The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Klíč (* 1959)

• narozen 26. března 1959 v Šumperku

• vyrůstal v Libině

• hlásil se k undergroundové komunitě

• saxofonista v undergroundové kapele Brix Bar Band

• přepisoval a šířil samizdaty

• saxofonista kapely Sibérija

• v roce 2019 bydlel v Šumperku

Libina byla v druhé polovině 80. let minulého století známá jako nejvlasatější obec. Údajně v ní tehdy žilo nejvíce mániček na počet obyvatel v Československu. Komunistický režim je ale označoval jako závadovou mládež, a to jen proto, že svou svobodomyslností nezapadali do představ o spořádané socialistické společnosti. Jednou z prvních „mániček“ v obci byl Jaroslav Klíč, saxofonista v undergroundové kapele Brix Bar Band a účastník mnoha tajných hudebních akcí v regionu.

 

Hudba, základ života

Jaroslav Klíč se narodil 26. března 1959 v Šumperku jako nejmladší ze tří dětí rodičům Karlovi a Jarmile. Vyrůstal v Libině, kde také rodiče pracovali na tamním nádraží jako zaměstnanci Československých státních drah. Otec byl členem komunistické strany, ale pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy ho během normalizačních prověrek z partaje vyloučili. Pamětník vzpomíná, že rodiče měli volnější výchovu a dětem se snažili plnit jejich přání. Jaroslav chtěl hrát na klavír, proto ho už v šesti letech přihlásili do Lidové školy umění v Libině. Výuka na klavír měla ale příliš mnoho uchazečů, a tak se učil hrát na harmoniku a později na lesní roh, s nímž se účastnil několika vystoupení tamního orchestru. Později ze školy odešel, ale úzký vztah k hudbě zůstal. S postupujícím věkem inklinoval k západní rockové a heavy metalové muzice a poslouchal kapely jako Deep Purple, Black Sabbath nebo zpěváka a kytaristu Franka Zappu.

Po základní škole dojížděl Jaroslav na internát v Jeseníku, kde se učil na seřizovače textilních strojů. Právě tam se v něm cosi zlomilo a rozhodl se, že se nechce stát jednou z poslušných ovcí šedé normalizační společnosti. „I když jsem byl dítě, tak mě nutili dělat věci, které jsem dělat nechtěl. Nechtěl jsem chodit na lampionový nebo prvomájový průvod nebo jiné hovadiny. Začal jsem být jiný a oni mě hned někam zařadili. Pak jsem slyšel o Chartě a o Plasticích a řekl jsem si, že někdo se proti režimu staví a můj protest byly dlouhé vlasy,“ vypráví Jaroslav Klíč.

 

„Čtverka“ a šíření samizdatů

V Libině se tehdy ještě nevytvořila komunita dlouhovlasých volnomyšlenkářů, a tak ho kamarád Ladislav Karásek seznámil s máničkami v blízkém městě Uničov. Jaroslav za nimi pravidelně dojížděl. Společnost plná předsudků podivně vypadající mládež nepřijala a ve většině hospod je číšníci odmítali obsloužit. Scházeli se proto nejprve v jedné hospodě na náměstí a později objevili restauraci Na střelnici, známou spíše jako Čtverka. Posilňovali se v ní totiž zaměstnanci Uničovských strojíren, a tak ji nazývali jako čtvrtou halu továrny. Nacházela se za městem a postupně se stala centrem neoficiální kultury. Konaly se v ní různé hudební vystoupení a domlouvaly sportovní akce, výlety, výstavy, promítání indexových filmů, vyměňovaly se knihy a samizdaty, diskutovalo se o různých politických i apolitických tématech a vzniklo v ní také několik hudebních skupin.

Společně s Miroslavem Sedlářem a Janem Pospíšilem samizdaty přes průklepový papír nebo kopírák přepisoval a následně mezi kamarády šířil i Jaroslav. „Přepisoval jsem třeba dokumenty Charty 77. Nikomu jsem to neříkal, protože v té době šlo o kejhák,“ vypráví pamětník, který také podepsal několik petic za lidská práva a za propuštění nespravedlivě stíhaných politických vězňů.

Jaroslav Klíč vzpomíná, že ani odlehlost hospody je neochránila od občasných zátahů příslušníků Veřejné bezpečnosti. „Vlítli tam, ale to byli všechno lidi z Uničova a ty děcka znali a znali i jejich rodiče. Chodili tam taky kluci, jejichž fotři byli těžcí bolševici a hodnostáři.“ Přesto někoho občas odvezli na služebnu. Ocitl se tam také Jaroslav Klíč. „Říkali nám hašišáci a že bereme drogy a ty pak hledali. Stejně si myslím, že hledali samizdaty. Já jsem měl speciální tašku s dvojitým dnem, kde jsem je nosil a nikdy na to nepřišli,“ dodává.

V té době Jaroslav již pracoval v Moravolenu v Šumperku a později nastoupil do Výzkumného ústavu pro práškovou metalurgii v témže městě. V zaměstnání neměl kvůli vizáži potíže, protože jak sám říká, byl svědomitým dělníkem bez neomluvené absence. Na ulici ho ale často perlustrovali příslušníci Veřejné bezpečnosti.

Jaroslava tehdy také v rámci branné povinnosti opakovaně předvolali k odvodu. Třikrát ale neprošel lékařskou prohlídkou. „Měl jsem žaludeční vředy, a protože trpím depresemi, tak jsem také chodil k psychiatrovi,“ dodává. Až během čtvrtého odvodu byl uznán schopným vojenské služby. Nakonec na intervenci ošetřující psychiatričky a nadřízeného v zaměstnání a přezkoumání zdravotního stavu ve Vojenské nemocnici v Olomouci Jaroslava konečně vyškrtli z vojenské evidence.

 

Saxofonistou v Brix Bar Bandu

Na samém sklonku sedmdesátých let se začala formovat komunita mániček také v rodné obci pamětníka, v Libině. Jaroslav se spřátelil s bratry Žuškovými, s nimiž založil undergroundovou kapelu, kterou později nazvali Brix Bar Band, podle libinské hospody u Brixů. „Začali jsme zkoušet u nich doma, já na ságo, Jirka Žuška bicí a jeho bratr Jarda Žuška kytaru. Řekl bych, že to byl základ Brix Bar Bandu, ale to jsme ještě nikde nehráli, ale jen tak blbli. Už si to přesně nepamatuji, ale pak jsme se přestěhovali do sklepa a tam už začali jezdit i Uničováci. Kapelou prošlo dost lidí. V začátcích myslím třeba Ivo Ocetek a hrával tam dokonce i dnešní náměstek primátora Dalibor Horák.“ V kapele hrálo i mnoho dalších lidí jako například Tonda z Třemešku, Ivan Petřík, Zdeněk Dudka nebo Jan Soldán.

Na názvu jim příliš nezáleželo, proto často vystupovali pod jiným jménem. Jako jedni z mála hráli podle not a vystupovali výhradně na podzemních akcích, a to hlavně v regionu. Tak jako ostatní undergroundové kapely se totiž odmítali účastnit takzvaných přehrávek, kterými musely kapely projít před oficiálním veřejným vystoupením. Komise kontrolovala nejen nezávadnost textů, ale také způsob vystupování a oblékání. „Prděli jsme na ně, a proto jsme si dělali věci pro sebe,“ dodává Jaroslav.

S dalšími kapelami, ale ještě pod názvem Invalid, například vystoupili 18. května 1985 na narozeninách Antonína Mikšíka na Třemešku (Oskava) nebo jako jediná kapela na fotbalovém turnaji v Obědné (dnes součást Libiny) pořádaném dlouhovlasou mládeží ze Čtverky. „Máničky tam hrály fotbal a my vystupovali s kapelou. Nevím, jak se to klukům povedlo, ale dostali povolení od národního výboru. Přijeli fízli a řvali na nás, co tam děláme. Kluci jim ukázali papíry a přijel i předseda MNV. Policajti se s ním hádali, jak to, že nám to dovolil. V deset večer jsme se rozešli a byl klid.“

V téže obci, ale tentokrát v kulturním domě a pod názvem Kilashica Band, pak s dalšími kapelami 8. listopadu 1986 zahráli na svatbě Romana Moravce. Po vystoupení několika kapel kulturní dům obklíčili estébáci, esenbáci a milicionáři. Do sálu vstoupili s vlčáky bez náhubku a s obušky v ruce. Následovaly rány a několik mladých lidí pokousali psi. Účastníky festivalu pak naložili do autobusů a odvezli k výslechu. Krátce předtím ale Jaroslav Klíč naštěstí odjel. „Protože trpím depresemi, tak jsem se všude vždycky bál. Věděl jsem, že to může skončit špatně, že mě můžou zavřít. Mohli si s námi dělat, co chtěli. Žil jsem ve strachu a tehdy jsem na tom nebyl dobře, takže jsem odtamtud odjel na kole. Někde v dáli za mnou jelo pomalu auto, až na rozcestí na Václavov. Pamatuji, že jsem se bál.“

S kapelou se Jaroslav zúčastnil i mnoha dalších tajných hudebních akcí v regionu. Například v roce 1987 druhého ročníku takzvaného Antirockfestu pořádaného Janem Soldánem na statku Jaroslava Bílka v Oskavě nebo akce pořádané Jiřím Žuškou v Rohli. Hrávali také na unikátních tajných výstavách v Uničově a okolí, kde místní umělci z prostředí undergroundu ve volné krajině vystavovali různé performance, obrazy, fotografie, kresby a sochy.

 

Tvrdý výslech na StB, protože kamarád unesl autobus plný vojáků

Kvůli úzkostným stavům Jaroslav z většiny akcí odjížděl předčasně, a tak se vyhnul policejním zásahům. Už v roce 1977 nebo 1978 ho ale StB předvolala k celodennímu výslechu. „Začali mně ukazovat fotky, jak jsem se chodil koupat na rybník. Říkali mi, že o mně všechno vědí. Najednou zavolali z vedlejší místnosti kluka v krásné džínové soupravě, ošoupaných riflích a s dlouhými vlasy. Řekli, že je to jejich kluk. To už jsem poznal, že i mezi námi jsou takoví lidé,“ vzpomíná Jaroslav Klíč, kterého vyslýchali kvůli kamarádovi Karlu Gogolkovi. Během základní vojenské služby se totiž pokusil o útěk za hranice, o čemž ale Jaroslav nic nevěděl. Karel Gogolka byl se svým útvarem 25. ledna 1977 na střelbách v Humenném a svůj kulomet plný ostrých nábojů použil k únosu vojáků. Poručil jim usednout do autobusu, který pak zamířil na dlouhou cestu směrem k hranicím se SRN. V obci Lipníky ale silnici zatarasily vojenské transportéry. Po hodině a půl vyjednávání se Karel Gogolka dobrovolně vzdal a nikomu z unesených nijak neublížil. Vyšší vojenský soud v Trenčíně ho pak poslal na třináct let do vězení. Jaroslav Klíč vypráví, že Karel Gogolka se za nějaký čas po propuštění a návratu do Libiny oběsil v lese.

Podruhé pak pamětníka k výslechu na StB předvolali někdy kolem roku 1984, protože v Libině někdo rozházel letáky s nápisem “Smrt komunismu” a označené razítkem místního národního výboru. „Když si pak začali myslet, že v tom nemám prsty, tak tam začali vytahovat různé akce a chtěli mě dostat. Pak jsem dva dny šeptal a měl jsem strach něco říct. Celý život jsem žil ve strachu,“ dodává Jaroslav Klíč.

 

Zůstal věrný undergroundu

Otci se příliš nezamlouvalo, s kým se Jaroslav stýká, proto se pamětník někdy v roce 1980 odstěhoval od rodičů do polorozbořené chalupy v Libině patřící strýci Jaroslavu Klíčovi. Pět let pak žil v domě bez vody a s kadibudkou na dvoře. Někdy kolem roku 1984 se Jaroslav oženil s Evou Smutkovou, kterou znal z prostředí undergroundu. O rok později získal místo seřizovače strojů v Moravolenu v Oskavě a v téže obci také byt, kam se s manželkou nastěhovali a kde se jim v roce 1986 narodila jediná dcera Monika.

Právě v Oskavě se také Jaroslav dověděl o prvních protirežimních protestech, které následovaly po 17. listopadu 1989, a brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze. Zúčastnil se pak demonstrací nejen v Uničově, ale také v Šumperku. „Nádhera, štěstí, pohoda,“ vzpomíná na tehdejší pocity.

Lidé ve vedení oskavského Moravolenu se ale prý postavili proti revolučnímu dění. „Ještě týden po zásahu viselo na nástěnce, že oskavští učitelé nesouhlasí s demonstracemi a jejich podpisy, protože pořád věřili, že to někdo zlomí. Ti lidé takoví byli. Nechtěli změnu, měli strach.“

Jaroslav Klíč se i po pádu komunistického režimu dál pohyboval v prostředí undergroundu. Stále hraje na saxofon v kapele, která navazuje na Brix Bar Band, ale již pod názvem Sibérija. Toto hudební uskupení, v němž hraje s Edou Čápkem a Romanem Karlem, získalo v roce 2010 hlavní cenu na festivalu Alternativa, tzv. Malou Alternativu.

„Vidím to špatně, protože u těch koryt jsou zase bývalí bolševici, kterým bývalé myšlení z hlavy nevymažeš. I když jsou dnes podnikatelé, tak když mě jako starou máničku potkají na ulici, tak mě stále budou považovat za méněcenného,“ hodnotí současnou situaci Jaroslav Klíč, který v roce 2019 bydlel se svou ženou Evou v Šumperku.

 

ŠVÉDOVÁ, B.: Neoficiální výstavní aktivity v Uničově v 80. letech. Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, 2014.

http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/ceskoslovensko/kapely/2867-brix-bar-band/

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2018/07/PD_2_18_s36-47.pdf