Michal Klasa

„Franta Jurza mě nominoval na závod okolo Holandska, je to do dnešní doby velice zajímavý závod, nebezpečný, a já jsem v prologu skončil na čtvrtém místě. Do té doby se žádnému cizinci v Holandsku nepodařilo dostat do desítky. Když jsem projel cílem, dali mi automaticky o minutu horší čas. Jirka Daler, který to měřil, přišel naštěstí za nimi a dozvěděl se, že věděli o mém čase, ale tu minutu mi dali, protože není možné, aby takhle rychle jel někdo z cizinců. Pak přišla druhá etapa, tam jsem si dojel do první dvanáctičlenné skupiny, ale měl jsem defekt. Dostal jsem se do druhé skupiny a teď jsem si říkal: ‚Tak pro mě závod skončil, to už nevyhraju‘, a neopatrností v jedné zatáčce jsem trefil stojící auto. Zlomil jsem si levý bérec, pohmoždil obličej a skončil v nemocnici. Tři týdny jsem byl v Holandsku v nemocnici, pak mě převezli do Prahy do Střešovic a po týdnu do vojenské nemocnice v Brně. Operovaná noha ale nesrůstala. Po čtyřech měsících mě díky Frantovi Jurzovi začal léčit profesor Slavík. Mírně to začalo srůstat, takže jsem po pěti měsících začal volně jezdit na kole, ale při došlapu jsem si tu nohu zlomil opětně. Přijel jsem v Přerově do nemocnice na kole, jednou nohou jsem šlapal, jednu měl ve vzduchu. Na chirurgii říkám, že mám refrakturu levého bérce, začali se smát, ale když to viděli, tak mi dali za pravdu. Franta Jurza zase zařídil vrtulník do Prahy a profesor Slavík mně provedl novou operaci. Po třech měsících jsem začal jezdit na kole, vlastně rok jsem nezávodil, deset měsíců neseděl na kole, a pak jsem vyhrál nominační závod na Závod míru v Pardubicích.“

„Když jsem byl v Montrealu na mistrovství světa poprvé, to byl rok 1974, takže těsně po šedesátém osmém, těch kluků (emigrantů) za námi přišla obrovská spousta. Měli se dobře, ale všem vadilo, nebo minimálně z pětadevadesáti procent, že se sem nemůžou vrátit. Oni nám vždycky říkali: ‚My bychom se sem třeba nevrátili, ale to, že nesmíme, to nás strašně dusí.‘ A mě by to dusilo taky, takže já bych to nevydržel.“

„Já vím, že doping určitě existoval, že východní Němci měli obrovské laboratoře, že měli téměř sto lékařů, kteří se starali pouze o cyklistiku. Docent Chundela, šéf dopingové laboratoře, říkal, že někde něco měli, ale neví co. Tak jako dnes se látky schovávají několik let, aby zpětně zjistili, co dneska nevědí. Takže nevím, jestli někdo něco bral, ale dopingové testy byly poměrně přísné, a my jsme na to určitě neměli látky, abychom něco takového mohli brát. Byla to doba, kdy skončilo bezdopingové období, začaly pravidelné dopingové kontroly a ještě se ten doping nevyvinul tak daleko jako, dejme tomu, v roce 1988 a později. Nevím, jestli někdo něco používal, u nás určitě nikdo nic neměl.“