The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandr Kliment (* 1929  †︎ 2017)

• narodil se 30. 1. 1929 v Turnově

• otec ruský emigrant, matka ze statku v Příšovicích

• ze studií dějin umění a dramaturgie v 50. letech odešel

• vyučen zámečníkem

• úspěch prózy Marie

• práce v Čs. spisovateli a u filmu

• přispíval do literárních časopisů (zvl. Literární noviny)

• od 70. let střídal zaměstnání, řadu let na volné noze

• signatář Charty 77, řada výslechů na StB

• publikoval v samizdatu a v zahraničí

• prozaik, dramatik, scenárista

Alexandr Kliment se narodil 30. ledna 1929 v Turnově. Otec byl brusičem diamantů, matka (pocházela ze statku v Příšovicích) byla účetní. V době krize se rodina odstěhovala do Prahy za prací, otec, ruský emigrant z doby občanské války Alexandr Ivanovyč Klimentiev, tam vyučoval soukromě ruštinu. Pamětník se po něm do roku 1968 jmenoval Klimentiev (otec se shodou okolností stal příslušníkem československých legií, se dvěma zraněními se jako kulometčík přes Sibiř po dvou letech bojů dostal do Čech).

Jako dítě jezdil malý Saša do legionářské ozdravovny, takže se pohyboval v prostředí legionářů a masarykovců. Občanská válka byl otcův životní zážitek, takže jeho syn po celé dětství slýchal vyprávění o této historii: „Otec nesl Rusko s sebou, celou revoluci, a vzal si naprosto odlišnou ženu. Co jsem se o Rusku dozvěděl, bylo z vyprávění otce, a protože to bylo vyprávění od Rusa, bylo to vyprávění ozářené fantazií.“ Z ruského příbuzenstva poznal Alexandr Kliment jen pár dopisů z různých koutů SSSR – jako československý občan od roku 1920 směl otec udržovat korespondenční styk. O politiku se otec nezajímal, takže se nestýkal s emigrantskými kruhy, angažoval se jen v kulturních a šachových kroužcích, což mu zřejmě po válce zachránilo život.

Matka mluvila česky, německy a francouzsky, do rodiny tak občas docházeli německy mluvící lidé, v dětství se Alexandr potkával na hřišti s německými kluky: „Česko-německý problém začal až s nástupem Hitlera.“ Vzpomíná na příjezd německých vojsk v březnu 1939.

30. léta

Dobu krize má v paměti uloženu jako dosti zlou, „lidé bydleli ve skalách, v jeskyních, ale hladem neumírali“. Oba rodiče ztratili v Turnově práci, „nebyla to bída, nebyl to hlad, ale nouze to byla“. Období první republiky hodnotí pojmy: „Za prvé – pocit svobody a volnosti, za druhé – vlastenectví, sokolové a legionáři a za třetí – jazyková pluralita.“

Válka

Od počátku byl stejně jako otec přesvědčen, že Němci prohrají: „Když se otec dozvěděl, že Němci přepadli Sovětský svaz, on měl jako všichni Rusové sklon k patetičnosti, natáhl ruku a řekl: ,Tímto okamžikem Hitler prohrál válku.‘“

Příjezd sovětských tanků v květnu 1945 prožil na dnešním náměstí Jan Palacha. „Já jsem to vnímal nadšeně, uměl jsem rusky, tak jsem s těma Rusama jezdil po Praze. Vždycky jsem se rozeběh, skočil jsem na stupátko a vždycky jsem se ptal: ,Můžu se s váma svézt? Kam jedete? Já vám ukážu.‘“ Opatrnější začal být, když jeden z důstojníků projevoval zájem o jeho otce emigranta.

Alexandr Kliment byl svědkem účtování s Němci: „Vnitřně jsem byl proti tomu. Je třeba střílet zrádce, bojovat, ale není možné, aby se lidi mstili na civilistech.“

Politického vzdělání se panu Klimentovi dostalo mj. při rozhovorech otce se strýcem.

Světový názor

„Maminka byla věřící, otec ruský vlastenec. Maminka byla sociálně uvědomělá ve smyslu evangelia. Otec prožil revoluci a zde pak dvojí ponížení, nezaměstnanost a urážky: ,To je ten blbej Rusák.‘ Nikdy jsem nebyl komunista, ale prožil jsem sociálně degradované dětství, když jsem si hrál s bohatým kamarádem s krásnýma hračkama a on říkal: ,Ale aby to neviděly služky.‘ Protože jsem byl chudej.“

Názorové zrání autora dokumentuje článek o výstavě v Leninově muzeu: „Jednoduše řečeno: Nebyl jsem dost vzdělanej, a ačkoliv jsem Stalina považoval za člověka nepřijatelného, Lenin se pro mě odlišoval od toho Stalina. Například tím, že napsal dopis politbyru, aby Stalin nebyl generálním tajemníkem, nebo některejma myšlenkama v jeho spisech jevil se mi jako člověk, kterej to s tou revolucí myslí vážně a kterej to myslí vážně i s tim Ruskem.“ V 60. letech postupně Kliment zjistil, „že to byl Lenin, kdo podepsal první dekret o koncentračních táborech“ – s přístupem k další literatuře se začal „od respektu k Leninově osobnosti oprošťovat“.

Ač od 16 let nekomunista, jmenuje několik myslitelů, „s nimiž se dalo existovat“ – Sartra, (raného) Marxe s Engelsem. „Jenže, omyl myslitelů: přesná diagnóza, špatná prognóza.“

Únor 1948

Dne 25. února 1948 byl Alexandr Kliment na koncertu „se svou velkou láskou“. Koncert přerušily milice, jež do vedlejšího sálu přišly rozehnat schůzi národních socialistů. „Vyšli jsme sem a moje kamarádka pravila: ,Tak, a je všecko ztraceno.‘ A já jsem si to myslel taky.“ Již na gymnáziu někteří jeho kamarádi vstoupili do strany. „Já jsem měl mnoho zájmů, který vznikaly tím, že jsem měl štěstí na staré umělecké a filozofické přátele.“ Z tehdejší četby jmenuje Dostojevského, Kierkegaarda, Nietzscheho, Goetha aj.

Jelikož byl zvědavý, únorové události prožil a mnohé osobně viděl, s komunisty však nikdy nesympatizoval. „Ale byl v tom cítit tak jako potom v roce 1989 jakejsi zvláštní pro českou historii obraz klíčovejch českejch dějin. Svou atmosférou a svým strašlivým významem, kterej ten, abych tak řekl, ten s prominutím lid – jestli ti politici, to nevím – tomu rozumí a to chápe. (…) Komunisti byli géniové organizace. Žádní géniové dalšího vývoje, to potom zvorali, ale organizaci měli dokonalou.“ Využili navíc spontánně-pocitového ladění obyvatelstva, majícího v živé paměti protektorát, Mnichov, krizi...

Emigrovat?

Zvažoval možnost emigrace, po válce navštívil Paříž (autostopem), měl na Západě známé ze studentského výjezdu s YMCA. „Stál jsem na hranicích Bavorska, a víte, co rozhodlo? Česká krajina. Nebyla hezčí, ale byla moje.“ Otec mu navíc radil: „Neopakuj moji cestu – on věděl, co je být emigrantem.“ Emigraci však pomocí korespondence zprostředkoval několika lidem z evangelického prostředí.

Co dělat?

Druhou otázkou bylo: Co dělat? Studovat medicínu? Věnovat se hudbě? Kliment by býval nejradši studoval architekturu, ale neuměl matematiku a deskriptivní geometrii. Přihlásil se tedy na medicínu – a dějiny umění. Velice brzy se dostal do konfliktu s marxistickým výkladem, a tak dobrovolně odešel na AMU na divadelní dramaturgii. „Tam byl podobnej konflikt. Tam jsem byl dva roky, a jakmile se tam začal marxisticko-leninsky vykládat Shakespeare, Molière a Čechov, tak mě to přestalo bavit a odešel jsem do vagonky Tatra na Smíchově (zde se vyučil zámečníkem), potom na vojnu (v roce 1953 byl shodou okolností na vojně v tankovém praporu s Josefem Škvoreckým) a pak jsem si našel zaměstnání.“

Budovatelské nadšení neovládalo dle Klimenta zdaleka celou mladou generaci.„Bylo nadšení, velký, ale jenom u určitý části. Druhá část se dekovala, snažila se s tím vyrovnat a nebejt nápadná.“ Matka odmítla vstoupit do strany, ze zaměstnání ji však nevyhodili. Otec po válce dále vyučoval ruštinu, zprvu soukromě, později na SOŠ průmyslové v Masné ulici v Praze.

50. léta

Dle Klimenta se společnost dala rozdělit na tři skupiny: 1. skutečně nadšené, někdy až fanatické budovatele socialismu „z důvodů, které se daly pochopit: Karel Kosík, Ivan Klíma, Jaroslav Putík“ a pak „konjukturalisté, kteří věděli – s tím se dá udělat kariéra“; 2. přizpůsobiví lidé, kteří se stejně jako za „císaře pána a první republiky přizpůsobili, ale nebyli svině“; 3. otevření odpůrci, „tam se to štěpilo na většinu, která to prožívala v jakési imunitě nebo úkrytu občanským, a minimum, který se dalo do odboj“.

Po vojně po čase získal práci jako pomocný redaktor-korektor ruštiny a redaktor pedagogické literatury (1953 až 1959), pracoval v SPN, poté se dostal na „volnou nohu“: „Já jsem shodou okolností napsal rukopis Marie, který jsem poslal do nějakejch nakladatelství, a Ivan Klíma se ohlásil z Čs. spisovatele, že by měl zájem to dát do nové edice Život kolem nás. A pak už jsem šel rovnou na volnou nohu.“ Prosadit knihu do tisku nebylo jednoduché, a „Klíma to prosadil v redakční radě,“stejně jako Vaculíkův Rušný dům. Většina kritiky text odsoudila: „Mladé dělnické manželství má budovat socialismus, a ne se věnovat svými soukromým záležitostem.“ Úspěch autora vytrhl ze všedního života redaktora pedagogického nakladatelství: „Dělat zámečníka bylo zajímavější než číst rukopisy v SPN – to bylo něco nepředstavitelnýho.“

Jako nový spisovatel navštívil Sovětský svaz: „Jednak se ve mně sentimentálně ozvala, jak říkali Češi, velikája ruskája dušája a jednak jsem viděl ten šílenej režim.“

Nabídku na vstup do strany nikdy nedostal. „Pokud jsem nějakým způsobem uvažoval o jakési nutné spoluúčasti na té době, tak to bylo v tom smyslu, ne že se musím přizpůsobit, ale musím najít nějakou metodu, s jakou se v té společnosti vyvíjet, protože ta konfrontace Východu a Západu je neudržitelná. Buďto se dohodnou, nebo jeden padne. A že padne Západ, to jsem si nikdy nemyslel.“

Mezi spisovateli

Prostřednictvím Klímy se seznámil s dalšími spisovateli, pracoval v Čs. spisovateli pod vedením Pilaře (charakterizuje jej jako velice inteligentního, ale slabého člověka) a poté jako dramaturg u filmu a redaktor v Literárních novinách. „Kosík, Klíma, Kundera, Vaculík, Pochop aj. – ti všichni zůstávali přesvědčeně na bázi socialismu, ale chtěli ho racionálním způsobem zlepšit. Můj názor byl: buď – anebo.“ Obrodný proces ale samozřejmě podporoval: „To byla báze, na které se dalo diskutovat. Havel to posunul o kousek dál, ale tam už to bylo nebezpečné. Celý to pražský jaro mělo kolosální význam evropskej nebo světovej, protože ukázalo, že komunismus se nedá reformovat.“

V polemice Havla s Kunderou se dle pamětníka „Havel projevil jako otevřenej statečnej člověk a Kundera jako kulturní stratég – oba dosáhli světového úspěchu“.

IV. sjezd spisovatelů

Z dnešního hlediska souhlasí Kliment s tazatelem, že někteří spisovatelé, zvl. Ludvík Vaculík, události až příliš eskalovali. „Skupina kolem Havla, kolem Sešitů, Jiří Němec atd., říkali: ,Vy, kteří jste to způsobili, teď provokujete, a to se nevyplatí!‘ Jenomže všichni jsme byli mladí a mnozí z nich cítili příležitost: Pozor, teď se budou věci měnit a my musíme bejt u toho, abychom zase byli mezi těmi důležitými. Například Pavel Kohout. Nic proti němu, je to velká osobnost, vím i o případech, kdy lidem zachránil život, že je vytáh ze šibenice, ale byl to člověk, kterej jaksi věděl, co se má udělat, aby byl zase mezi těmi nejvýznamnějšími. Klíma, ten to bral naprosto upřímně. Vaculík – naprosto upřímně.“

Na sjezdu Kliment požadoval konkrétní usnesení, „to nemá cenu se rozcházet s tím, že se ujistíme o humanismu. (…) Proč máme třeba Solženicynův dopis číst francouzsky nebo německy v Le Mondu nebo ve Spieglu?“ Na to Kohout vytáhl z kapsy český překlad a po hlasování byl text přečten; celá událost nebyla inscenována a předem domluvena, Kohout tam vzal text „pro všechny případy“.

Je třeba, aby spisovatel jitřil tány, jak požadoval Kliment na IV. sjezdu svazu spisovatelů? „Dneska si myslím, že to dělat nemusí. Když chce, ať to dělá. Čím jsem byl starší, tím jsem byl apolitičtější. Avšak neutralita je těžko udržitelná: jste politickej člověk, i když jste neutrální. Nejsem však zastánce toho, že politika je svinstvo. Jde o zápas mezi humanismem a nehumanismem. Ušlechtilí lidi budou vždy do toho vstupovat. Spisovatelé však nejsou a nemají být svědomím národa.“

Okupace 1968

„Ráno jsem se vzbudil, koukám z okna – tak tohle jsou sovětský vojska.“ Překvapen Alexandr Kliment nebyl, „byla to alternativa vývoje“. Otec pana Klimenta okupaci komentoval lakonicky: „Tak strašný jako revoluce v Rusku to nebude.“ V okupačním týdnu Alexandr Kliment vážně uvažoval o emigraci, naposledy v zahraničí byl v roce 1969. „V tom roce 1948 asi byla chyba, že jsem neemigroval, v roce 1968 už bylo pozdě – velký děti, problémy.“ Emigraci Kliment nikomu nikdy nevyčítal.

Normalizace

Možnost publikovat skončila pro pana Klimenta v roce 1970. Jezdil se sanitkou, byl nočním vrátným i denním recepčním v hotelu na Smíchově. Ještě před Chartou začaly první výslechy na StB. Chartu 77 podepsal hned „v první várce“. Alexandr Kliment charakterizuje vnější svět normalizace jako šedivý, lhostejný, trapný. Žil ve „vnitřní emigraci“, hodně v přírodě na chalupě na Kleti, později již neměl pravidelné zaměstnání a žil ze zahraničních honorářů: „Jakž takž, někdy to bylo špatný.“ Pravidelnou práci znovu vykonával až posledních pět let před listopadem 1989, kdy pracoval jako korektor.

„Já když jsem byl na takzvané volné noze, tak jsem dostával krkolomnejma cestama ze zahraničí honoráře, tak jsem se je snažil přes ochrannou organizaci autorskou přihlašovat a danit, abych měl kontinuitu penzijního pojištění. A jednoho krásnýho dne mi paní ředitelka řekla: ,My to od vás brát nebudeme.‘ Takže já jsem tam měl dvanáct roků bez penzijního pojištění, takže dneska mám luxusní penzi.“

Ani během „přestavby“ na konci 80. let se Alexandr Kliment na oficiální literární scénu nevrátil, pouze na jaře 1989 jej kontaktovali mladí rozhlasoví redaktoři a uveřejnili mu rozhlasovou hru Červotoči (v SRN uvedeno již 1972).

Po listopadu 1989

Posledních 20 let v žádném případě nevnímá jako zklamání. „Svoboda je všecko.“ Názor, že život v disentu byl „opravdovější, že se vědělo, o co jde a kdo je kdo“, považuje za spekulaci: „Není to pravda, byla to doba hnusná, a několik krásných realizovaných osobních vztahů – ty se realizujou i v koncentráku.“

O (ne)smyslnosti života

„Dlouhodobé pozorování sebe i světa mě přivedlo k myšlence a skoro k názoru, že život nemá žádnej smysl. A to život od samého počátku. Svět není jeden, v tomto jsem dualista. Svět je rozdělenej na hmotu živou a neživou. Ta neživá hmota trvá. Jak dlouho trvá život, skoro už víme, víme to už skoro přesně. Tento časovej limit lidskej a časovej limit života jako takého mě přivádí k názoru, že je to nesmysl. Východisko nehledám, žiju to. Východisko není. Východisko z nesmyslu je, když hledáte smysl. Já ho nepotřebuju. Další věc je motiv. Každá živá hmota hledá svůj motiv: hlad, rozmnožování. Každá maminka má motiv k narození dítěte – některá ho nemá: když je znásilněná, třeba americkým černochem nebo ruským vojákem při přechodu armád. Netřeba hledat motiv, ale je třeba – pro sebe samozřejmě – porozumět životu se vším, co se v nás vyvinulo za ty tisíciletí kultury. To znamená: s obdivem ke kráse – krása sama o sobě je fantastická filozofická kategorie, solidarita s utrpením, pomoc všemu, co je ohroženo na životě, úcta k náboženství, i když nevěřim v Pánaboha, lyricko-epický obdiv k lidské lásce atd. A vedle toho snaha o diagnostiku právě těch motivů, který, když se emancipujou od humanismu, tak se stávaj zločinem: vrazi, násilníci, nacismus, komunismus, někteří císaři ve starym Římu…“