The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Klinkovská (* 1929)

• narozena 17. dubna 1929 v Olomouci

• vyrůstala ve Zlíně v rodině protinacistického a protikomunistického odbojáře Štěpána Hovorky

• absolvovala Masarykovu pokusnou školu a dva roky rodinné školy

• až do otcova zastřelení 1. prosince 1949 pracovala jako úřednice

• perzekuce postihla širokou rodinu

• po roce 1989 požádala pamětnice o otcovu rehabilitaci

• roku 2023 žila ve Zlíně

Ludmila Klinkovská, domácky Lila, přišla ve svých dvaceti letech o otce. Byl jím Štěpán Hovorka, spolupracovník legendárního kurýra Štěpána Gavendy, kterému se přezdívalo český Rambo z Vizovic. Životy obou vyhasly proto, že se postavili komunistickému režimu a stali se součástí československého exilového odboje.

Dítě pluku

„Znám z vyprávění maminky, že v kasárnách [v Olomouci] byla velice spokojená. V devětadvacátém roce byly zrovna velké zimy, tak jsem lehávala v postýlce za kachlovými kamny,“ vzpomíná pamětnice na svůj první rok na světě, který prožila jako „dítě pluku“. „Vojáci mamince nosili koše se dřevem a vozili mě v kočárku,“ dodává. Po třech letech byl otec, který zastával funkci zbrojíře v hodnosti rotmistra, převelen do Uherského Hradiště a roku 1938 z československé armády kvůli potížím se sluchem odešel.

Dětství prožila Ludmila ve Zlíně v rodinné vile na Cigánově (dnes ulice Na Výsluní), kterou nechala vystavět vídeňská babička Marie a dědeček Albín Eder. Jelikož po jejich smrti zůstal na domě velký dluh, rozhodli se manželé Hovorkovi pronajímat patro mladým mužům od Bati. Za války pak ve sklepě zbudovali kryt, kam docházely i dvě rodiny ze sousedství, když město ohrožovaly nálety a bombardování.

Od srpna 1943 spolupracoval Štěpán Hovorka s odbojem, podléhal majoru Jar. Mědílkovi a odbojáři využívali především jeho zbrojířských schopností i toho, že řadu zbraní vlastnil. „Společně s tímto důstoj. [mjr. Mědílkem] podnikl jsem dne 2. 5. 1945 při obsazování města Zlína RA odvážný průzkum nepřátelských týlových pozic ustupujících něm. a maď. armád v prostoru silnice Zlín–Kostelec za nepřetržité palby. (…) Dále bojoval jsem téhož dne na středním úseku fronty města Zlína a ulicemi převedl jsem přes hlavní most řeky Dřevnice vojska RA a společně bojoval jsem až do skončení bojů  dne 5. 5. 1945,“ shrnuje ve vlastnoručně psaném svědectví z února 1947 Štěpán Hovorka.

To že jsou osvoboditelé?

O otcově odbojové činnosti za války neměly jeho dcery pochopitelně tušení. Ludmila i Marie si ale vzpomínají, že se u nich doma vyskytli před koncem války jak němečtí vojáci, tak i členové osvobozující Rudé armády. „Lepší mám vzpomínky na Němce než na Rusy,“ říká Ludmila Klinkovská, když porovnává své zkušenosti. Jelikož Ludmilina maminka vyrostla ve Vídni, nebyl pro ni problém se s německými vojáky dorozumět a dokonce jim i vymluvit jejich záměr instalovat v jejich vile,  která dodnes stojí v kopci nad Zlínem a je z ní rozhled do širokého okolí, vysílačku. Kontakt se Sověty se oproti tomu stal podle slov pamětnice i její sestry Čachové Marie (1926) pro všechny zklamáním. Brzy se ukázalo, že neznají řadu tehdy již běžných součástí domácnosti – splachovací záchod, elektrickou troubu… Špatný dojem udělali především na otce. Dva z vojáků RA, kteří mu měli být k ruce v době osvobozování Zlína, údajně utekli, když se společně dostali pod německou palbu. A korunu všemu nasadila příhoda z doby po osvobození: „Tatínek si, jak skončila válka, oblékl důstojnickou uniformu a vzal si pistoli a vydal se do města. Na mostě ho zastavili dva sovětští vojáci a že: ‚Ty Germán!‘ Viděli, že má za pasem pistoli, tak mu ji sebrali…“ vypráví pamětnice. V dobrém podle vyprávění otec nevzpomínal ani na sovětského velitele 1. čs. brigády Jana Žižky Dajana Bajanoviče Murzina, jelikož v prvních dnech po válce odmítal uznat podíl Čechoslováků na protinacistickém odboji.

Znovu v odboji

Po válce, roku 1947, se Ludmila seznámila na plese národních socialistů se svým pozdějším manželem Ljubošem Klinkovským, jehož otec František, mistr ve firmě Baťa, byl vášnivý sokol a strýc Hynek Klinkovský dokonce působil jako starosta Sokola a člen Obrany národa.  Vzali se v prosinci roku 1950.  Mezitím se však život rodiny Hovorkových obrátil vzhůru nohama…

Od roku 1948 se Ludmilin otec stal součástí odboje. Ve Svitu, kde v té době pracoval, se přes spolupracovníka Františka Kučeru spojil se Štěpánem Gavendou, kurýrem československé exilové zpravodajské služby, který v německém ústředí podléhal majoru Františku Bogatajovi (za války velitel výsadku Carbon). Pod Gavendovým vedením zřídil Hovorka v tehdejším Gottwaldově dvě tzv. mrtvé schránky (místo pro bezpečné uložení a vyzvednutí zpravodajských zpráv) a jejich prostřednictvím poskytoval odboji informace o výrobě, exportu a zaměstnancích n. p. Svit. Mimoto také dokázal Gavendovi opatřit několik zbraní a větší množství nábojů. Blízkost s Gavendou se ale nakonec otci stala osudnou. 1. srpna 1948 Štěpán Hovorka zatčení StB ještě unikl. Ne tak Gavenda, kterého tajná policie v civilu na pražském hlavním nádraží před zrakem Hovorky zadržela. Od té chvíle se začal skrývat. Ještě se mu sice povedlo nepozorovaně se vrátit na Moravu a varovat své spolupracovníky, zakrátko však musel opustit i vilu na Cigánově.

Štvanice skončila smrtí

Štěpán Hovorka si byl vědom nebezpečí, kterému se vstupem do ilegality vystavil. Ludmila Klinkovská si vzpomíná, jak si otec trénoval slaňování z balkonu vily pro případ nenadálého ohrožení a nutnosti úniku. První pokus ovšem dopadl neslavně, otec si bez rukavic spálil dlaně… Když ho po 1. srpnu 1949 chtěli dva příslušníci StB v civilu zatknout, nebyl zrovna doma. Se ženou měli pro případ ohrožení smluvené znamení: peřiny v okně. „Přišli dva muži a prohlašovali, že jsou tatínkovi přátelé, ale nechtěli jít dovnitř. Jeden z nich si pak dal ruku v bok a já jsem uviděla pistoli. Okamžitě jsem věděla, že to nejsou žádní přátelé. Chtěla jsem vzít kolo a jet ho vyhledat,“ vypráví pamětnice. V tom jí ale přítomní muži zabránili.

Štěpán Hovorka se několik měsíců úspěšně skrýval až do doby, kdy StB získala svědectví Gavendova spolupracovníka Milana Krajčovice, který jí pod tíhou výslechů vyzradil informace, jež vedly k realizaci akce 1. prosince 1949 v Pečkách, během které byl Štěpán Hovorka zastřelen. To vše by se neodehrálo nebýt udání dvojitého agenta Oldřicha Miholy (krycím jménem Zmetek). Do služeb II. oddělení HŠ  MNO (Hl. štáb Min. nár. obrany) vstoupil již jako dvacetiletý v říjnu roku 1948 a záhy byl vyslán na Západ, kde se mu podařilo infiltrovat Bogatajovu zpravodajskou službu podléhající CIC (kontrašpionážní sbor zpravodajské služby armády USA). Dle studie historičky Markéty Bártové (ZMETEK ve službách komunistického bezpečnostního aparátu. Příběh agenta Oldřicha Miholy a jeho obětí, Sborník ABS 16/201) sehrál právě tento agent klíčovou roli jak v zatčení Gavendy, tak i Štěpána Hovorky. Přestřelka v Pečkách, kde se střetl Štěpán Hovorka společně s kolegou z odboje, pečským farářem Františkem Vágnerem, s tajnou policií, skončila tragicky. „Vykrvácení do dutiny břišní“ v oblasti žaludku, stojí v úmrtním listu Štěpána Hovorky. Přesto, že čelil násobné přesile, podařilo se mu střelbou na policisty odvrátit zatčení Františka Vágnera, který zázrakem unikl a dokončil jejich společný plán – přešel na Západ.

Půl roku zapírání a čtyřicet let nesvobody

Z hlášení tajné policie z 2. prosince 1949 vyplývá, že StB totožnost Hovorky i Vágnera znala. Přesto neoznámila rodině ani příbuzným, kdo byl 1. prosince 1949 v Pečkách zastřelen. Hovorkovi v Pečkách se o události nejspíš dozvěděli „šuškandou“ a ihned kontaktovali maminku pamětnice. Ta na nic nečekala a rozjela se rovnou na policejní stanici. „Chtěla vědět, kde tatínek je. Řekli jí, že neví, jestli jde o Štěpána Hovorku – že měl občanský průkaz na jméno Procházka. A že leží v márnici na hřbitově v Pečkách. A ať se hned vydá domů do Zlína. Maminka ale uprosila hrobníka, aby jí otevřel márnici. Nakonec se nechal přemluvit, a tak maminka viděla, že je to tatínek. Ale nesměli jsme ho pochovat, nic… Nesměli jsme o tom mluvit,“ dodává pamětnice.

Potvrzením smrti Štěpána Hovorky se stal až za půl roku poštou zaslaný úmrtní list. Žádné oficiální vyjádření k okolnostem jeho smrti rodina nezískala. Pohřben byl bez přítomnosti veřejnosti na pečském hřbitově.

Krátce po zastřelení Štěpána Hovorky se rozjelo zatýkání členů jeho rodiny v Pečkách. Jelikož ale s ním nikdo z nich nebyl v kontaktu, StB je zase postupně propouštěla. Následovaly  série vyhazovů ze zaměstnání, které se dotkly i rodiny v tehdejším Gottwaldově – na hodinu byla z kanceláře vyhozena Ludmila i její manžel Ljuboš Klinkovský, který pracoval v Centroprojektu. O místo přišel i manžel sestry Marie Jan Čacha, který působil jako právník Úřadu práce v Gottwaldově. Oba Hovorkovy zetě postihla pracovní degradace a několik let mohli pouze nádeničit. Špatný kádrový profil se odrazil i v možnostech další generace – obě vnučky Štěpána Hovorky nesměly studovat preferované vysoké školy.

Příběh Štěpána Hovorky nezmizel a roku 2014 byla oficiálně uznána jeho účast na protikomunistickém odboji. Z rukou tehdejšího ministra obrany Martina Stropnického převzala v Praze čestný odznak pro příbuzné příslušníků třetího odboje vnučka Štěpána Hovorky a Ludmilina dcera Eva Orthöfer, rozená Klinkovská.

V Pečkách připomíná Štěpána Hovorku jak nová deska na hrobě, tak i žulový pilíř obsahující symbolickou mrtvou schránku složenou z mosazných desek s motivem mostu. Vznik památníku (dle návrhu architekta Jana Dršky) inicioval historik Michal Louč společně s bývalým kronikářem obce Pečky Janem Karbusem a pečským zastupitelem Tomášem Vodičkou. 1. prosince 2022 byla před vilou v ulici Na Výsluní instalována za účasti obou dcer Štěpána Hovorky i obou jeho vnuček pamětní deska Poslední adresa.