MgA. Elmar Kloss

„To jsem zažil poprvé v životě. Jdeme a najednou svištěly kulky. Skočili jsme do průjezdu a tam byla opravdu střelba. Střelba ze samopalů. Dovedete si to představit? Já jsem to v životě nezažil, znal jsem to jen z filmů. Když ty kulky ale opravdu lítají, je ve vás malá dušička. To musím přiznat. Plížili jsme se kolem zdí, bylo to děsivé. Opravdu děsivé a hlavně strašný šok psychický, že došlo k tomu nejčernějšímu scénáři a ztratili jsme jakoukoli naději a perspektivu. To byl nejstrašnější šok. Šlo opravdu o kejhák.“ – „Byly v Bratislavě nějaké oběti?“ – "Bylo jich asi pět. Zastřelili tam například dívku před filozofickou fakultou. Byly tam květiny a svíce, to všechno jsme tam zažili.“

„Takže náš táta, intelektuál, fyzicky nic moc, chodil s krumpáčem kopat. Během pár dní měl stržené mozoly do krve. Fyzicky se zhroutil a vypadalo to s ním tragicky. Byl to rodinný malér, v podstatě jsme neměli co jíst. Bylo to po válce, vše na příděl, na lístky. Jedli jsme chlebové polívky, česnečky, to si pamatuji jako kluk. Byli jsme úplně na dně, po stránce ekonomické. V tom největším srabu se nad otcem smiloval ředitel filmu Macháček. Ukázal se nakonec jako férový chlap. Podařilo se mu tátu ze stavby mostu vytáhnout zpátky. Kadár dělal maximum pro to, aby mohl nastoupit do toho tvůrčího procesu a mohli dokončit scénář filmu Únos. Nakonec se to podařilo a oni jako první režisérská dvojice začali točit ještě v roce 1951, nejdříve v Bratislavě a pak v okolí Prahy. Začali točit scény filmu Únos.“

„V roce 1948 přišel bolševik a Barrandov se začal transformovat k jejich obrazu. Vznikly tvůrčí skupiny, takže tátu, který byl ředitelem Krátkého filmu, převedli z organizačních důvodů na Barrandov jako vedoucího jedné z těch dramaturgických skupin, kterých bylo asi osm. Werich měl také jednu, Galuška, Vávra, Fábera, Kloboučník a další. Jenže bolševici měli velké cíle, mysleli si, že budou dělat padesát filmů ročně. Všichni, kdo měli zkušenosti a praxi, jako byl třeba Ladislav Kolda, se potichu usmívali. Angažovali najednou snad sto scénáristů, kteří neměli žádnou praxi, bylo to jen takové plácnutí do vody. Sto scénáristů, aby začali připravovat filmy. Nikdo nevěděl, jak to má vypadat, takový socialistický film. Všichni tápali. Stranické tlaky byly velké. Takže neustálé reorganizace. Nejdříve byl Kolda ředitel, pak ho vyhodili a bylo kolektivní vedení. Pak také Vávra v tom byl namočený a tak dále.“

„Za okupace táta spolu s dalšími – Koldou, se Sirotkem a Elblem a zpočátku také s Vančurou – začali přemýšlet a pracovat na ideji zestátnění filmu. Tehdy byly produkční společnosti rozdrobené a neměly dostatečnou koncepci a byly čistě komerční. A oni měli ambice, aby film byl umělecká disciplína. Aby to nebyla jen béčka nebo céčka. Takže takováto intelektuální parta začala pracovat, scházeli se v Mánesu.“