The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Klíma (* 1958)

• narodil se 13. března 1958 v Praze

• jeho matka a babička se v roce 1950 staly oběťmi akce Kámen, zosnované StB

• byly zatčeny za nedovolené překročení státních hranic, aniž by hranici skutečně překročily

• babička zemřela na následky týrání ještě ve vazbě v roce 1951

• matku propustili z vězení v roce 1955, nikdy se z věznění a traumat neuzdravila

• žili pod dohledem StB

• chodil do katolického skautského oddílu a na tajné hodiny náboženství

• vyučil se knihkupcem, maturitu si dodělával dálkově

• v 80. letech vystudoval dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze

• pracoval v nakladatelství Knižní velkoobchod

• po revoluci v roce 1989 byl turistickým průvodcem

• v roce 1990 se z archivů začal dozvídat pravdu o akci StB zvané Kámen

Zdeněk Klíma se narodil 13. března 1958. Jeho narození předcházely události, jež nevratně poznamenaly jeho matku na těle i na duši a které dlouhá léta zůstávaly skryté závojem mlčení. Celou pravdu o tom, jakých zvěrstev se v roce 1950 dopustili komunisté na jeho tehdy teprve devatenáctileté matce a dvaačtyřicetileté babičce, se dozvěděl až po pádu železné opony v roce 1989, kdy se otevřely archivy. Bezkonkurenčně nejcyničtější metoda likvidace nepohodlných lidí, kterou na počátku padesátých let vymyslela Státní bezpečnost a nazvala ji „Kámen“, zůstávala v utajení po celou dobu totality. Její oběti se většinou pravdu o tom, do jaké pasti je StB vlákala, nikdy nedozvěděly.

Zákaz živnosti a vystěhování z bytu

Babička Marie Štěrbová byla do roku 1948 členkou národně socialistické strany. Ještě před válkou s manželem provozovala hostinec v Praze-Podbabě, v roce 1939 ale ovdověla a za okupace pokračovala v podnikání sama. Po válce koupila vinárnu v Poděbradech, ale s nástupem KSČ k moci, už na jaře 1948, jí, stejně jako mnoha živnostníkům, komunisté podnik zabrali a další podnikání znemožnili. Spolu s dcerou Vlastou ji vystěhovali z bytu do jedné zatuchlé místnosti. Vlasta měla za sebou roční jazykovou školu a několikaletou praxi telefonistky.

Zadrženy a vyslýchány poprvé

Dne 10. května 1949 obě ženy poprvé zadržela Veřejná bezpečnost s podezřením na příživnictví. Marie Štěrbová v té době totiž nepracovala, neboť jakožto bývalá majitelka restaurace nechtěla dělat podřadnou práci, kterou jí, bez možnosti vlastní volby, úředníci dovolili dělat. Chtěla alespoň srovnatelnou pozici, tedy například vedoucí jiného podniku. Tehdy čtyřicetiletá Marie si nebrala servítky, o čemž svědčí její upřímný a velmi odvážný výrok, který policisté zaprotokolovali: „Na vedoucích místech jsou vyložení blbci a pitomci, kteří ničemu nerozumí.“ Ze zápisků, které u žen našli, ale vyplynulo další podezření; a sice, že jsou zapojeny do ilegální skupiny, která organizuje nelegální přechody státních hranic. SNB je předala svým kolegům z StB. Na základě vyšetřování dospěli příslušníci StB k závěru, že jde o osoby se smýšlením nepřátelským vůči socialistickému zřízení a měly být poslány do pracovního tábora. Po dvou dnech od zadržení ale soudce vydal příkaz k jejich propuštění.

První pokus o nelegální přechod hranic

Marie Štěrbová se odmítala smířit s nesvobodou a příkořími, kterých se jí dostávalo, a pomýšlela na emigraci. Když se přes svého bývalého kolegu seznámila s mužem, který údajně pracoval pro americkou kontrarozvědku a přislíbil jí možnosti dostat se do Německa, začala s ním spolupracovat na budování špionážní sítě. O několik měsíců později, v roce 1950, se Marie Štěrbová s dcerou skutečně pokusily o nelegální přechod státních hranic, v němž jim měl pomoci zřejmě falešný převaděč. Zabloudily, k hranicím nedošly a zklamané se vrátily do Prahy. Neúspěch neodradil je, ale ani ty, kteří se je snažili do pasti falešného hraničního přechodu vlákat.

„Kámen“, zákeřná past StB

Další pokus o překonání ostnatého drátu byl bohužel „úspěšný“. Netušily však, že jsou jen loutkami v ďábelské hře, jejíž režii má v rukou StB. Metoda „Kámen“ spočívala v důmyslně propracovaném scénáři. StB vytvořila svým budoucím obětem podmínky pro útěk přes hranice, ovšem ty byly jen fingované. Stejně jako nastrčení přátelé, převaděči, německá hraniční policie, německé úřadovny na hranicích a úředníci v něm.

„Státní bezpečnost na mou babičku nasadila paní Evu, můžeme-li ji takto nazvat. Byla to spolupracovnice StB a dostala za úkol se s mou babičkou skamarádit, což se podařilo. Přátelství došlo tak daleko, že ji babička dokonce ubytovala v té jedné místnosti, kde bydlela se svou dcerou. Té bylo tehdy devatenáct let. Agentka StB přišla s tím, že je napojená na skupinu lidí, kteří převádějí lidi na Západ, a že to bude stát vysokou sumu, kterou babička obstarala. V létě 1950 se vydaly na hranice,“ vypráví Zdeněk Klíma.

Když přešly fingovanou státní hranici, domnívaly se, že se nacházejí na území Německa, v tehdejší americké zóně.

„Došly k takovému menšímu domu, na kterém visela americká vlajka. Když vešly dovnitř, viděly tam amerického vojáka v americké uniformě, viděly tam německého úředníka v uniformě, podávala se tam americká káva, kouřily se tam americké cigarety a visel tam portrét tehdejšího amerického prezidenta. Byly uvítány s tím, že jsou již na svobodě, čemuž uvěřily. Byly tázány, i písemně, zda vědí o někom dalším, kdo pracuje proti komunistickému režimu. Babička s mou matkou s velkou laskavostí poskytly veškeré informace včetně adres. Mou babičku vybídli, aby napsala několik dopisů svým přátelům. Jeden z těch dopisů jsem četl, našel jsem ho v archivech. Psala v něm: ‚Milý Béďo, můj nejlepší kamaráde, s mou dcerou Vlastou jsme již na svobodě a tento pán, který ti přinese tento dopis, na něj máš stoprocentní spolehnutí, že mu můžeš věřit,‘“ cituje pamětník.

Když obě ženy vyšly z pohraniční úřadovny ven, měly pokračovat několik desítek metrů, kde si je podle slov falešných německých policistů měli do péče převzít jejich kolegové. Na místo však nedošli. Cestou je nečekaně zadržela československá pohraniční stráž, odvezla je do Prahy na Pankrác a předala StB. Past sklapla. Ženy se do konce života domnívaly, že byly uneseny a zavlečeny zpět na území ČSR. Nikdy se nedozvěděly, že hranice ve skutečnosti nepřekročily.

Babičku ve vazbě utýrali k smrti

Podle pamětníkova vyprávění jim nasadili agentky i do cel. Nesměly spát, trpěly spánkovou deprivací, při výsleších je vyšetřovatelé mlátili a musely dělat dřepy. Živořily v nelidských hygienických podmínkách, s krysami na celách. Stále jim předhazovali, že živé ven nevyjdou. Babička Marie Štěrbová kruté zacházení ve vazební věznici nesla statečně, ale soudu se již nedožila. Její organismus se i přes poměrně nízký věk (dvaačtyřicet let) do roka úplně zhroutil a převezli ji do nemocnice. Věděla, že brzy zemře, a jejím jediným posledním přáním bylo naposledy se setkat se svou dcerou Vlastou, jak o tom svědčí její poslední dopis:

„Adresováno Státní prokuratuře v Praze. Datováno 4. srpna 1951. Já, níže podepsaná vyšetřovanka Státního soudu, mám k vám tuto prosbu. Dne 31. července tohoto roku jsem byla převezena z Pankráce do státní nemocnice ve Vrchlabí na léčení. Byla mi odebrána voda, a to již posedmnácté. Cítím se velmi slabá a vím, že brzy zemřu. Proto mám ještě jedno přání. Prosila bych mnohokrát, aby mi byla povolena návštěva mé dcery Vlasty Štěrbové, toho času ve vyšetřovací vazbě Státního soudu Praha-Pankrác. Doufám, že mé velké prosbě bude možno vyhovět, neboť cítím na sobě, že můj zdravotní stav se denně horší. Předem za vyřízení děkuji a velmi prosí Marie Štěrbová.“

Sedm let za ilegální překročení hranice, kterou nikdy nepřekročila

Přání jí splněno nebylo a Vlasta Štěrbová se o smrti své matky dozvěděla až po odpykání svého trestu. Odsoudili ji na sedm let odnětí svobody za nedovolené překročení státních hranic, a to aniž by je někdy skutečně překročila. Propustili ji po třech a půl roku, v roce 1955. Ve vězení prošla peklem na zemi. Prodělala žloutenku a na těle jí vyrazila lupénka, které se do konce života nezbavila, ohluchla na jedno ucho, onemocněla na žlučník a takřka ztratila důvěru v lidi a dobro.

„Když jí nabídli, že může požádat o předčasné propuštění, neudělala to ze strachu, že jde o nějakou léčku, a trest jí naopak prodlouží. Nakonec to ale zkusila a skutečně ji pustili,“ vypráví Zdeněk Klíma.

Příbuzní se k matce raději nechtěli hlásit

Poté, co ve svých čtyřiadvaceti letech vyšla ven, dozvěděla se, že její matka již několik let nežije a je pohřbena v hromadném hrobě politických vězňů v Ďáblicích.

„Propustili ji v zimě, měla jen letní šaty a v kapse ani korunu. Příbuzní se k ní nechtěli hlásit, ale nakonec si ji k sobě vzala teta do vesnice Černuc. Dostala umístěnku do uhelných dolů na Kladně. Po dvou letech jí povolili přestěhovat se do Prahy, kde dostala jednu místnost v rozděleném bytě bez koupelny, se společným záchodem na chodbě,“ vypráví pamětník.

Ten se narodil už v Praze v roce 1958 jako nemanželské dítě. Biologický otec Zdeněk Zavřel o svého syna nejevil zájem a pamětník ho nepoznal. Navzdory podmínkám, do kterých přišel na svět, své dětství vnímal jako šťastné.

„Pamatuji si, že jsme se s maminkou chodili jednou týdně koupat ke Karlovu mostu do Karlových lázní, kde bylo možno si pronajmout koupelnu. Napustila vanu teplou vodou, koupali jsme se a užívali si to,“ vzpomíná.

Vlasta Štěrbová se v roce 1961 provdala za Rudolfa Klímu, s nímž ji pojil podobný osud – stejně jako ona prošel politickým vězením. Rudolf tehdy tříletého Zdeňka adoptoval a dal mu své příjmení. Pamětník ho až do dvanácti let považoval za svého biologického otce. Jak ale říká, nebylo to matčina šťastná volba. Na svého otčíma nevzpomíná rád a soužití s ním jeho i jeho matku poznamenávalo spíše negativně. Po několika letech se s ním nakonec nechala rozvést.

Babičku hledal ve snech

S přibývajícím věkem bylo pamětníkovi divné, že domácnosti jeho kamarádů nesou stopy po minulosti – staré předměty, fotky, knihy po rodičích a prarodičích. U Klímových nic takového nebylo. Zdeněk Klíma míval také zvláštní sny o babičce, kterou nikdy nepoznal a maminka mu o ní téměř nevyprávěla. „Nedovedl jsem pochopit, proč s námi není. I když jsem ji nikdy nepoznal, pořád jsem měl pocit, že nějak chybí. Ve snech jsem ji opakovaně hledal. Končívaly šťastným shledáním. S maminkou jsme chodili na hřbitov do Ďáblic, vždy tak zvláštně, polotajně, rychle, aby nás nikdo neviděl, maminka tam vždycky udělala z klacíků křížek, protože žádný náhrobek tam nebyl. Věděl jsem, že tam někde leží babička, ale okolnosti její smrti jsem neznal.“

Matčino záhadné mlčení

Pamětníkův vstup do první třídy v roce 1964 zahájil hned první den kuriózní zážitek, který ovšem dobře ilustruje příkrý rozpor mezi tím, co si o režimu myslela matka a na co ve vnějším světě narážel její syn.

„Soudružka učitelka se mě hned první den ve škole ptala, jestli vím, proč ta sovětská vlajka je rudá. Vůbec jsem nevěděl, že to je vlajka sovětská, a také jsem tu barvu nedokázal správně vyhodnotit. Soudružka učitelka dělala velmi překvapenou a řekla, že to je barva krve, že to je barva dělnické třídy a barva proletariátu a že to musím říct doma mamince a že maminka o tom jistě ví a bude mi o tom vyprávět. S velkým nadšením jsem mamince vyprávěl, jestli ví, že je to barva krve prolité dělnické třídy, ale maminka kroutila hlavou, že ne, a vůbec ji to nezajímalo.“

Synovi z pochopitelných důvodů nic nevysvětlovala, ale ani ho ve všudypřítomné prorežimní propagandě nepodporovala. „Líbily se mi dětské sovětské časopisy, ale maminka mi nikdy žádný nekoupila. Stejně tak jsem chtěl chodit do Pionýra, ale mé kamarády pionýry, kteří přišli maminku přesvědčit, aby mě do Pionýra přihlásila, rázně vypakovala ze dveří. Vůbec jsem nechápal proč, nic víc mi nevysvětlovala,“ vzpomíná dnes s úsměvem Zdeněk Klíma.

1968: svoboda, Skaut a kostel

V roce 1968, v období Pražského jara, kdy reformisté uvnitř komunistické strany napomohli ke zrušení cenzury a návratu společnosti k demokratickým hodnotám a svobodě projevu, obnovovaly se komunisty zakázané organizace, sdružení a spolky, přihlásila maminka pamětníka do Skautu při katolickém kostele na Novodvorské. Začal chodit na náboženství, šel k svatému přijímání, byl ministrantem. Jeho vzorem se stal páter Rudolf. Zdeněk Klíma vzpomíná, že maminka jako by v té době pookřála a spadla z ní tíha minulosti.

Netrvalo to ale dlouho. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která měla za úkol učinit liberalizačním snahám přítrž, se režim opět utužil. Komunisté skauting v roce 1971 opět zakázali a farář už nesměl vyučovat náboženství. „Chodili jsme na něj velmi obezřetně, za tmy, tajně. Kdyby se přišlo na to, že k panu faráři chodíme, přemístili by ho jinam nebo by mu komunisté sebrali povolení k výkonu farářské činnosti.“

Máma se už nikdy nenarovnala

Zdeněk Klíma vzpomíná, že maminka chtěla být zubní laborantkou. Doma měli hodně knih. Maminka ráda četla a vzdělávala se. Jakožto bývalá politická vězeňkyně, po zbytek života žijící pod kontrolou StB, psychicky i fyzicky zdevastovaná, vystrašená a bez přátel ale nikdy nedělala nic jiného než uklízečku.

„Maminka se za celý život nenarovnala. Celý život se cítila méněcenná a ponížená, protože tak se k ní režim choval. Paradoxně uklízela také v Paláci Dunaj na Národní třídě, kam jsem jí chodil pomáhat. Až po revoluci jsem se dozvěděl, že právě v tomto domě byly kdysi kanceláře StB, kde byla vymyšlena metoda Kámen.“

Psychické zhroucení

V osmdesátých letech se matčin fyzický a psychický stav začal zhoršovat. „Dvakrát se psychicky zhroutila a dělala dřepy jako při výsleších, které ji nutili dělat ve vazbě v padesátých letech,“ vypráví pamětník. Spouštěčem jejího zhroucení byla situace, která jí připomněla zradu, již prožila při pokusu o útěk za hranice v roce 1950.

„Maminka mi chtěla něco koupit v Tuzexu. Pochopitelně jsme ale neměli tuzexové poukázky. Rozhodla se tedy, že mi udělá radost, a šla k Tuzexu načerno vyměnit koruny a koupit tuzexové poukázky, jak se to dělávalo. Ale oni na ni lidově řečeno udělali tunel, což se také běžně dělalo. Vzali ji do nějakého patra v domě, kde ale byly dva východy. Tam si od ní vzali peníze, že jí hned přinesou ty tuzexové poukázky. Čekala tam půl hodiny a pak si uvědomila, že to je nějaká past. Asi jí to připomnělo tu past na těch hranicích. Šmelináři už se tam neukázali, o všechny peníze přišla. Pak se vrátila domů. Nejdříve pořád říkala, že musí uklízet, tak jako zběsilá uklízela, a pak už pořád jen dělala dřepy. Ani nevím, jestli mi už bylo osmnáct, ale odvezl jsem ji na psychiatrii. Hrozné na tom bylo také to, že jsem se bál lékaři říct, proč maminka dělá dřepy. Že je musela dělat při výsleších. Ještě v těch osmdesátých letech jsem se bál říct, že byla politická vězeňkyně, psychiatrovi jsem nedůvěřoval a bál jsem se, aby jí neudělal ještě větší zle.“ Vlasta Štěrbová zemřela v roce 1984, v pouhých třiapadesáti letech v nemocnici.

Rusům se nesmí dodnes sahat na Stalina, Lenina ani Putina

Zdeněk Klíma se vyučil knihkupcem, poté si dodělal maturitu a ve druhé polovině osmdesátých let dálkově vystudoval dějiny umění na Univerzitě Karlově. Za normalizace pracoval v nakladatelství Knižní velkoobchod a po revoluci v roce 1989 začal pracovat v cestovním ruchu jako průvodce.

„Provázel jsem v němčině, italštině a ruštině. Nakonec jsem ale zůstal jen u té němčiny. Italové jsou na mě příliš blázniví a temperamentní a Rusové dodnes odmítají slyšet pravdu. Nesmí se před nimi vyslovit nic o okupaci 1968. Ještě dnes se nesmí nic říct proti Stalinovi ani Leninovi a už vůbec nic proti Putinovi. Takže to není vhodné publikum pro mě,“ říká pamětník.

Vzkaz mladé generaci

Celou pravdu o křivdách napáchaných na jeho rodině i na dalších obětech estébácké metody „Kámen“ se dozvěděl až z archivů v devadesátých letech a pak také z knihy Falešná hranice autorky Václavy Jandečkové, která vyšla v roce 2018.

„Jsem velice rád, že se všechno zveřejnilo a oběti komunismu byly uznány, ale nemluvím o tom jen kvůli tomu, že se to stalo mé rodině. Mluvím o tom i pro budoucí generace. Aby si nikdo nemyslel, že ta doba byla jednoduchá a že se nic nestalo. Stalo se toho velice hodně a je jedno, jestli se to stalo mé rodině, potažmo mně, a já to cítím jako křivdu. Já to cítím jako křivdu za všechny oběti všech totalit. Když je člověk z takovéto rodiny, tak cítí větší sounáležitost i s druhými a se všemi oběťmi, ať válek, nebo totalit,“ uzavírá Zdeněk Klíma.

 

Zdroje:

JANDEČKOVÁ, Václava. Falešné hranice: akce „Kámen“ : oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948-1951. Praha: Argo, 2018. ISBN 9788025724088.

JANDEČKOVÁ, Václava. Fingierte Grenze - Aktion “KÁMEN” Opfer und Täter geheimer Grenzoperationen der tschechoslowakischen Staatssicherheit 1948-1951. Band 1. Německo: LIT Verlag, 2021. ISBN 978-3-643-25015-5.