The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. Vladislav Klečka (* 1922  †︎ 2017)

• narozen 24. ledna 1922 v Dolních Tošanovicích u Českého Těšína

• v lednu 1942 odveden do wehrmachtu

• výcvik absolvoval v Německu a ve Francii

• od ledna 1943 se podílel na hlídání Atlantického valu

• po invazi v Normandii v létě roku 1944 dezertoval z nacistické armády

• internován v italské Neapoli a po domluvě s československou vojenskou misí odjel do Liverpoolu

• dne 4. listopadu 1944 prezentován jako voják 1. čs. samostatné obrněné brigády

• účastnil se obléhání Dunkerque

• obsluhoval minomet

• po válce pracoval na železnici jako telegrafista, výpravčí a náčelník stanice

• zemřel 27.7. 2017

Nuceně odveden do wehrmachtu

Vladislav Klečka se narodil 24. ledna 1922 v obci Dolní Tošanovice u Českého Těšína v tehdejším Československu. Ve své rodné obci bydlel do svých osmnácti let: „V osmnácti letech začala moje pouť do světa, jak se říká. Začalo to tím, že jsem pracoval na dráze v Ostravě a odtamtud jsem se během roku 1942 dostal do Francie.“

Ve Francii však nebyl zcela náhodně. Těšínsko totiž bylo po vytvoření protektorátu Čechy a Morava označeno za německé, a protože se rodiče museli pod nacistickým nátlakem přihlásit jako Volksdeutsche, tedy k německé národnosti, musel se Vladislav Klečka podvolit německé branné moci.

Vzpomíná, že jeho odchod do zahraničí byl pro leckoho nepochopitelný: „Byla to Německá říše takzvaná, takže jsme se stali občany Německa. Jak vesnice, tak okres. Pak Němci začali s odvody mladých lidí do německé armády. Já jsem byl víceméně nucený, protože mi bylo osmnáct nebo dvacet roků a spadal jsem pod pravomoc rodičů, přičemž rodiče převzali takzvaný Volksliste, stali se občany Říše, tak jsem jako nezletilý šel do armády.“

Ve Francii

V lednu 1943 odjel Vladislav Klečka do Francie, podílel se na hlídání Atlantického pobřeží proti spojenecké invazi: „Když jsem dojel do Francie, tak jsme odjeli do města La Rochelle a byli jsme ubytovaní v kasárnách. Tam proběhl další výcvik. Jednalo se o výcvik u pěchotních zbraní. To znamená kulomety a minomety. Já jsem obsluhoval minomet a po celou dobu výcviku jsem byl ve spojení s dalšími krajany, kteří jako já narukovali během válečné doby.“

Výcvik v nacistické armádě byl podle Vladislava Klečky velice tvrdý a neúprosný. Jeho jednotka byla složená z mladých mužů s podobným osudem, ale vojáci se prý cítili nepotřební, jako podřadní jedinci, se kterými se v nacistické armádě nepočítalo.

V americkém zajetí

Během výcviku se nic zvláštního nestalo, ale 6. června 1944 najednou došlo k invazi spojeneckých vojsk do francouzské Normandie. Byl nařízen rychlý ústup jednotky: „Jeli jsme, jak to šlo. Byla nám přidělená jízdní kola, tak jsme ujížděli na jízdních kolech. Přesun jsme prováděli směrem na východ a zásadně v noci. Během dne to nešlo, protože byly vytrvalé hloubkové nálety. Během přesunu jsme byli nasazováni na zdržování postupu spojeneckých vojsk a přitom jsme už všichni měli v plánu s německou armádou skončit a dostat se k Američanům.“

Vladislavu Klečkovi se podařilo ke Spojencům zběhnout u města Lille. Byl tam nasazen do tvrdých bojů, při nichž Američané použili dělostřelectvo, za této situace se pamětníkovi podařilo přečkat v zákopu: „Ale jelikož Němci věděli o naší snaze dostat se do zajetí, tak k nám vždycky dávali hlídače, skutečného Němce, který na nás dohlížel. Ten nám nedopřál ani chvilinku klidu, abychom mohli spolu mluvit. Tak jsme už potom jednali na vlastní pěst. Za prudké dělostřelecké palby jsem tak použil vlastní zbraň a svého hlídače jsem poslal tam, kam patřil. Tím jsem se dostal na volné pole působení.“

Většina nacistických vojáků byla odvelena, ale Vladislav Klečka zůstal a dostal se do amerického zajetí. Američané se k němu chovali velice slušně, dali mu najíst a odvezli ho do blízkého zajateckého tábora. Následně byl převezen do tábora u Neapole a tam navázal kontakt s vojáky československé mise. Svěřil se jim, že by rád vstoupil do československé zahraniční armády, a tak byl odvezen do Liverpoolu. 

V 1. československé samostatné obrněné brigádě

„Když jsem se dozvěděl, že se tvoří naše zahraniční armáda, tam jsem v tom viděl možnost, jak pomoci naší vlasti. Taky jsem viděl, jak se lidé jiných národností snažili vstupovat do svých armád a posílit jednotky. Tak to bylo, byl jsem mladý, silný a odvážný a určitě jsem si říkal, že budu něco platný.“

V jižní Anglii, pravděpodobně v Southend-on-Sea, proběhl krátký dvoutýdenní výcvik, který byl sice tvrdý, ale oproti výcviku v nacistické armádě lidský: „Nebyl čas na nic. Celý den jsme víceméně byli u zbraně, a když byla volná chvilka, tak jsme jí využili k odpočinku. Nebyla možnost styku s civilisty nebo něco takového. Neměli jsme ani možnost si něco přečíst, protože nic takového se nenaskytlo. Jenom výcvik a nic více. Byl krátký, intenzivní a hned jsme byli odveleni.“

Vladislav Klečka byl poté přidělen k minometům 1. československé samostatné obrněné brigády na obléhání francouzského Dunkerque, který byl obsazen nacistickými jednotkami. Tam podnikal i různé „nájezdy“, jak vzpomíná, proti německým pozicím: „Dostali jsme se do přímého styku s německou armádou. Jelikož jsem byl u minometů, neměl jsem přímý styk s německými vojáky, ale měl jsem je na dohled. Tak jsme měli možnost co nejlépe se na ně zaměřovat. Vím, že jsme měli skutečně velké úspěchy a byli jsme tak platným článkem naší armády.“

Pamětník vzpomíná, že během obléhání Dunkerque dostal třikrát nebo čtyřikrát volno a jednou odjel na dva dny do Paříže. Tam však kvůli válce nic zvláštního neviděl, jenom stačil obejít památky a hned zase odjel k Dunkerque.

„Samotná kapitulace Němců [v Dunkerque] probíhala daleko od naší jednotky, protože jsme zůstali na místě. Nikam jsme nebyli přesunutí. Skutečné ukončení bojů jsem nezažil, protože to provedla pěchota naší armády. Po několika dnech nám prostě bylo řečeno, že končíme, a tak jsme odjeli na svých autech do vlasti.“

Zpět v Československu

Vladislav Klečka vzpomíná na návrat do Československa s radostí. Opět se setkal se svými příbuznými a známými. Uvažoval tehdy, že by v armádě zůstal, ale od samého počátku bylo patrné, že se západními vojáky se nepočítá.

Někteří „zápaďáci“ tak odešli zpět do zahraničí, ale Vladislav Klečka si v Československu našel manželku, a tak zde již setrval. Po demobilizaci se začal ohlížet po zaměstnání a nastoupil opět na železnici. Nejdříve pracoval v Ostravě a poté v Plzni jako telegrafista, později jako výpravčí a poté náčelník stanice.

Sledován Státní bezpečností

„Nutno říct, že po celou dobu, kdy u nás vládli komunisté, jsem to cítil na všech úsecích a na každém kroku. Bylo mi jasné – a na to jsem měl i několik důkazů –, že jsem byl trvale a nepřetržitě sledován. S kým si dopisuji, s kým se stýkám, s kým hovořím a jaké jsou moje názory. Byl jsem sledován několika lidmi, o kterých jsem věděl, že mají za úkol mě sledovat. Byl jsem si toho vědom a snažil jsem se nezapříčinit nic takového, aby mě mohli zavřít.“

Vladislav Klečka měl známého u Státní bezpečnosti, který ho před mnoha skutečnostmi varoval. Radil mu, jak se chovat, aby se jim nedostal „do rukou“. Měl také možnost nastoupit do funkce přednosty stanice do jižních Čech, ale nakonec jim známý od Státní bezpečnosti poradil, aby od tohoto kroku upustili.

Pamětník se také snažil doplnit své vzdělání a absolvoval střední odbornou školu. Během pražského jara v roce 1968 se k němu jako k vojákovi ze západní armády obraceli lidé pro radu a on se je prý snažil uklidňovat, aby se do ničeho nepouštěli.

Vladislav Klečka žil v době natáčení (2006) v Plzni.