Ludmila Klukanová, roz. Šabatová

"Vládli jak feudálové, protože moje sestra, která se vdávala, tak musela podepsat JZD, to už v 60. letech, že zůstane v JZD a bude v něm pracovat. Tak aby jí povolili tu svatbu. To prostě, to byla tehdá rarita pro mě, říkala jsem si: ‚To je naprostý středověk, když tohle toto se ještě může udávat.‘"

"Tohle byl opět výmysl komunistů, protože tam jim šlo o to, aby především ty sedláky zlomili, a vlastně tou dřinou, nejen těma nesmyslnejma dodávkami, které potom byly a které se absolutně splnit nedaly, ale aby vlastně na těch polích a na těch hospodářstvích neměl kdo dělat. Ti čeledínové a služebné, co byli dřív, tak to už v té době opravdu nikde nebyli v tom osmačtyřicátém roce, alespoň u nás tam ne, a všechno se dělalo jenom silama té rodiny, teď tedy když vlastně ta vesnice byla tak rozeštvaná, v té době už existovaly ty akční výbory, ve kterých byli jen samí soudruzi, a teď v těch vesnicích bylo třeba na deset různých komisí. A všechny ty komise byli zase jenom soudruzi a neustále se do těch lidí dostávala ta propaganda, že tady toto jsou ti vaši vykořisťovatelé a vás čeká krásný zítřek, protože všechno budete mít společné, ale až tady tihleti reakcionáři odevzdají majetek, až se založí zemědělský družstvo. Ty družstva, to bylo hned v devětačtyřicátém roce se o tom začalo mluvit."

"Pod tou naší školou byla kousek v té ulici, tak je sokolovna třebíčská, a v té sokolovně v listopadu byl jeden z těch soudů s Babickými. To bylo s těmi sedláky a s těma lidma, které tam vyprovokoval k odporu estébák Vašek a Malý. Tady v Jihlavě jich bylo popravených z těch Babic devět. Ti tady byli pověšeni. Mezi nimi byli tři kněží a jeden z nich právě, pater Bula z Újezda, tak ten byl souzen… Ten byl [zavřený] nejdřív a kupodivu toho soudili až s takovým dalším soudem, ne v tom červenci, kdy se vlastně všechny ty události udály a popravy byly pak 2., 3. srpna. Potom ten další soud byl v Třebíči v tom listopadu, tak vím, že ta hrůza po tom kraji z těch soudů, to bylo v Budějovicích, ve Znojmě, v Brně, v Třebíči… Lidí bylo zavřených asi na sto padesát. To jsou strašné osudy. A právě my jsme šli z té školy, to už jsme věděli, že tam ten soud je, tak jsme utíkali se podívat na ty odsouzené, jak je odvádějí, a to vím, jak teda šli v tom průvodu, vesničani naši, pater Bula šel a ukazoval takhle, že dostal oprátku. On jediný, ti ostatní dostali pětadvacet a doživotí."

"Ty družstva zpočátku vyhlížely strašně, protože byla založena s těma krejčím, ševcem, pošťákem, učitelem nebo prostě těmahle osobami, který neměly ponětí o hospodaření, a aby získaly teda… Pak ti domkáři nebo chalupníci se k nim přidávali, ale pořád toho měli málo, a když už měli nějaký pole, tak zas neměli stroje a neměli budovy a neměli živočišnou výrobu, hospodářský zvířata žádný, čili bylo potřeba ty sedláky opravdu je tam dostat, zlámat je, ale to už všechno bylo až v těch šedesátejch letech. Oni je brali a přitom je zase vyhazovali, to byla politika taková deptající. Oni potřebovali všechno z jejich hospodářství, jejich um, ale ideologicky jim neseděli."

"Takže já potom jsem se od té vesnice odpoutala, ale ve skutečnosti jsem párkrát cítila takovou až… Věděla jsem, že jsem jim jakoby těm komunistům nahrála, že jsem z toho zemědělství utekla, ale když já jsem měla v hlavě jenom tu literaturu a své psaní a nemohla… Pak, když jsem teda poslouchala vždycky při těch návštěvách doma ty nářky, když mě líčili, co se tam všechno děje a jak to tam pokračuje… Tatínek šel do toho JZD, musel jít, až začátkem šedesátých let, takže on byl strašně dlouho, soukromě to táhli. To mně až bylo hanba, že jsem vlastně v městě a oni se tam dřou."

"My byli utaháni jak koně, v noci se spát nedalo, jak bolely ruce, jak jsme byli… A teď ten strach, neustále ten strach, že nesplníme dodávku, že přijdou. Tatínek schovával, abysme měli na setí, na podzim se sejí ozimy, žito, pšenice, čili aby nám nesebrali i tu sadbu. Teď strach z toho plnomocníka výkupu, který přišel s tím esenbákem a s předsedou KSČ nebo s někým a prolízali stavení a hledali. Za nalezenej pytel byl kriminál a vystěhování. To si neumí nikdo představit, ta taková tichá hrůza, která neustále visela nad námi."

"A zlomili ho na tom, že teda on byl velmi nemocný, vlastně od svého mládí, přemáhal se vší silou, aby to hospodářství utáhl, a tehdy oni mu hrozili, že teda jestli do toho JZD, jestli to nepodepíše, tu přihlášku, tak že ho zavřou a jeho zeti, můj muž a manžel té prostřední, že prostě půjdou do dolů. A protože já jsem měla taky manžela, který měl zdraví vetché, tak to tenkrát tatínek podepsal. Stejně se nic dělat, aspoň tam v tom našem kraji, nedalo. Někde se soukromí zemědělci udrželi, ale u nás ne."

"Vesnice byla podle mě v tom osmačtyřicátem roce nebo těma padesátejma letama zlikvidovaná co do takové té představy toho ideálu jakoby pospolitého života, čestnosti, taková fér hra a podání ruky, a to platilo. Všechno zmizelo a nastoupila taková ta éra toho vyhledávání výhodnějších míst, větších výdělků, taková ta… Nebyl už problém nějak se zasazovat.., něco spravedlivě řešit. Proč? Když už bylo výhodné to udělat takto."

"Vím, to už potom později jsem se dozvěděla, že tatínek se vracel kolikrát až k ránu, protože měli ty schůze nebo nějaký ty akce, co se dalo… Tam se opravdu shazovaly na Jaroměřicku zbraně a teď navíc u nás ještě tehdá sloužila Jitka Kubišová, to byla sestra Jana Kubiše, pro tu přijeli a sebrali. Maminčin bratr ve vedlejší vesnici, tak ten přechovával parašutistu jednoho, čili celý dům vybrali, bábičku, dědouška, strýce, všichni byli v koncentráku. Tu Jitku odvezli taky, byla taky v koncentráku. Strýce tedy popravili sekerou na Pankráci a bábička s dědouškem zahynuli v koncentráku. Čili my jsme měli hrůzu z toho, kdy přijedou třeba i pro nás, protože kdyby strýc něco řekl o tom odboji, tak by tatínek šel taky. Tak po válce takovéto vydechnutí, že konečně bylo… ten strach z těch Němců z nás spadl, no a nastoupil teror rudý! Začalo to znovu!"