The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdenka Kmuníčková (* 1933)

• narodila se 23. června 1933 v Řečicích u Brna

• zažila Pražské povstání v Modřanech u Prahy

• v roce 1951 vstoupila do KSČ

• v roce 1960 začala studovat lékařskou fakultu

• na konci roku 1968 nastoupila na psychiatrickou kliniku Ke Karlovu

• od 17. do 19. ledna 1969 se na oddělení popálenin starala o umírajícího Jana Palacha

• na žádost pracovníka Československé televize Vladimíra Tůmy natočila rozhovor s Janem Palachem

• v období čistek neprošla prověrkami, protože nesouhlasila se vstupem okupačních vojsk

• dodnes čelí obviněním z údajného neetického jednání, podezření, že rozhovor natočila pro StB, aniž by se toto prokázalo

• od počátku 90. let provozuje terapeutickou metodu holotropního dýchání

• dodnes provozuje psychiatrickou praxi

Tři dny strávené s umírajícím Janem Palachem psychiatričku Zdenku Kmuníčkovou emočně zasáhly na celý život. Ještě dnes se občas v řeči zarazí, aby ovládla rozrušení.

„Nemohla jsem tehdy dát najevo žádné emoce, ani o mých prožitcích a pocitech s nikým mluvit. Od toho jsem byla psychiatr a musela jsem se umět vypořádat se svou emocionalitou.“ S potlačenými emocemi se pak vyrovnávala celý život. „Nemohla jsem o Janu Palachovi mluvit, aniž bych na to nereagovala silně emočně a knihu jsem mohla napsat až čtyřicet let poté, a to ještě díky tomu, že mě podpořili přátelé.“

Narodila se 23. června 1933 v Řečkovicích u Brna, respektive na samotě v Mokré Hoře. Maminka říkávala, že ji do kolébky položily divoženky. Na samotě v hájence se usadil už Zdenin děda, Eduard Hauke, potomek zchudlého holandského šlechtice, který pracoval u barona Schindlera jako hajný.

Maminka Jarmila, ačkoli měla jen základní vzdělání, byla velmi sečtělá a hudebně nadaná žena. Otec Jan Kmuníček, organický chemik, dostal v roce 1935 práci v Praze a Kmuníčkovi se přestěhovali s dvouletou Zdeňkou a jejím starším bratrem do Letňan u Prahy.

 

Ve dvanácti letech oslepla

Na začátku války se přestěhovali do Modřan u Prahy. Její dva bratři odešli ve 14 letech do učení na havíře, později oba vystudovali vysokou školu. Zdenka tedy zůstala s rodiči sama a jak říká, byla poměrně hýčkaným dítětem.

Možná i proto, že se musela vyrovnávat s vrozenou vadou oční rohovky, tzv. keratokonem, což znamenalo, že pozvolna slepla a ve dvanácti letech, na začátku války, přestala vidět úplně. „Viděla jsem jen bílou tmu, změť světelných paprsků a ani jsem nepoznala, kolik prstů mám před očima. Nerozeznávala jsem žádné tvary.“

Zřejmě proto, že slepnutí přicházelo pozvolna, Zdenka se se svým handicapem dobře sžila a pohybovala se bez slepecké hole. Účastnila se i různých dětských vylomenin jako každé jiné dítě. Jedna taková byla na pováženou, protože se odehrála za heydrichiády: „Hrozně ráda jsem si vymýšlela, a abych se před kluky z party mých bratrů vytáhla a udělala se zajímavější, namluvila jsem jim, že máme doma plný sklep revolverů. Naštěstí to tatínek nějak vysvětlil a uvedl na pravou míru,“ vzpomíná Zdenka.

 

Válečný hlad a Pražské povstání v Modřanech

Na válku má ještě několik vzpomínek. „Měli jsme hlad. Nevím, co tatínek za války dělal za našimi zády, ale jinak byl velmi opatrný. Zásadně jsme nenakupovali potraviny na černém trhu; měli jsme jen to, co bylo na příděl. Chleba s máslem byla u nás vzácnost. Takže jsem to odnášela neduživostí a měknutím kostí.“

Pražské povstání prožili v Modřanech. „Tatínek byl při povstání aktivní. Byl důstojník v záloze. Pamatuji, jak si vzal uniformu a do holínky si místo zbraně (kterou neměl) zastrčil sekáček na maso a nůž a šel konat, co bylo třeba. Pak ho sebrali, stejně jako všechny ostatní modřanské muže, které zavřeli do ohrady u cukrovaru. Maminka jako jediná z žen šla přes zákaz k cukrovaru a chtěla mluvit se svým mužem. Byla po babičce. Ta, když byl děda za první světové války odveden, šla s ním na italskou frontu. Zajaté muže chtěli Němci postřílet, ale dostali zprávu, že se blíží Rusové, a tak utekli,“ vzpomíná Zdenka.

 

Chovala se, jako by slepá nebyla

Po válce se opět stěhovali, tentokrát do Liberce, kde otec vedl potravinářskou fabriku a jen pro zajímavost - je autorem známé značky Lipo (od Liberec-Potraviny). V Liberci již zcela nevidomá Zdenka vystudovala gymnázium. „Dokázala jsem to jen díky výborné paměti. Všechno, co učitelé říkali, jsem si pamatovala, nebo mi pomáhala maminka, která mi občas učivo četla. Nejhorší ale byla matematika, protože jsem neviděla na tabuli, a tak jsem z ní propadala. Dohnala jsem to díky učiteli na doučování.“

Je skoro k neuvěření, že nikdo kromě jednoho spolužáka o jejím handicapu nevěděl. „Psát po paměti jsem mohla a díky slepotě se mi také zdokonalil sluch a vyvinulo se mimosmyslové vnímání. Bez hole jsem si troufla i do Prahy. Ale občas se to neobešlo bez průšvihů. Jednou jsem při vystupování z vlaku šlápla do prázdna a spadla pod vlak. Naštěstí se mi nic vážného nestalo, jen otec mě seřezal, že jsem si troufla jet bez vědomí rodičů vlakem.“

 

Po operaci začala normálně vidět

Ve dvaceti letech jí transplantovali jednu rohovku, po roce druhou a Zdenka začala opět normálně vidět. Cítila však, jak je oproti vrstevníkům, jak sebekriticky říká, „mentálně zaostalá“. Osm let jako by žila v jiné realitě. Například se znovu musela učit, co vidí. „Sice jsem zase skvěle viděla, ale někdy jsem nevěděla co. Znovu jsem se učila, že například to černé na ulici je hromada uhlí, a ten člověk že je soused. Znovu jako bych objevovala svět.“

 

Zapálená komunistka a brigáda, na které opět téměř přišla o zrak

Zrak se jí ale záhy opět zhoršil, a to na brigádě, kam odjela se Socialistickým svazem mládeže (SSM). Do KSČ vstoupila ještě před maturitou, ve svých 18 letech, v roce 1951 a jejím idejím upřímně věřila. „Tehdy jsme měli výbornou učitelku, která nám rozuměla. Byla to komunistka a motivovala nás. Dlouho jsem pak ještě věřila, že komunistické ideje platí a jsou v pořádku, ale že problém je v lidech, kteří to dělají špatně. Dnes to vnímám jako tehdejší mentální nevyspělost. Z psychologického hlediska jsou zásady komunistického hnutí nesmysl.“

Protože tehdy komunistickým idejím skutečně věřila a chtěla je také naplňovat, přes zákaz lékařů odjela do pohraniční vesnice Málkov na brigádu SSM. „Přemluvili mě svazáci z okresu. Pracovala jsem tehdy v neratovické Spolaně, kde byl můj otec ředitelem. Prý z té fabriky musí jít na brigádu 30 lidí. Řekli mi, že když půjde ředitelova dcera, oni půjdou taky. Ale to jsem ještě nevěděla, že se tam hlásili hlavně flákači. Nechtěla jsem ze zdravotních důvodů, protože mi lékaři nedoporučovali nic těžkého zvedat a ohýbat se, ale prý tam nebudu muset nic takového dělat. A tak jsem jela,“ vysvětluje Zdenka.

Vše ale dopadlo jinak. Nakonec byla jednou z mála, která na poli dobrovolně pracovala; rozhrnovala hnůj, jednotila řepu, sázela, aby šla příkladem těm, kterým práce nevoněla a vyspávali do oběda. Ti nakonec díky jejímu příkladu pracovat začali, ale Zdenčin zrak se rapidně zhoršil, musela se vrátit a špatný zrak ji pak omezoval až do jejích 80 let.

 

Proč právě psychiatrie

Naštěstí ale již neoslepla úplně, dokázala zblízka číst, a tak se navzdory pochybnostem svých rodičů i lékařů, že by mohla zvládnout náročné studium, rozhodla jít ve svých 27 letech na medicínu.

„Chtěla jsem dělat internu a také jsem chodila do nemocnice na stáže, ale když jsem zjistila, že pořádně nepoznám, co je na rentgenovém snímku, rozhodla jsem se, že se zaměřím na psychiatrii, kde není zrak tolik důležitý.“ V roce 1963 už vypomáhala na psychiatrické klinice v ulici Ke Karlovu 11 a po studiích nastoupila do léčebny v Kosmonosech, kde zažila pražské jaro 1968 a kam dojížděla z Prahy.

 

Psát posudky na zakázku jsem odmítala

Uvolnění pražského jara 1968 uvítala.„Účastnila jsem se ho, ale takovým nenápadným způsobem. Dělala jsem to, co jsem považovala za správné,“ říká zpočátku trochu vyhýbavě Zdenka a vysvětluje: „Třeba jsem se starala o lidi, kteří byli vyšetřovaní tehdejší policií a kteří byli politicky nežádoucí. Nebo když za mnou přišli nějací policajti a chtěli, abych napsala posudek dle jejich požadavků. Já ale udělala to, co jsem považovala za správné, a neposlechla jsem jejich pokyny. Měla jsem kvůli tomu problémy. Později mě zbavili členství v posudkové komisi a také mi chtěli vzít diplom, což se nakonec díky zásahu mých nadřízených nestalo. Byla jsem nežádoucí z politických důvodů. Nemohla jsem dělat vědeckou kariéru, ani vycestovat. Byla jsem pořád druhořadá sekundářka.“ Říká, že byla celkem neposlušná. Chtěli po ní prý také například, aby hospitalizovala Vlastu Chramostovou, což neudělala, protože nebyl důvod.

„Vždycky jsem ty příkazy dostávala od lidí, kteří byli mimo lékařství, ale nikdy jsem nevěděla přesně, o koho jde. Byli civilisté a nelegitimovali se. Ale určitě to byli tajní. Mezi doktory jsem nějaké nečestné chování a manipulaci nepozorovala. Neznám žádná fakta kolem těchto věcí, jen důsledky.“

 

Změnila jsem názor na KSČ

Po pražském jaru v roce 1968 se jí, jak říká, začaly více otevírat oči. Více si uvědomovala realitu. Do té doby upřímně věřila komunistickým idejím. „V šedesátém osmém roce v konkrétních situacích jsem věřila Dubčekovi, že to myslí upřímně a že chce komunismus s lidskou tváří, ale už jsem věděla, že to nejde. Že ta lidská tvář je zapotřebí, ale že tomu nepomůže komunismus ani kapitalismus. „Neměla jsem žádnou vyzrálou představu o tom, jak by to šlo. Ale věděla jsem, že tohle nejde. Až v posledních desetiletích jsem dospěla ke kontroverzní představě, že centrem je osobnost člověka a to, jak se utváří v historických podmínkách až do současnosti.

Že člověk potřebuje vnitřní osobnostní výchovu a růst a tomu růstu je třeba napomáhat těmi, kteří v tom růstu pokročili dál. Že záleží na osobnosti a jak je schopna vytvářet své okolí.“

 

Jan Palach mi důvěřoval

Koncem roku 1968 ji přijali na psychiatrickou kliniku, v níž za studijních let vypomáhala a odkud byla pověřena jako konziliářka na oddělení popálenin v Legerově ulici 63. Tam pak 16. ledna 1969 přivezli těžce popáleného Jana Palacha. Než tedy poznala jeho, měla již krátkou zkušenost s jinými popálenými pacienty. S Janem Palachem se dostala do užšího kontaktu až druhý den 17. ledna 1969 a trávila u něj dny i noci až do dne jeho smrti 19. ledna. Nejvíce komunikoval s ní. Vytvořil si k ní důvěru.

„Bylo mi sice 36 let, ale měla jsem mladý hlas, který působil, jako bych byla jeho vrstevnice. Jan Palach neviděl, pouze slyšel a i pro ten mladistvý hlas ke mně pojal kamarádský vztah a tykali jsme si.“

 

Život si vzít nechtěl

„Už to, že vůbec komunikoval, bylo velmi hrdinské. Měl popálená ústa i dýchací trubici a mluvení mu dělalo velké potíže. Přesto sám navazoval rozhovor a objasňoval, proč se popálil. Chtěl, aby se lidi osvobodili od komunistů.“

Dodnes ještě někteří spekulují o tom, zda motiv činu Jana Palacha nespočíval v osobních či psychických problémech. Zdenka Kmuníčková je naprosto přesvědčena, že žádný takový motiv u něj neexistoval. Je si jistá i tím, že ani nechtěl obětovat svůj život.

„Nechtěl spáchat sebevraždu. Neměl v úmyslu si vzít život. To říkal nejen mně, ale dalším, kteří o něj pečovali. Neměl ale představu, co se stane, když se polije benzínem a zapálí se. Neměl dost informací. Dlouho také věřil, že přežije. Až poslední den si uvědomil, že zemře. Přijal to klidně a statečně. Hodně silně jsem vnímala, co se v něm děje.“

 

Kontroverzní nahrávka rozhovoru s Janem Palachem

V průběhu jejího pobytu na klinice ji pracovník Československé televize Vladimír Tůma oslovil, aby nahrála rozhovor s Janem Palachem na malý magnetofon. Nahrávka podle ní měla sloužit jako doklad a důkaz motivů Jana Palacha.

Když se ale nahrávka v 90. letech objevila na veřejnosti, ukázala se jako velmi kontroverzní. Zdenka Kmuníčková byla nařčena z neetického jednání a neprofesionality. Prý Palacha vyslýchala, mluvila na něj zvýšeným hlasem a kladla otázky, které již předjímaly odpověď.

 

Nařkli mě, že nahrávka byla na objednávku StB

V roce 1998 zažalovala doc. MUDr. Jaroslavu Moserovou, specialistku na popáleniny, která ošetřovala Jana Palacha. „Vyjadřovala se o mně ve smyslu, že jsem Jana Palacha mučila a porušovala lékařskou etiku. Ale myslím, že za tím byly politické nebo profesní ambice a možná se cítila nějak ohrožená. Já jsem se ale zviditelňovat nechtěla a nepotřebovala, ten útok nebyl na místě,“ uvažuje Zdenka, která nakonec soud vyhrála, ale na žádost právníka Jaroslavy Moserové přijala jen její omluvu.

V televizním dokumentu Kristýny Vlachové Poselství Jana Palacha z roku 2009 se zase spekuluje o tom, že nahrávku pořídila na objednávku StB a že v roce 1989 dokonce poskytla nahrávku za 500 marek holandskému žurnalistovi Dicku Verkijkovi, se kterým spolupracoval Vladimír Tůma, u něhož byla v pozdějších letech dle novinářů prokázána spolupráce s StB. Zdenka Kmuníčková popřela, že nahrávku dělala na žádost StB i že by poskytla nahrávku za peníze. Ani jedno nebylo nikdy prokázáno. Zvažovala také žalobu na Českou televizi. Kristýna Vlachová pak v rozhovoru uvedla, že rozhovor Zdenky Kmuníčkové z roku 1969 vzbudil velmi negativní ohlasy, protože rozhovor byl krutý.

 

Jana Palacha jsem rozhodně nemučila

Zdenka vysvětluje, že nic takového se vůbec nedělo. Vedla s Janem Palachem rozhovor o tom, co už od něj předtím vícekrát slyšela, a šlo jen o to jeho výpověď zaznamenat.

„Kladla jsem mu otázky záměrně tak, aby vyšlo najevo, co mi celou dobu vykládal, aby se zbytečně nenamáhal s mluvou, která mu činila potíže, a mohl odpovídat jednoslovně. Jan Palach s natočením rozhovoru souhlasil.“

Její hlas je na nahrávce slyšitelnější proto, že magnetofon ve velikosti A5-6 schovávala pod pláštěm, a měla ho tedy blíže u sebe. Nikdo jiný než ona a Vladimír Tůma o něm prý v této fázi neměl vědět, ale v místnosti byly přítomny i zdravotní sestry a občas do místnosti nahlédl lékař.

Před nahráním jí Vladimír Tůma ukázal, jak přístroj zapnout a po nahrání rozhovoru, který trval osm minut, mu odevzdala magnetofon zpět. Vzpomíná, že poté dal Vladimír Tůma rozhovor přehrát doc. Černému z psychiatrické kliniky. Je prý možné, že jej slyšeli i doc. Dobiáš a Vondráček, kteří stáli v čele kliniky. Vladimír Tůma pak nahrávku uschoval až do převratu 1989 u svých rodičů.

 

Nahrávka nebyla určena laikům ani veřejnosti

V roce 1990 Zdenka Kmuníčková před psychiatrickou společností na klinice podrobně referovala o celé péči o Jana Palacha a pustila svým kolegům rozhovor. „Nikdo tehdy nevznesl žádnou námitku. Ty námitky vyšly z úst laiků, když se nahrávka objevila v televizním dokumentu. Byla jsem obviňována z porušování lékařské etiky. Myslím si ale, že lidi jsou někdy jako děti. Myslí si, že je to nějaký věhlas, který závidí. Přitom o nějakém pozitivním věhlasu nemůže být řeč.“ Zdenka Kmuníčková vysvětluje, že nesouhlasila, aby se rozhovor znovu uváděl v televizi či rozhlase. „Nebyl určen pro tento účel a vnímala jsem ho jako doklad pro historiky.“

 

Řekla jsem, že nesouhlasím

V době čistek se nechala vyhodit z komunistické strany. Mohla položit průkazku na stůl, ale chtěla jít k prověrkám, aby mohla říct svůj názor. Vzpomíná na to s úsměvem: „Ptali se mě, jestli souhlasím se vstupem vojsk, já řekla, že ne. A pan profesor: ‘Tak Zdeničko, řekni, že souhlasíš, vždyť je zapotřebí na té klinice pracovat.’ Byl moc hodný, ale já řekla, že nesouhlasím. Když jsem se pak vrátila na kliniku k našemu profesorovi Janu Dobiášovi, starému, poctivému, zásadovému komunistovi, který za války strávil čtyři roky v koncentráku a neměl na hlavě ani ždibec másla, řekl mi tenkrát: ‘Dobře jste udělala.’“ Zdenka Kmuníčková mohla na klinice působit dál.

„V té době jsem měla jasno, jaké jsou správné lidské hodnoty. A u něj jsem se setkala s uskutečněním těchto hodnot a ověřila jsem si, že je možné, aby člověk žil statečně a poctivě a eventuelně dal v sázku své zdraví a život, i když jsem s tím nesouhlasila. Tato osobní zkušenost byla tedy velmi tíživá a blízká a hluboká. Já jsem ale neprojevovala žádné takové hrdinství. Já jsem dokázala akorát stát na svém a nebát se.“

 

Pracuje dodnes

Do důchodu odešla v roce 1992, ale pracovat nepřestala. Založila si živnost a poskytovala péči na vlastní pěst. Od roku 1989 také mohla konečně cestovat a rozšířit svou praxi o metody zaměřené na celostní léčbu. Absolvovala výcviky holotropního dýchání u profesora Stanislava Grofa. Tehdy na začátku 90. let ještě tyto cesty a kurzy hradilo Ministerstvo zdravotnictví, jinak by si je dovolit nemohla. Svou praxi má dodnes, snaží se omezovat léčbu medikací, holotropní dýchání provozuje již 25 let a spolupracuje s týmem lidí, včetně psychiatrů. Nikdy se neprovdala a kvůli své oční vadě se rozhodla nemít děti. „Je to dědičné z matky na syna, a pokud by se narodil chlapec, oslepl by stejně jako já. Tehdy byly omezené možnosti léčby a já nechtěla, aby tím trpěl.“ Sama druhou transplantaci očních rohovek prodělala až ve svých osmdesáti letech. „Od té doby vidím lépe než kdy předtím.“