Matka mi nakázala, abych dávala pozor na Libuščiny rukavice a čepici, že se nesmí ztratit. Dávali film Patnáctiletý kapitán, ale já z něho neměla nic, protože jsem se Libušky dokola ptala, zda má u sebe rukavice. Film skončil, sál se rozsvítil a rukavice nikde. Hledaly jsme všude možně, ale marně. Bály jsme se jít domů. Po návratu na mě matka křičela, brečela jsem a za trest mě vyhodila ven. Mrzlo a já na sobě neměla ani bundu. Schovala jsem se za dřevník a tam naříkala a plakala. Z té tmy ke mne doléhala světýlka lucerniček z nedalekého hřbitova, kterých jsem se tolik bála. Můj pláč naštěstí zaslechla paní z domu opodál a vzala si mě k sobě na celou noc do tepla. Ani potom mě matka nehledala, byla jsem jí úplně ukradená.“

Počátkem února 1951 obdržela Gertruda Kutzová dopis s pohlednicí, ve kterém se píše: „Vážena paní Kutz, děkuji Vám za Vaše psaní a srdečně Vás zdravím. Chci Vám sdělit, že z Julie nemám žádnou extra radost; divím se, že jste sem to dítko vůbec poslali. Dala jsem Vám dítě za vlastní, pakliže mu budete chtít dát své vlastní jméno. Tím pádem by pak Červený kříž neměl právo dítě odebrat… neboť ono nemá žádný cit ke své vlastní mámě, myslí stále na Vás, neustále se ubírá na Vaši stranu, a je mu úzko. Takže je pouze Vaše vina, že je teď u nás…,“ podepsána Sylvie Pospíšilová. (viz Dodatečné materiály: Články)

Sestru Libušku od ní odtrhli

Netrvalo to dlouho a Sylva sbalila Julii i Libušce kufry a obě dvě děvčátka zavezla k jejich vlastnímu otci Adolfu Dvořákovi do Frýdku. „Do síně zahodila kufry se slovy: ‚Tady je máš!‘ a odešla. S Libuškou jsme seděly na štokrtleti a jen se dívaly, co bude dál. Pak na druhý den si Libušku odvedla rodina Janků, která si ji vzala za vlastní,“ vypráví Julie Klačková.

Julii přikázali, aby se k Libušce nepřibližovala. Prý by mohlo nastat, že by Libuška utíkala od své nové rodiny. Zkrátka Libušku čekal nový život, v němž už nezbývalo místo pro Julii. Té se měl ujmout Adolf, v pořadí už třetí otec, kterého předtím jaktěživa neviděla. Pro ni to byl další cizí člověk, který si přál oslovovat „tati“. Adolf Dvořák byl vysloužilým cirkusákem. Krom žonglování zápasil i s medvědem, který mu prý uhryzl kus tváře. S oblibou popíjel kořalku a poté co havaroval na motocyklu, pobíral drobnou invalidní rentu a tento příjem stačil jemu i družce Marii. Společně žili ve Frýdku nad nejmenovaným hostincem, v malém příbytku se štiplavým závanem načerno pálené kořalky. Marie odmítala Julii přijmout za svou, namítala, že si nemohou dovolit živit další hladový krk a ani tu pro ni není dostatek místa.

Světlou záchranou se pro desetiletou Julii stala až Mariina sestra Pavlína Pánková. Byla to dáma s věkem už přes šedesát let a ve Frýdku obývala podmáčený jednopokojový byt bez zavedené elektriky. To ale nebylo podstatné. Důležité bylo, že postarší teta, jak na ni Julie Klačková vzpomíná, se k ní chovala opravdu láskyplně a starostlivě, až jí to připomínalo její Mutti v Německu. Pavlína v té době trpěla vážnými zdravotními problémy, které ji přivedly do nemocnice, kde bohužel zanedlouho zemřela. Ještě předtím, než odešla na věčnost, její největší starost byla budoucnost opuštěné dívenky. Julii tak svěřila do péče místního dětského domova.

Noci prostála a probrečela u okna

Okresní dětský domov, kam osud Julii Klačkovou roku 1951 zavlekl, stál ve Frýdku v ulici Bruzovské. Julie sem přišla v té samé šatové sukni, ve které ještě před rokem pobíhala kolem domku v Delmenhorstu. V domově si rychle našla kamarády, ale postrádala tu rodičovskou lásku, líbezná slova i pohlazení. Stesk po mamince Gertrudě ji přiměl, aby mamince napsala. Pokusila se doporučeně zaslat dopis, maminku žádala, aby si ji vzala nazpět k sobě, jenže psaní z Československa nebylo doručeno.

Julie v dětském domově strávila celkem čtyři roky a ze všech těch zápletek a střídání rodin patřilo toto období k těm poklidnějším a šťastnějším, ale přesto se pokusila z ústavu utéct. Zdejší výchova Julii dopomohla se lépe poznat a rozvíjet své vlastnosti. Tři roky docházela na klavír, zpívala či s ostatními dívkami cvičila balet. Před ostatními dětmi vystupovala sebevědomě, ale jakmile nastala noc, postávala s pláčem u okna. Těžké pro ni byly obzvlášť neděle, kdy za ostatními dětmi přijeli rodiče nebo příbuzní, dětem nadělili bonbóny, hračky, ale Julii nikdo nenapsal ani ji nenavštívil. Narůstal v ní pocit samoty, že tu pro nikoho není a že na světě nikomu nechybí. Vyrovnat se s prožitými těžkostmi tak pro ni bylo nesmírně obtížné. Poblíž dětského domova žila i rodina Janků, která vychovávala sestřičku Libušku, ale k ní měla pořád zákaz se přiblížit.

Holku z děcáku si přece žádný nevezme

S dovršením čtrnáctého roku Julie opustila dětský domov. Dokončený měla jen sedmý ročník, jelikož po přesunu do Československa musela opakovat čtvrtý ročník. Nyní se rozhodla pro dvouleté učení zahradnicí a k rozhodnutí ji navedly vzpomínky a vůně rozkvetlých zahrad v Delmenhorstu. Po vyučení se rok zaučovala ve hřbitovním zahradnictví Pianowski v Ostravě-Zábřehu a v té době přišla i její první známost, na kterou by raději zapomněla. Jmenoval se Jiří Kovařík a rychle se spřáhl s jejím otcem Adolfem. Jejich chlácholivým řečem „že je holkou z děcáku a takovou si málokdo vezme“ uvěřila a v sedmnácti letech se za Jiřího provdala. Odešla s ním na Vysočinu do Havlíčkova Brodu, kde se plně projevil charakter jejího manžela, který namísto společných rodinných chvil trávil čas hýřením a upřednostňoval jiné partnerky. Julie mu za tu dobu porodila celkem tři dcery a před narozením dcery Libušky (*1963), kterou pojmenovala po své sestře, se nechala rozvést.

Po čtrnácti letech objala „Mutti“

Na podzim 1961 poslala Julie své mamince do Německa další dopis. Po několika dnech čekání přišla odpověď. Od jejich posledního setkání uplynulo přes deset let. Korespondence brzy nabrala na obrátkách. Dopisy si Julie nechávala přeložit, jelikož německy už neuměla tak dobře. Gertruda se postupně dozvídala všechny strasti, kterými Julie za tu dobu prošla. Už od prvních dopisů snily o shledání, k němuž došlo až roku 1964. „Domluvily jsme se s maminkou, že přijedu do Norimberku, kde mě vyzvednou. Odjela jsem se svou nejstarší dcerou Janou vlakem a před zastavením procházel kolem kupé jakýsi muž a volal ‚Lia, Lia‘. Ve mně se střídaly všechny pocity. Byla jsem vynervovaná i nadšená, ale na volání jsem nijak nereagovala. Když vlak zastavil a já sešla ze schůdků, přede mnou stála maminka. Zarazila jsem se a poté ji pevně objala. Nedokázala jsem mluvit, jak jsem byla šokovaná. Přišel k nám i ten pán z vagónu a řekl znovu ‚Lia‘ a já poznala, že to byl můj bratranec Alois,“ popisuje setkání s maminkou po více než čtrnácti letech Julie Klačková. Pevně se držely za ruce, přitom ronily slzy a chvěly se.

Objetí své dcery se nedožil Theodor, který začátkem roku 1961 zemřel, tedy půl roku před prvním dopisem od Julie. Až do své smrti netušil, kde se jeho malá Lia nachází a zda vůbec žije. „Maminka se mi při návštěvě svěřila, že když mě úřady sebraly, tatínek si našel jinou ženu,“ dodává Julie Klačková. Za ty roky si Gertruda a Julie měly co vyprávět. Obešly všechny tetičky i známé a navštívily místa, která si vybavovala z dětství. Gertruda Julii snažně přemlouvala, ať už se do Československa nevrací a po zbytek života zůstane jen s ní. To ale Julie zavrhovala, vždyť doma na ni čekaly její malé dcery. A tak ani stáří Gertruda nemohla prožít v přítomnosti své dcery a udržovaly písemný kontakt.

Nástup normalizace Julii neumožňoval navštívit maminku dříve než na sklonku 70. let, kdy Gertruda oslavila své 80. narozeniny. V té době už nežila v Delmenhorstu, ale v Brémách. Stáří jí už nedovolovalo podnikat cesty k známým, jako tomu bylo při předešlé návštěvě Julie. Ještě po návratu do Československa si stále dopisovaly, pak se ale odmlčely. Ze stejné adresy k Julii doputoval dopis, aby na tuto adresu v Brémách už další psaní nezasílala, že Gertruda Kutzová byla uložena do domova pro seniory. „Když se dnes dívám na maminčinu fotku, nevím ani, jak a kdy zemřela, abych jí zapálila svíčku,“ dodává na závěr svého vyprávění Julie Klačková.