The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislava Klásková (* 1937)

• narozena 21. července 1937 v obci Poruba

• v říjnu 1938 se obec stala součástí německého záboru

• pamětnice konce druhé světové války a osvobození Poruby Rudou armádou v dubnu 1945

• nejtěžší boje přečkala s rodinou v bunkru vybudovaném ve svahu nedaleko domu

• v jejich domě se vystřídali němečtí důstojníci a sovětští vojáci

• vystudovala obor zdravotní laborantka na střední zdravotnické škole v Ostravě

• pracovala v transfuzní stanici, pozdějším Krevním centru krajské nemocnice v Ostravě

Dne 27. dubna 1945 v pět hodin ráno začala letadla Rudé armády bombardovat Porubu. Vždy dvanáct strojů vzlétlo z letiště v Benešově na Hlučínsku. V pětačtyřiceti vlnách trvaly nálety až do večera. Poškozeno, zapáleno nebo úplně zničeno bylo skoro devadesát domů. Bombardování nepřežilo šestnáct obyvatel Poruby. V domku Antonína Klementa, který dostal přímý zásah, zahynulo deset lidí.

Osmiletá Ladislava Matějová toho dne čekala v domku nedaleko porubské myslivny s maminkou a tříletým bratrem na příchod otce z práce ve Vítkovických železárnách. „Když začalo bombardování, schovali jsme se s bratrem pod šicí stroj. Mysleli jsme si asi, že nás to zachrání,“ vzpomíná. Po otcově návratu rodina utíkala do bunkru postaveného ve svahu u lesa asi tři sta metrů od domu, kde měli patrové postele a kamna. „Tatínek měl obrovský kufr, v druhé ruce nesl bratra. Mě vzala za ruku maminka a utíkali jsme přes louku k našemu úkrytu. Nízko nad námi letělo letadlo a střílelo po nás. Nebylo se kam schovat. Kulky kolem nás lítaly. Divím se, že nikoho nezasáhly.“

 

Válečné roky v Sudetech

Ladislava se narodila Miroslavovi a Marii Matějovým 21. července 1937. Na svět přišla v domě prarodičů ve staré Porubě, zemědělské obci, která byla později roku 1957 přičleněna k Ostravě. Měla dva mladší sourozence. „Náš dům se skládal vlastně ze dvou domků. V jednom jsme žili my, v druhém babička s dědečkem a mladšími bratry mé maminky. Dědeček pracoval v továrně. Babička měla malé hospodářství, ke kterému patřily až čtyři krávy, prasata, drůbež, pole. Všichni jsme jí pomáhali,“ popisuje. Otec, vyučený umělecký kovář a také úspěšný boxer, začal za války pracovat ve Vítkovických železárnách v Ostravě.

Obec Poruba byla po mnichovské krizi v říjnu 1938 připojena k tehdejšímu Hitlerovu nacistickému Německu. Ladislava si vzpomíná, že při cestách do centra Ostravy, která za války spadala pod Protektorát Čechy a Morava, museli projít kontrolou na celnici umístěné v Ostravě-Svinově na dnešním vlakovém nádraží. Doprovázela tam často babičku. Ta pronášela jídlo ze svého hospodářství synům, kteří tam v té době studovali, bydleli v podnájmu a byli odkázáni jen na přídělový systém.

Ladislava říká, že až do příchodu fronty nezažila ve válečných letech nic mimořádného. „Pamatuji, že v obci byli němečtí četníci a že na úřadě se muselo mluvit německy. Také si vzpomínám, jak nám zrušili školu. Paní učitelka Dobešová nás několik týdnů učila na statku sedláků Tichých. Jeden jejich syn byl můj spolužák. Měli velkou kuchyň, kde se vešla celá třída. Mohlo nás být asi dvacet dětí. Paní Tichá nám vždycky uvařila čaj a my se učili počítat a číst,“ vypráví.

 

Sklepy nahradily bunkry

Domky poblíž porubské myslivny většinou neměly sklepy. Proto se rodiče pamětnice a další sousedé ke konci války rozhodli, že si postaví bunkry, ve kterých by mohli očekávaný přechod fronty přečkat. „Rodiče a strýcové vybudovali náš bunkr ve svahu u lesa v místech, kde dnes stojí prádelna fakultní nemocnice. Byla tam malá předsíň, kde byla kamínka, na kterých se dalo v případě potřeby vařit. A pak byla ložnice s patrovými postelemi, kde se vešlo deset až dvanáct lidí,“ popisuje.

Když začalo 27. dubna 1945 masivní bombardování Poruby, byla s bratrem a matkou doma. S odchodem do krytu čekali na příchod otce z práce. „Bomba spadla i na stodolu sousedů a na továrnu Blažej. To jsme hodně pocítili. Když se tatínek konečně vrátil z práce, utíkali jsme do bunkru. Babička s dědečkem ani strýcové se tam včas nedostali a museli zůstat doma. Byli jsme tam jen naše rodina a dvě mladé kamarádky strýců,“ vypráví.

Kolem nich se bojovalo. Sověti přišli do Poruby od Hrabyně, kde se odehrály největší boje Ostravsko-opavské operace. Ladislava vzpomíná, že v jejich bunkru se odehrála příhoda, která málem skončila zle. Jedna z dívek dala jejímu malému bratrovi na ruku kroužek, který nešel sundat. Chlapci otekla ruka, i v noci plakal bolestí. „Maminka poslala tatínka ven, aby přinesl z nedalekého potoka ledovou vodu na obklad. Venku už ale byli Rusové. Tatínek byl vysoký blonďák, měl na sobě něco zeleného připomínajícího uniformu, a tak ho málem zastřelili. Nemohl se s nimi domluvit. Teprve když je přivedl do bunkru a oni viděli, že jsou tam i malé děti, přestali tatínka podezřívat, že patří k Němcům.“

 

Kuchyni ovládla sovětská bojovnice

Celá její rodina přečkala konec války bez újmy. Jen babiččina stodola byla při bombardování zničena. V jejich domě se ubytovali sovětští vojáci. „Zabrali náš pokoj i kuchyň, maminka tam nesměla. Spali jsme během té doby na provizorních postelích v komoře. V naší kuchyni vyvařovala pro celou osádku sovětská vojačka. Rusové se k nám ale nechovali špatně. V poledne nám nosili jídlo. Pamatuji, že jsem tenkrát poprvé jedla pirohy s masem,“ vypráví.

Krátce před příchodem fronty se u nich na několik dnů ubytovali i němečtí vojáci. „Pamatuji si, že přijeli jednou večer na koních. Bylo jich hodně. Šli za babičkou, jestli by je neubytovala. Řekla, že do domu je nepustí, ale poskytla jim stodolu. Jeden vyšší důstojník pak přece jen spával v našem obýváku. S mým dědečkem si prý v noci dlouze povídali o válce. A tak jsem se za války setkala s německými i ruskými vojáky. Byla jsem dítě a nebála jsem se Němců ani Rusů,“ říká. Když prý Němci kvapně odcházeli, vzali s sebou jejich vlčáka Haryho. „Vrátil se asi za čtyři dny, byl ale celý zdivočelý, asi z toho střílení. A kdo ví, co všechno ještě zažil.“

 

Politicky neangažovaná

Po válce začala Ladislava chodit do obnoveného Sokola. „Byla jsem dobrá cvičenka a měla jsem jet v roce 1948 na slet do Prahy, ale rodiče mě nepustili, protože se báli, že tam budou nějaké nepokoje,“ říká. Nadlouho poslední všesokolský slet se konal několik měsíců po komunistickém puči a krátce poté, co se stal prezidentem Klement Gottwald. Začala tvrdá komunistická diktatura. Pamětnice říká, že její rodina nebyla režimem výrazně postižena. Místo zakázaného Sokola chodila do Pionýra, později tančila v národopisném souboru. Po měšťanské škole vystudovala na střední zdravotnické škole v Ostravě tehdy tříletý obor s maturitou zdravotní laborantka. Rok pracovala v opavské nemocnici, poté nastoupila v transfuzní stanici v Ostravě, ze které se později stalo Krevní centrum krajské nemocnice.

V roce 1938 se provdala za Jaroslava Kláska. Narodily se jim dvě děti, Tomáš a Jarmila. S pomocí rodičů postavili ve staré části Ostravy-Poruby rodinný dům. Den 21. srpen roku 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, neprožívala nějak intenzivně. „S ruskými vojáky jsem tenkrát do styku nepřišla. S invazí jsem rozhodně nesouhlasila, politicky jsem se však nikdy neangažovala,“ vysvětluje. Dodává, že ona ani manžel nebyli členy komunistické strany. Zdravotní laborantku v krevním centru, kde často sloužila v odběrové laboratoři, dělala až do důchodu. Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přivítala s radostí.