The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Klusoň (* 1949)

• narodil se 9. ledna 1949

• otec přišel po roce 1948 o krejčovskou živnost

• jeho otec byl od 50. let správcem Tylova domu v Poličce

• jako dítě zde zažil soudní procesy s politickými vězni

• pracoval v poličském pivovaru

Vojtěch Klusoň přišel na svět v nejisté době. U moci byla již téměř rok komunistická strana a Československo procházelo obrovskými změnami. Ve společnosti ještě stále rezonovaly následky druhé světové války a nový režim již realizoval své plány zemědělské kolektivizace a znárodňování průmyslových podniků. Převracelo to životy celých rodin a postihy čekaly na všechny, kdo se s novou ideologií neztotožňovali.

Ani rodinu Vojtěcha Klusoně komunisté neopomněli. Jeho strýc se snažil všemi silami udržet své hospodářství a otci rovnou zavřeli jeho krejčovskou dílnu. Vojtěch sám poznal sílu komunistického fanatismu, když se s rodiči nastěhovali do Tylova domu v Poličce. Tam se konaly v padesátých letech veřejné soudní procesy s politickými vězni a mimo to musel jeho tatínek v kotelně pálit zakázané knihy shromažďované Státní bezpečností.

Povolání na vojnu přišlo nedlouho po sovětské invazi a vítaným uvolněním od vojenské služby byla práce v Průmstavu. Po návratu do Poličky našel zaměstnání v místním pivovaru. Zde pracoval až do důchodu, o pivu se toho tedy za svou kariéru mnoho naučil.

Do přímého střetu s totalitním režimem se nikdy nepustil, nicméně se neloajalitou vůči komunistům nikterak netajil. Také proto se o něj zajímala StB a nijak mu nepomáhalo jeho scházení se s místními trampy.

 

Lidé na ně pokřikovali a požadovali nejvyšší tresty

Vojtěch se narodil 9. ledna 1949 do rodiny krejčího jako prostřední ze čtyř dětí. Měl dvě starší sestry a mladšího bratra. Maminka se starala o domácnost, zatímco tatínek pracoval ve své dílně. To se však změnilo, když komunisté tatínkovu živnost zavřeli. Rodina se ocitla bez příjmů a cestou z nesnází se ukázal být inzerát poptávající pracovníka na pozici správce Tylova domu v Poličce. Jednou z výhod této práce byl byt přímo v budově kulturního domu, kam se celá rodina v roce 1950 nastěhovala.

Vojta nastoupil v Poličce na Masarykovu základní školu a posléze se v hudební škole začal učit na trumpetu. O prázdninách jezdila rodina na statek maminčina bratra v Sebranicích, který odolával tlaku komunistů dodávkami mléka.

V osmi letech byl však malý Vojta svědkem událostí, na které později nevzpomínal jako na součást krásného dětství. V roce 1957 se v Tylově domě konaly veřejné soudní procesy s politickými vězni. „My jako děti jsme tomu věřili,“ přiznával později Vojta. Po celý týden byli odsouzenci, muži i ženy, přiváženi z pardubické věznice šedým autobusem. Obžalobám čelili před burácejícím publikem požadujícím nejtvrdší tresty. Budovu obestoupili při procesech vždy příslušníci Státní bezpečnosti umírňující rozvášněný dav. Detailněji si Vojta zapamatoval pouze případ bratrů Kučerových z nedalekých Březin, kteří se měli dopouštět záškodnické činnosti ve své vesnici.

Vedle soudních procesů komunisté využívali Tylův dům také pro jiné účely jako například pálení knih. Ty svážel velký náklaďák z okolních venkovských knihoven, aby s nimi Vojtův tatínek topil v kotli ve sklepě. „Naše rodina prožívala takovou zvláštní atmosféru strachu,“ vzpomíná pamětník.

 

Dospívání v šedesátkách překazila vojna a okupace

S koncem devítileté základní školy se Vojta musel rozhodnout, jakým směrem se dále vydá. Jeho nejstarší sestra chtěla studovat zdravotnickou školu, což se nelíbilo jejímu tatínkovi. Jeden z Vojtových strýců byl však nacisty vězněný komunista a ten své neteři nástup na zdravotní obor zařídil. Druhá ze sester se učila kadeřnicí a Vojta se rozhodl pro studium pivovarnictví v Českých Budějovicích. Tehdy si již začínal uvědomovat, jaké to je žít v prostředí komunistické diktatury. „Rozlišovali se lidi. Ve školách byly vytříděné děti bolševiků. Člověk to pociťoval,“ upozorňuje Vojtěch.

Na šedesátá léta však Vojta vzpomínal jako na léta volnosti a pozitivní nálady ve společnosti. S nástupem na střední školu opustil na nějakou dobu Poličku, jelikož domů z Českých Budějovic jezdil jen jednou měsíčně. Ve škole se věnoval fotografování, chodil do filmového klubu na do té doby zakazované filmy a poslouchal Svobodnou Evropu. Ale jako každého mladého muže v té době čekala Vojtu vojna. Měl možnost si povinné dva roky částečně odsloužit prací v Průmstavu, kde strávil devatenáct měsíců. Zrovna pracovali v Nové Pace, když československé hranice překročila v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy. Při návratu do Poličky již pamětník v Hradci Králové poprvé spatřil okupanty.

Jedním ze stanovišť sovětských vojáků se stal prostor v Květné u Poličky. Sověti si tam zřídili muniční sklad se stálou posádkou. „Ti Rusové otravovali všude. Ty jejich manželky, když nakupovaly, potrpěly si na ty lepší věci,“ říká Vojtěch. „Mezi lidmi se říkalo, že po nich zůstávaly krámy pro nás tady vykoupené.“ 

Stopa, jakou v Poličce vojáci zanechali, měla být dokonce tak velká, že místní průmyslové závody Adas málem nesly jméno po sovětském politrukovi Leonidu Brežněvovi, který tu za druhé světové války pobýval jako armádní náčelník. „Byl tu jistý fotograf, pan Ledr, který v Poličce za války zachytil Brežněva. Jak to bolševici objevili, chytli se toho a chtěli Adas přejmenovat a Brežněva sem pozvat,“ vzpomíná pamětník.

Další sovětská posádka měla základnu v kasárnách ve Vysokém Mýtě a pro skladování zásob využívala také sklep poličského pivovaru. Pamětník vzpomíná, jak sledoval vojáky při překládání brambor. „Oni jim vůbec nedali najíst. Jejich důstojník je tam mlátil, fyzicky likvidoval. Měli jen boty, neměli ponožky, měli vojenskou bundu, ani košile neměli. Ty brambory byly už shnilé, a jak to nosili, z těch uniforem šel hrozný zápach. Ti vojáci pak vyskočili na náklaďák na ty smradlavé brambory a takhle je vezli až do Vysokého Mýta.”

 

Nesměli mít ani vlastní etiketu

Po návratu z vojny v roce 1970 byl Vojtěch rozhodnutý nastoupit do pivovaru Polička. Svá první léta v práci přirovnává ke kultovnímu českému snímku Postřižiny. Vyzdvihuje rodinnou atmosféru a kolektiv starších lidí v malém podniku. S příchodem mladých zaměstnanců se však vytrácela tradiční atmosféra a o to více byly zřejmé nedostatky ve výrobních technologiích a zásobování surovinami.

Na počátku sedmdesátých let byl pivovar pouze provozovnou národního podniku. Pojem „poličské pivo“ nesměl být nikde propagován, pivovar ani neměl vlastní etiketu. Výrobna byla navíc zastaralá a zanedbávaná. „Nebylo tam topení, takže když přišla zima, pivovar zamrzl. Všechny stroje se sem vozily, když se v jiném pivovaru vyhodily. Každou chvíli jsme je museli opravovat,“ prohlašuje Vojtěch. „My jsme byli poslední pivovar v republice, kde se ledovalo v sedmdesátém roce přírodním ledem.“

Kromě nové práce pamětníkův život po návratu do Poličky změnilo setkání s jistou dívkou, která se nedlouho předtím přistěhovala z Moravských Budějovic. V roce 1974 se s ní oženil a založili rodinu. Vojtěch za uspořené peníze koupil malý domek a manželům se postupně narodili dcera a syn.

Vedle rodinného života se pamětník scházel s kamarády a společně vyráželi do lesa. Spojovala je láska k country a záliba v trampování. Později se ukázalo, že je za to vyšetřovala Státní bezpečnost na základě udání, ale vyvázli bez postihů. Na malém městě se lidé vesměs znali a o Vojtěchovi věděli, že ačkoliv se komunistů straní, nijak jejich autoritu nepodkopává a nehodlá si tím komplikovat život.

 

Bolševici jako první převlékli kabáty

Listopadové události roku 1989 zastihly pamětníka jako správného otce od rodiny. Ten rok přišla do Poličky zima nezvykle brzy a on se zrovna chystal s dětmi jít na rybník bruslit, když se v rádiu prvně objevily zmínky o studentských protestech v Praze. Události sledoval a rychlý spád ho zaskočil. I když se prvních demonstrací neúčastnil, po založení místního Občanského fóra se začal účastnit jeho akcí.

Pocity euforie však brzy vystřídala pachuť, když Vojtěch viděl, jak se místní komunisté takřka přes noc přeorientovali na Západ. „Talířky a hrníčky s papežem, Coca-cola, knížka s Masarykem a já říkal: ‘Nekupujte to od nich.’ Jako první začali v Poličce podnikat největší bolševici,“ dodává.

Nejvíce pak pamětníka zklamala úspěšnost komunistické strany v prvních demokratických volbách. „To mě rozbolelo břicho po prvních volbách. Já myslel, že komunisti nebudou mít nic a oni byli pomalu čtvrtí. To mě hrozně zklamalo,“ vzpomíná pamětník.