The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Mario Klemens (* 1936)

• narozen 3. října 1936 v Chlumci nad Cidlinou

• hudební zázemí rodiny

• tatínek novinář a tiskař

• studium na Kolejích Jiřího z Poděbrad

• studium na státní konzervatoři

• studium na AMU

• vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži v Besanconu

• Divadlo J. K. Tyla

• Státní soubor písní a tanců

• košická filharmonie

• působení ve FISYO

• pedagog na pražské konzervatoři

Mario Klemens se narodil 3. října 1936 do muzikální rodiny knihtiskaře a novináře Václava Klemense. Rodina žila v Chlumci nad Cidlinou, kde měla pronajatý majorátní dům na Klicperově náměstí č. 1. V přízemí domu byla knihtiskárna, kterou založil počátkem dvacátého století dědeček Klemens. V době pamětníkova narození byl již dědeček na odpočinku. Klemensovi žili společně s prarodiči z otcovy strany. Babička Klemensová měla v domě také svoji hudební školu. „Měla běžně kolem čtyřiceti žáků a učila v pianovém pokoji. První žáci docházeli v sedm hodin ráno, většinou to byly přespolní děti, takže se učily ještě před začátkem školy. A ještě v sedm hodin večer se zpívalo. Mimoto babička i dirigovala. Jednou nazkoušela se sborem a orchestrem Smetanovu kantátu Českou píseň, kterou s úspěchem provedla na místním náměstí.“

Obklopen hudbou

V domě tudíž každý den zněla hudba. Rodiče Maria Klemense byli také amatérskými hudebníky. Maminka i otec chodili do místního ochotnického spolku Klicpera. Tatínek hrával s místními kapelami. „Nejraději vzpomínám na Vánoce, když se sešla širší rodina. Jeden strýc byl totiž herec Divadla ABC a jedna z tet byla harfenice, působila v Liberci. Na nějaký nástroj ale hráli všichni. Jednou měla teta harfu v opravě v Hradci, a tak ji přivezla i k nám. I já jsem se přidal na klarinet nebo na hoboj. Ženské seděly mezi dveřma a poslouchaly. To bylo něco.“

Obecnou školu absolvoval pamětník v Chlumci nad Cidlinou, ale poté ho na doporučení strýce rodiče přihlásili na prestižní osmileté gymnázium internátního typu Koleje Jiřího z Poděbrad. „Tu školu založili Dr. Jahoda a Dr. Filip. Oni spolu byli v koncentračním táboře a tam vymysleli tento koncept. Škola vycházela z typu anglických kolejí. Byl to internát a my jezdili domů jen na víkendy. Mimoto jsme tam měli řád jako na vojně a mimo výuku jsme také fyzicky pracovali.“

Škola byla pouze pro chlapce, sídlila v pardubickém zámku, kde také hoši bydleli na pokojích po osmi. „S námi na pokoji byl Václav Havel i Miloš Forman a také pozdější předseda Čs. olympijského týmu Milan Jirásek.“ Václav Havel zde psal své první texty do školního časopisu a Mario Klemens založil školní hudební spolek. Škola učila chlapce všestrannosti a kázni, museli umět hospodařit se svěřenými penězi, opravovali pohrabáče a tým chlapců na pokoji měl bodování za úklid a kázeň. Když někdo něco „vyvedl“, dostalo se mu zasloužené odměny. „Jednou se za sebe dva chlapci-dvojčata během nástupu vydávali. Pan Dr. Jahoda na to přišel. Šli za dveře a my slyšeli jen plesk, plesk. A bylo,“ popisuje školní prostředí pamětník. Tato podněty nabytá výuka však po dvou letech, v roce 1949, musela zaniknout. Po komunistickém převratu se netolerovalo nic mimo státem kontrolované organizace a Koleje Jiřího z Poděbrad navíc přímo odkazovaly na anglický vzor. „Někteří studenti museli odejít nadobro, byl mezi nimi i Václav Havel. I když on zásadně na otázku, co dělají jeho rodiče, odpovídal, že mají hospodu (tím myslel Lucernu).“ Z kolejí zůstal dále jen internát. Studenti docházeli do gymnázia ve městě. Po vyhlášení školských reforem byla gymnázia zrušena úplně a všichni přešli na „jedenáctiletku“. V roce 1954 Mario Klemens odmaturoval, ale podle jeho slov se úroveň studia oproti kolejím značně zhoršila.

Vzali otci minulost i budoucnost

Doba po únoru 1948 se však nedotkla jen Václava Havla a jemu podobných, ale také samotného Maria Klemense. „Byl jsem zrovna doma, když přišli dva pánové, vyhodili naše dělníky od strojů a pak perlíkama rozbili stroje, zabavili písmena, odvezli barevné kovy a to, co se jim hodilo. Tak skončila dědečkova a otcova tiskárna. Otec byl tenkrát v nemocnici. Vzali mu to, co mu předal jeho otec, a vzali mu jeho práci. Bylo mu jedenačtyřicet let a najednou neměl nic. Pak pracoval v komunálu a nakonec hrával s kapelou po zábavách. Pak už pořád jen psal noty. Hudba mu jediná zbyla.“

Ale tím pomsta nového nastupujícího režimu neskončila. Vítězslav Klemens – pamětníkův otec – byl totiž v roce 1948 aktivním místním politikem. Byl místopředseda okresního výboru a sociální demokrat. Jako takový po sloučení Československé sociální demokracie a komunistické strany odmítl podepsat tzv. slučovací přihlášku a stal se jedním z dvou set tisíc členů, kteří se nepodvolili, a stali se tak terčem odplaty. „Otec sledoval politické dění se slzami v očích a také to potom odnesl. Nemohl najít práci, i když práce byla povinná. Nakonec ho po jedné údajné potyčce v roce 1958 obvinili, že hanobí památku Lenina, protože měl údaje strčit do nějakého Slováka, který měl Leninův odznak. Celé to bylo absurdní. Dostal rok a půl žaláře.“

Otec byl navíc umístěn na Slovensku v Ilavě, během návštěv rodině vězeňská správa dělala nejrůznější naschvály, jako například že termín návštěvy byl už v osm hodin ráno, takže rodina musela přijet o den dřív a někde se ubytovat, nebo byl termín návštěvy náhle zrušen apod.

Dirigent s nožem na krku

V roce 1954 Mario Klemens usiloval o přijetí na státní konzervatoř, tehdy zřejmě pod tlakem okolností nestihl včas vykonat talentovou zkoušku. Odešel proto k tetě do Liberce. „Teta mně doporučila jistou hudební školu s pedagogickým zaměřením. Tam jsem strávil dva roky a učil se především hudební teorii, harmonii apod.“ Takže v roce 1956 mohl přestoupit na konzervatoř, a to rovnou do třetího ročníku, do třídy V. Smetáčka. V roce 1959 absolvoval a následovala povinná vojenská služba. „Tenkrát zrušili vojnu na AMU, a tak jsem chtěl jít na vojnu rovnou, a ne až po AMU. K mému neštěstí to bylo v době, kdy byl otec odsouzen, a tak jsem si vojnu skutečně užil.“ Nakonec se ale pamětníkovi podařilo založit kapelu a tím se vyvázal z běžného provozu. I tak se po svém návratu z vojny musel zregenerovat: „Měl jsem tak zničené ruce, že jsem nemohl ani hrát na klavír.“ Opět pomohla teta v Liberci a on tam nastoupil jako kulturní referent do místního Jedličkova ústavu. Vedl pěvecký sbor tvořený místními tělesně postiženými dětmi. Seznámil se zde také se svojí budoucí ženou, rehabilitační sestrou. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na AMU. Oficiální rozhodnutí ale znělo nepřijat. V dopise vedení potvrdilo, že zkoušky pamětník sice udělal, ale politicky nevyhovuje. Až poté, co se za něho zaručil věhlasný profesor Miloš Sádlo, byl ke studiu přijat. „Profesor Sádlo mi ale řekl, že musím mít samé jedničky. Takže jsem studoval s nožem na krku. Vím, že i on měl kvůli tomu potíže, mnozí mu to vyčítali.“

V roce 1966 však potvrdil své umělecké předpoklady, když se zúčastnil mezinárodní soutěže v Besanconu, kde zvítězil. Vzpomínka na tuto událost je pro pamětníka dodnes rozporuplná, neboť tehdejší vedení školy mu neposkytlo ani dostatečné zázemí: „Nedali mi vůbec diety, počítali, že v prvním kole vypadnu. Takže jsem neměl vůbec peníze na jídlo. Naštěstí se o mě vedení soutěže postaralo.“ Peníze z výhry navíc tehdy shrábla místní hudební organizace Pragokoncert, takže z celé soutěže „mi zbyly hodinky a váza. A dostal jsem přidáno 100 Kč k výplatě v plzeňském divadle.“ V této době byl už Mario Klemens zaměstnán v divadle J. K. Tyla, aby uživil rodinu.“

Ve stádu může být jen jeden býk

V Plzni Mario Klemens dostal příležitost k dirigentské praxi díky svému učiteli Bohumíru Liškovi, který ho na AMU učil a jenž zároveň vedl plzeňskou operu. Působil však také v divadle J. K. Tyla i v rozhlasovém orchestru a amatérském orchestrálním sdružení západočeských učitelů. Po svém odchodu do Prahy přenechal část svých povinností – zejména vedení amatérského orchestrálního sdružení – právě Mario Klemensovi. „On mi prostě na vrátnici nechal vzkaz, že od příštího koncertu už budu dirigovat já.“ Mladý dirigent tak mohl získat cenné zkušenosti, které jsou nutným předpokladem pro každého. Zvláště dirigent, který vede celý orchestr, si musí být jistý v tom, co dělá, aby získal potřebný respekt, bez kterého to jednoduše nejde: „To víte, že si vás orchestr hnedka na začátku vyzkouší, jestli slyšíte chyby, jestli umíte zastavit a říct, co je špatně. Ale žádné diskuse od pultu nepřicházejí v úvahu. Každý hráč může mít svou představu, jak by se to dalo dělat, ale dirigent rozhoduje, jak to celé bude vypadat dohromady, a to je rozdíl. Ve stádu je jen jeden bejk a odpovědnost za orchestr má dirigent.“

Mnohým do života vpadly události srpna 1968. Pamětník byl v té době u příbuzných v Německu. Nastalo dilema, jestli odejít z Československa, nebo ne. Vyhlídky by byly celkem dobré, protože se naskytlo také angažmá. „Nemohl jsem, prostě ne. Jednak syn byl s babičkou v Praze, a jakmile jsem z plzeňského studia slyšel předehru k Prodané nevěstě, okamžitě mi vyhrkly slzy a už jsme balili věci.“

Návrat proběhl dobře, akorát na hranicích při kontrole kdosi prohlásil: „Vítejte doma. A jinak jste v pořádku?“ O půl roku později se však situace změnila. Upálil se Jan Palach, večerní představení divadla řídil Jiří Kout. Ten, když slyšel, co se stalo, se rozhodl, že přeruší představení. Obecenstvu vysvětlil, proč nebude představení pokračovat, a to pokojně opustilo divadlo. Odveta z vedení strany přišla krátce nato. Jiří Kout musel z divadla odejít a několik let se pak nedostal před orchestr. Mario Klemens dostal nabídku na jeho místo. „Odmítl jsem to, jak jinak.“ Poměry v divadle se náhle zhoršily, což vedlo pamětníka k odchodu. Od roku 1970 do roku 1972 pak působil ve Státním souboru písní a tanců, zde se seznámil s Václavem Trojanem. Spolupracovali spolu zejména na Plickově konceptu Zlatá brána. Zde se také datují první spolupráce s předními československými tělesy (Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, Českou filharmonií), začala také spolupráce s rozhlasovým orchestrem a filmovým orchestrem. Nicméně po dvou letech odešel do košické filharmonie, kde vedl krátce založený orchestr. Zde měl možnost uplatnit nabyté zkušenosti a dodal vstupní energii mladému tělesu.

S taktovkou a se stopkami

V roce 1976 se Mario Klemens vrátil do Prahy, učil na státní konzervatoři dirigování a orchestrální hru. „Bohužel jsem to nemohl dělat dlouho, vyšel bych z praxe. Skloubit učení a dirigování jde jen těžko.“ Takže když se naskytla možnost práce ve FISYU – Filmovém symfonickém orchestru – neváhal. Další léta tak strávil s taktovkou a se stopkami v rukou. „Museli jsme hlídat stopky, abychom se vešli do obrazu.“ Pamětník zároveň dodává, že dnes se filmová hudba dělá úplně jinak: „Dneska je dirigent spíše stroj. Má předepsanou rychlost, je odpovědný jen za vnitřní pulzaci. Je to sevřené, a to mě nebaví.“ Mario Klemens je odpovědný za provedení hudby drtivé většiny filmů osmdesátých let. Sám uvádí rozmezí kolem sto padesáti filmů. Stačí hledat jeho jméno v titulcích. Právě ve zmíněných osmdesátých letech nastal ve filmové hudbě zlom. Živě hraná hudba začala být nahrazována syntetickou hudbou a zakázek pro FISYO začalo ubývat. Byl to právě Mario Klemens, který se ujal také koncertního programu, a orchestr začal veřejně vystupovat. „Ostatní dva kolegové nechtěli chodit na koncerty, tak jsem to dělal já. Náš repertoár byl různý, premiérovali jsme mnoho soudobé hudby. Měli jsme totiž velkou výhodu, že jsme měli čas například těžké skladby od Radima Drejsla nastudovat v pauzách mezi frekvencemi pro film.“

Dřív se žena starala o mě, dnes se starám já o ni

Po sametové revoluci se stabilní situace na hudební scéně naprosto otřásla. Mnohé soubory zanikly, některé přežily. Některým se dokonce daří. FISYO zaniklo, ale soubor jako takový nezanikl zcela. Hudebníci jsou v povědomí tzv. kontraktorů a ti, dostanou-li zakázku, je osloví. Tento režim, zdá se, funguje, i když stabilní soubor, který by se vyvíjel, už není. „Zahraniční filmaři ale rádi jezdí do Česka, protože tady máme dobré profesní skupiny, jako jsou malíři kulis, stavěči kulis, zvukaři atd.“

Zakázky ze zahraničí tak jsou a Mario Klemens s nahrávacími společnostmi spolupracuje i nadále, ale od roku 1990 přestal být film jeho zaměstnáním. Nastoupil opět jako pedagog na pražskou konzervatoř a působil zde čtyři roky. „Ještě diriguji, ale spíš se nyní věnuji své ženě. Starala se o mě celou dobu a já jí to nyní vracím. Tak to má přece být.“