The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Klíma (* 1942)

• narodil se v roce 1942 v Praze

• otec Josef Klíma byl předním českým orientalistou

• konec druhé světové války rodina prožila v Horním Bousově

• otec Josef Klíma zde zabránil nacistickým represím vůči místnímu obyvatelstvu

• otec byl při politických čistkách v roce 1948 vyhozen z Právnické fakulty UK

• v roce 1959 stál pamětník u zrodu první rockové kapely Sputnici

• v letech 1959–1964 studoval Institut tělesné výchovy a sportu a češtinu

• v letech 1965–1968 učil v Plasích

• v roce 1968 založil v Plasích místní buňku Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

• v letech 1969–1986 učil na pražském gymnáziu Budějovická

• poté působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém (VÚP)

• v období 1989–1990 vedl Občanské fórum v Praze Modřanech

• působil v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie (dnes BIS)

Jiří Klíma se narodil 31. prosince 1942 v Praze do rodiny Josefa Klímy, který byl předním českým orientalistou. Jeho matka Věra, roz. Erbenová, působila jako profesorka latiny a francouzštiny na gymnáziu. Jiří měl staršího bratra Pavla a mladší sestru Ludmilu. Rodina Klímova bydlela v Praze na Vinohradech, avšak poslední válečné roky Věra odjížděla na jaře s dětmi na venkov, kde se cítila svobodněji a bezpečněji. 

V květnu 1945 pobývala celá rodina v Horním Bousově nedaleko Mladé Boleslavi, když se tam odehrála dramatická událost, při níž došlo ke ztrátám na životech. Nejspíš jen díky šťastným souhrám osudu tam nacisté nevystříleli všechny muže, které (stejně jako v Lidicích) vytahali z postelí a postavili čelem ke zdi. Byl to Jiřího otec Josef Klíma, který pravděpodobně vesnici uchránil od masového vraždění. 

Postřílení chlapci z Horního Bousova

Josef Klíma (nar. 1909) uměl perfektně německy. Do svých devíti let žil se svými českými rodiči ve Vídni, studoval na českých i německých školách, právo v Praze a klínopisné právo v Lipsku. Právě tato skutečnost pravděpodobně zachránila v Horním Bousově mnoho životů. 

„Osmého května, tedy na konci války, mladíci z Horního Bousova vyrazili na silnici, která vedla směrem na Mladou Boleslav. Tam jezdili Němci, kteří utíkali na Západ. Mladíci z Horního Bousova přepadli nějaký náklaďák, sebrali zbraně a pak, když jela kolona Němců ozbrojených tanky, stříleli na tank, ale netrefili ho. Bohužel to dopadlo tak, že Němci vyskákali ven, hochy zajali a protože je považovali za partyzány, tak je na místě postříleli,“ vypráví Jiří to, co slýchal od svých rodičů. Dle těchto vzpomínek pak Němci vytáhli všechny dospělé muže z chalup a mezi nimi i Josefa Klímu.

„Bylo to brzy ráno, byl ještě v pyžamu a musel nastoupit. Postavili je čelem ke zdi. Stálo tam asi 14 mužů, můj otec byl na jednom kraji. Žádal německy, že chce mluvit s velitelem. Voják skutečně přivedl velitele jednotky. V následujícím rozhovoru se ho velitel ptal, jak to, že mluví tak dobře německy. Otec mu řekl, že se narodil ve Vídni a že studoval v Lipsku klínopisná práva u profesora Koschakera. Co je na tom to fantastické – jak se osud střetává. Ten Němec se podivil: ‚Vy jste studoval u Koschakera? Já jsem u něj studoval taky. Takže jsme kolegové…‘ Otec mu pak vysvětlil, že nejsou žádná partyzánská vesnice, naopak, že se tu cítil bezpečně a proto sem přijel se svou rodinou. To všem zachránilo život. Prý mají štěstí, že vojáci jsou wehrmacht a ne SS. To by se s ním nikdo nebavil. Zajímavé je, že o této akci mého otce v bousovské kronice nic není. Někteří ho dokonce odsuzovali, protože se ‚bavil s velitelem německy,‘“ vypráví Jiří Klíma.

Domovnice nás udala, že chceme emigrovat

Jiřího otec byl finančně zajištěn jako právní úředník finanční prokuratury. Po válce habilitoval a získal titul docenta pro obor starověkých dějin právních. Až do politických čistek v roce 1948 vyučoval na Právnické fakultě UK. Poté i přes nevyhovující politické názory směl ještě dva roky přednášet na Filozofické fakultě, a to díky úzké spolupráci s respektovaným profesorem Bedřichem Hrozným.

Měl přátele z vědeckých kruhů po celé Evropě a ještě v roce 1948 by pro něj nebyl problém emigrovat. „Možnosti v roce 1948 otec ještě měl. Chvíli o tom i uvažoval, ale byl tady fixovaný, měl tu ještě rodiče. Profesor Scheller, to byl Švýcar z Bernu, mu nabízel, ať tam jede a zůstaneme, že se o nás postará. Ale zůstali jsme doma. Stala se tehdy taková zajímavost. Domovnice, což byla žena, která měla na starosti celý dům a dávala hlášení na příslušná místa – jak se kdo chová a co říká, nás udala, že se chystáme emigrovat, protože viděla, že za našimi dveřmi stojí dva velké kufry. Jenže v nich bylo prádlo, které se neslo na mandl. I tak to bylo nepříjemné, protože takové věci se hned prověřovaly,“ vypráví Jiří Klíma.

Sputnici ve školní kapli i v Lucerně

Jiří v roce 1948 nastoupil do první třídy církevní školy v Ječné 27. Vzpomíná s láskou na učitelku – řádovou sestru Radmilu Kalíšovou, v civilu s inženýrským titulem. „Byl to poslední rok, kdy ještě nechali učit jeptišky. Pak je ze škol vymetli. Chodilo nás do třídy 37, ale byly jsme poválečné, skromné a poslušné děti, tak se nás tolik asi zvládnout dalo. Dnes si to neumím moc představit,“ usmívá se Jiří. Do školní budovy v Ječné, konkrétně do školní kaple, kde bývaly kdysi mše, se Jiří vrátil po jedenácti letech. V roce 1959 byl totiž jedním ze zakládajících členů dnes již legendární první rockové (tehdy se říkalo beatové) kapely Sputnici a v roce 1961 posloužila bývalá kaple jako koncertní sál. 

Kapelu Sputnici založili studenti gymnázia na rohu dnešní Korunní třídy. Jiří měl ve Sputnicích na starosti průvodní slovo. „První vystoupení jsme měli v roce 1959, v publiku bylo 40 lidí – spolužáci a naši rodiče, ale už na druhém vystoupení bylo narváno. Od té doby jsme nepoznali, co je to prázdný sál. Hráli jsme pak třeba v Radiopaláci. Tam bylo nejméně 1200 lidí. Lidi tam lezli kudy se dalo, rozbili okna. V květnu 1961 jsme vyprodali Lucernu, bylo to něco neuvěřitelného. Nejznámějším rockerem, který s námi od začátku hrál, byl Petr Janda, později také Jirka Stivín, tehdy ještě na saxofon neuměl, dnes je světoznámý jazzman. Nedělali jsme jen muziku, bylo to také divadlo malých forem,“ vypráví Jiří. Nevídaný úspěch kapely si vysvětluje tím, že na rozdíl od jiných hráli převážně česky a texty z pera Eduarda Krečmara byly kouzelné. Kapela se rozpadla v roce 1963.

Dva vysokoškoláci v rodině stačí

Na vysoké školy se nakonec dostali všichni sourozenci Klímovi, i když to nebylo úplně bez problémů. Například neměli doporučení z uličního výboru, ze školy naštěstí ano. Jiří chtěl učit, a tak se po absolvování gymnázia v roce 1959 hlásil na pedagogický institut obor čeština – dějepis. Nastoupit ale mohl jen v Karlových Varech. Tam nechtěl. Využil tedy možnosti, kterou o prázdninách vypsal Institut tělesné výchovy a sportu – pro nedostatek zájemců bylo možné se přihlásit na dodatečné přijímací zkoušky. Byl přijat a následujících pět let zde studoval tělesnou výchovu a na filozofické fakultě český jazyk. 

Dokladem o tom, jak se totalitní režim snažil zasahovat do soukromí a svobod, může posloužit například, že Jiřího mladší sestru už na vysokou školu nedoporučili se zdůvodněním, že v rodině jsou už dva vysokoškoláci a to stačí. „Šla tedy do učení do zahradnictví, pak na střední zahradnickou do Mělníka a nakonec se po letech dostala na vysokou školu do Lednice na zahradní architekturu,“ vypráví Jiří Klíma.

Komunistům jsme nevěřili, chtěli jsme, aby se situace zlepšila

Vysokoškolská studia Jiří ukončil v roce 1964 a po roční povinné vojenské službě nastoupil na umístěnku do Plas. „Umístěnka, to byl také jeden ze socialistických ‚výdobytků‘. Když šel člověk na přijímací zkoušky na vysokou školu, musel podepsat papír, že pokud úspěšně dostuduje, půjde na tři roky tam, kam ho škola pošle. Já patřil k těm svědomitým, a tak jsem na rozdíl od mnoha jiných na tu umístěnku skutečně nastoupil. Ovšem nelitoval jsem. Byly to nesmírně krásné tři roky začátků mé pedagogické dráhy,“ říká Jiří Klíma.

Na jaře 1968 v době politického uvolnění působil ještě v Plasích, když jeho bývalí spolužáci Jiřina Mlejnková a Ivan Jonáš zakládali Klub angažovaných nestraníků (KAN). „Minimálně tihle dva byli mezi těmi 12 kteří se usnesli, že by měli něco dát dohromady. Vůdčí postavou byl Ludvík Rybáček. Já v Praze v té době nebyl, ale 18. května na Žofíně jsem už byl. Tam se všichni usnesli, že KAN zažádá o oficiální uznání,“ vzpomíná Jiří Klíma. 

Klub angažovaných nestraníků se zformoval z lidí, kteří byli mimo politiku, odsunuti na okraj. „Když někdo nebyl komunista, tak neměl s politikou co do činění a mohl jít leda k volbám, kde mohl volit komunisty. Takže KAN chtěl udělat něco pro to, aby se i nestraníci mohli účastnit na politickém životě. Rozhodně to ale nebylo zamýšleno tak, že zničíme socialismus a že tady bude kapitalismus. Pochopitelně, komunistům nevěřil nikdo z nás, ale chtěli jsme, aby se tady situace trochu zlepšila,“ vypráví Jiří, který založil místní KAN v Plasích, kde stále ještě působil. „Jak ale víme, v srpnu přišla ‚bratrská pomoc‘ a bylo po všem. Jiřina Mlejnková mě jen uklidňovala, že všechny seznamy se jmény zničili a nikdo je nemá,“ vypráví Jiří Klíma.

Jak prošel u politického pohovoru

Po návratu do Prahy učil rok na odborném učilišti a poté, zkraje 70. let, se hlásil jako učitel na gymnáziu Budějovická. Tam ho čekal politický pohovor. „Měl jsem štěstí, že jsem před tím rok učil v učilišti, takže to, že jsem v Plasích založil KAN, bylo mrtvé a ani jsem to nikde neříkal. Na gymplu se pak dělaly prověrky. Tedy ne prověrky – ty se dělaly komunistům. S námi nekomunisty byly takové pohovory. Nikdo se mě neptal, jestli souhlasím se vstupem sovětských vojsk. To se ptali komunistů. Museli na to odpovědět, a podle toho, co řekli, jim bylo pozastaveno členství, nebo je vyloučili. Mě se ale ředitelka Pelcová, vyučená švadlena s doktorátem na VUML, ptala, jestli jsem byl členem nějaké protisocialistické organizace. Já jsem popravdě odpověděl, že ne. Protože za prvé – KAN nestihl být de jure uznán, takže de facto neexistoval, a za druhé – nepovažoval jsem KAN za protisocialistický. Nechtěli jsme jít proti socialismu. Tak jsem popravdě řekl, že jsem nebyl v žádné protisocialistické organizaci. No a to bylo všechno. Zajímali se o KAN a K231, to byly pro ně dvě ‚protisocialistické‘ organizace. Takže s tím se spokojila, něco tam napsala a měl jsem relativně pokoj.“

Politické dusno na gymnáziu

Traduje se, že na gymnáziu Budějovická vládli soudruzi pevnou rukou, a Jiří to potvrzuje. Říká, že se snažil chovat tak, aby za ním nikdo nepřišel s přihláškou do strany, a zároveň tak, aby ho nemohli vyhodit, jako se to stalo některým jeho kolegům – pedagogům. Například Marcela Šůchová byla vyhozena proto, že napsala dopis své známé, která emigrovala do Rakouska, a zřejmě se tam rozepsala o poměrech v Československu. Dopisy se samozřejmě kontrolovaly, přišlo hlášení a byla ze školy vyhozena. Slávek Otomanský byl vyhozen taky. Kolega Votlučka, který učil občanku, měl průšvih kvůli žákovi, který se ho zeptal na srpen 1968. Řekl popravdě, že strana a vláda tenkrát vydala prohlášení, že to je vpád cizích vojsk, že to odsuzují a není to legitimní. Hošík to zřejmě řekl doma, agilní tatínek s tím běžel za ředitelkou a výsledek byl, že kolega Votlučka byl u pohovoru a měl štěstí, že ho ze školy nevyhodili. Měl ‚jenom‘ zakázáno učit občanskou výchovu. Paradoxně ale dějepis učit mohl,“ vzpomíná pamětník, který také zažil různé nepříjemnosti, konfrontace se ale nebál. 

Štvalo ho například, jak probíhaly přijímačky. „Byl jsem u zástupkyně ředitelky, která měla u sebe archy se jmény uchazečů o přijetí. Některá jména byla podtržená červeně. Zástupkyně mi řekla, že ti jsou už přijatí. Byly to protekční děti komunistů a rodičů s různými zásluhami. Zažil jsem, že žák nebyl přijat, ředitelka si ho zavolala k sobě, a pak jen řekla: ‚Ústní zkoušky – prospěl, přijat.‘ Stejně tak nechávala z protekce projít do dalších ročníků děti, které opakovaně propadaly. Po mně chtěla, abych organizoval prvomájový průvod, což jsem považoval za stranický úkol a odmítal jsem na průvody chodit, natož je organizovat. V pozdějších letech se k tomu přidaly nevychované děti nevychovaných dětí. Člověka to všechno ničilo a deptalo, sčítalo se to, až jsem se rozhodl školu opustit,“ říká Jiří Klíma. 

Z gymnázia odešel po sedmnácti letech v roce 1986, aniž měl plán B. Příležitost dostal ve Výzkumném ústavu pedagogickém v oddělení tělesné výchovy, branné a dopravní výchovy, kde zůstal do počátku 90. let.

Musíme za dělníky a na venkov

Jak Jiří Klíma říká,  demonstraci 17. listopadu osobně nezažil, protože byl na chalupě, ale už v pondělí dopoledne za ním přišel do ústavu bývalý žák Honza Čermák. „Ukazoval mi, jak je pomlácený a pobitý. Byl přímo na Národní třídě. Říkal mi, co se tam dělo, jak to vypadalo, jací byli zranění, a jak je naháněli Mikulandskou ulicí. Chtěl poradit, co mají dělat. Tak jsem mu na základě zkušeností z KAN řekl, že je to složité, ale jestli chceme, aby to uspělo, tak musí chodit za dělníky do závodů a na venkov. V šedesátém osmém roce se to zhroutilo proto, že to bylo víceméně na úrovni intelektuální, takže když studenti nezískají lidi z venkova a fabrik, tak je to v háji,“ vzpomíná Jiří, který se posléze angažoval při generální stávce v ústavu a zasloužil se o založení a vedení Občanského fóra ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Do voleb roku 1990 vedl také OF v Modřanech, kde bydlel.

Porevoluční období mu otevřelo několik nových pracovních příležitosti a nakonec se rozhodl pro tehdejší Úřad pro ochranu ústavy a demokracie, dnes Bezpečnostní informační služba (BIS), kde působil dalších 17 let až do penze. 

K polistopadovému vývoji má určité výhrady. „Moc je opojná a korumpuje. Když se pak k moci dostali lidé, jako byl Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří byli před tím zavření v Prognostickém ústavu a neměli sepětí se životem, nebylo to dobré…,“ uzavírá své vyprávění Jiří Klíma.