The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Knížátková (* 1939)

• narozena 2. června 1939 v Rouchovanech na Třebíčsku

• válku přečkala v Hrotovicích

• svědek tzv. hrotovické tragédie 8. května 1945

• při tragédii zahynul její otec Oldřich Sekvenc

• po válce žila s matkou a sestrou v Rouchovanech

• v 50. letech vystudovala Vyšší hospodářskou školu ve Znojmě

• v 50. až 70. letech vystřídala vícero zaměstnání

• od roku 1977 až do svého odchodu do důchodu (1994) pracovala pro JE Dukovany

Nebylo jí ani šest roků, když přišla o tatínka. Stalo se tak během hrotovické tragédie, kdy vinou špatné komunikace sovětské bombardéry shodily pumy na jásající dav, který chtěl 8. května 1945 přivítat osvoboditele. Tragická událost měla na svědomí 150 životů. „Lidi byli potrhaní a hrozně zaprášení, takže je nebylo poznat. Ti, co byli zranění, tak je vozili tady do Ivančic. A ti lidi – všichni ne, samozřejmě – ale nebyli k rozeznání. Každý si odvezl toho mrtvého,“ vzpomíná Miroslava Knížátková.

Aby se nic nevědělo

Miroslava Knížátková, rozená Sekvencová, se narodila 2. června 1939 v Rouchovanech na Třebíčsku. Rodiče Oldřich a Hedvika, rozená Havlišová, před válkou bydleli v Moravském Krumlově. Ten však – coby sudetskou oblast – museli v roce 1938 opustit. Krátce pak bydleli u rodičů v nedalekých Rouchovanech, kde se narodila Miroslava, a poté následovalo další stěhování, tentokrát do Hrotovic na Třebíčsku. Tam rodina přečkala období druhé světové války. Otec Oldřich pracoval jako cestmistr pro silniční správu, matka Hedvika se starala o domácnost. „Tam [v Hrotovicích] jsme měli byt a byli jsme tam do roku 1945. Dole byla lékárna, to byl domek lékárníka.“ Z raného dětství na pozadí druhé světové války Miroslava Knížátková vzpomíná na Vánoce v roce 1944. „Pamatuju si, že jsme měli takový veliký strom, smrk. Otec dobře maloval a byl výtvarně nadaný. A ozdob nebylo moc, takže dělal taková autíčka. Vystřihl to, slepil a do toho se nasunul bonbon. To byly poslední Vánoce před koncem války.“

Otec se za války zapojil do odbojové činnosti coby člen Hnutí za svobodu. „Měli nějakou skupinu. Dostával nějaké příkazy a ty musel plnit. Ale máti říkala, že ani jí doma nic neříkal, aby se nic nevědělo. Nebo aby se vědělo co nejméně, kdyby to někdo udal, tak aby nebyli všichni zavření. […] Ale vím, že v Hrotovicích bylo zahradnictví. Tam byl zahradník, který byl Němec, a – to říkala máti – že jí [ten zahradník] říkal, aby si dal pan Sekvenc pozor. Že lidi upozorňují a udávají, tak aby si dal pozor a v té činnosti polevil. Upozorňoval ji, že si toho lidi všímají.“ Mimo několika málo střípků Miroslava Knížátková nezná žádné podrobnosti o otcově působení v odboji, byť se pokoušela po roce 1989 alespoň něco vypátrat. „Psala jsem i do Prahy, ale odnikud nepřišlo, že by byl někde vedený. Potom jsem se ptala v archivu tady ve Šlapanicích a paní archivářka povídala, že se o těch lidech téměř nic nevedlo, aby se o nich co nejméně vědělo.“

Každý si odvezl mrtvého

Dne 8. května 1945 se obec stala dějištěm takzvané hrotovické tragédie. Rudá armáda vinou špatné komunikace zahájila letecký útok na centrum Hrotovic – v době, kdy se lidé shromažďovali na náměstí, aby poděkovali osvoboditelům. „Pamatuju si, jak toho 8. května šla fronta, šli na Prahu, a v Hrotovicích po incidentu říkali, že nějaký ten raketometčík byl na kraji Hrotovic, tam je křižovatka, že byl snad zastřelenej, a tím pádem nemohl dát znamení letcům s bombama. A jak přišla fronta, […] přiletěla letadla a shodila tam bomby. Lidi stáli a vítali armádu a ti, co dělali tady tu odbojovou činnost, tak se o to nějak starali, takže otec tam taky byl a taky zahynul, na náměstí.“ V době útoku byl na náměstí pouze otec Oldřich. „My jsme byly s maminkou doma, otec ne. Hned, jak tam ta bomba padla, tak já už nevím, jestli pro nás někdo přišel, že otec zahynul.“ Další příbuzné rodina v Hrotovicích naštěstí neměla, „ale byla u nás dívka, pomocnice v domácnosti, ta taky vyběhla ven a taky byla zasažena a zahynula“.

Po bombardování nastal zmatek a panika. „Potom jsme šly a s máti jsme ho hledaly. Byly jsme doma, a to bylo kousek od toho zámku, kde se to stalo. […] Šly jsme hledat otce, a to si pamatuju, tam je takový parčík, a tam těch sto dvacet lidí bylo položených. A tak jsme ho našly. Tam ty lidi rovnali, aby si je příbuzní mohli odvážet.“ Drastické vzpomínky pokračují: „Lidi byli potrhaní a hrozně zaprášení, takže je nebylo poznat. Ti, co byli zranění, tak je vozili tady do Ivančic. A ti lidi – všichni ne, samozřejmě – ale nebyli k rozeznání. […] Každý si odvezl toho mrtvého. Za nějaký den otce odvezli do Rouchovan, tam jsme ho celá rodina pohřbili. Bylo to chaotické a hrozně smutné.“ V době, kdy se na jiných místech Československa vítalo a oslavovalo, v Hrotovicích zemřelo více než sto civilních obyvatel a další bezmála čtyři desítky rudoarmějců. „Těch ruských vojáků tam taky dost zahynulo. A hned, jak se to zklidnilo, tak táhli dál na Prahu, ten konvoj.“

Někdo ho udal a dostal čtyři roky

Matka Hedvika se s dcerami Miroslavou a Zdenkou po válce přestěhovala zpět do Rouchovan. V záři téhož roku nastoupila Miroslava do první třídy. „Učitel, který byl za války zavřenej, Král, tak když se vrátil z koncentráku, tak byl ustanovený ředitelem a v tom roce čtyřicet pět zahajoval školní rok.“ Kromě základní školy Miroslava pravidelně navštěvovala Sokola. „V Rouchovanech je pěkná velká sokolovna a chodili jsme dvakrát týdně cvičit.“ Nové začátky bez otce však byly těžké. „Máti zaměstnaná nebyla, protože měla obavy, že nebude stačit vést domácnost. Takže byla doma.“ Když Miroslava chodila do třetí třídy, moci se chopili komunisté. „Byl akorát rozhlas, že je to všecko správné. Nám se nic moc nestalo, ale měla jsem strýce, od máti bratra, který měl hospodářství.“ Strýc Ladislav o hospodářství přišel a následně musel rukovat k Pomocným technickým praporům. „On potom v roce padesát tři nebo čtyři přišel, na hospodářství už nešel, tam už byl státní statek. […] A potom, v roce padesát osm, protože když šel někdy do hospody s kamarády, tak to neschvaloval, ten režim, tak ho někdo udal a dostal čtyři roky za podvracení republiky nebo za něco takového.“   

V roce 1953 Miroslava dokončila základní školu a pokračovala ve studiích ve Znojmě. „Teď je to obchodní akademie, ale byla to vyšší hospodářská škola, ekonomický směr. Čtyři roky jsem byla ve Znojmě na škole. […] Pan ředitel byl velice rozumnej, takže jsme třeba ani nematurovali ve svazáckých šatech, mohli jsme mít civilní.“ V roce nástupu na školu rodinu postihla měnová reforma. „Do té doby měla máti přes 2000 důchod a pak ho měla jenom 300 korun. Byly i nějaký ty vázaný vklady, tak to taky padlo. Peněz bylo málo. […] Já jsem měla 350 korun sirotčí důchod a máti kolem těch 300 důchod vdovskej.“ Po studiích, roku 1957, Miroslava nastoupila do Lesních závodů v Moravském Krumlově, kam dennodenně dojížděla z Rouchovan. V Krumlově se také seznámila se svým budoucím manželem a bývalým partyzánem Milanem Knížátkem. „V roce šedesát tři jsme se vzali a v roce šedesát pět jsme šli bydlet tady za Němčice. Tam je hájenka, tak jsme šli na polesí. Manžel byl polesný neboli fořt a já jsem tam dělala techničku.“ 

Lidi furt čekali, že se to převrátí

Někdy v této době se manžela snažila přinutit ke spolupráci Státní bezpečnost. „Byl za ním nějakej Beneš nebo jak se jmenoval, na té hájence. A chtěl, aby na někoho donášel. On se moc nevyjadřoval, neměl zájem na někoho donášet. A ten člověk tam byl několikrát, ale nic se nedozvěděl, tak to potom skončilo.“ V sedmdesátých letech Miroslava Knížátková vystřídala vícero pracovních pozic. Nejprve v roce 1970 nastoupila do oděvního závodu Retex v Ivančicích. „Tam jsem byla rok a šla jsem dělat na Městský úřad Ivančice, tam jsem byla čtyři roky.“ Od roku 1977 pak pracovala v jaderné elektrárně Dukovany, kde zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1994. Během svých pracovních angažmá se nesetkala s tlakem na vstup do KSČ, ačkoliv „ředitel u těch lesů byl dělnickej kádr. Netlačili mě do strany, ale bylo to takové všelijaké. Museli jsme každé ráno mít každý desetiminutovku, on byl velkej straník. Ale že by nějak škodil, to zase ne.“  

Roku 1985 začali manželé Knížátkovi opravovat dům po Milanových rodičích v Budkovicích na Brněnsku, do kterého se společně přestěhovali v roce 1990 a ve kterém žijí dodnes (2021). A jak Miroslava Knížátková vzpomíná na pád komunismu? „Manžel byl v myslivecké společnosti a v pátek 17. listopadu 1989 jsme měli poslední leč – když posledně zatáhnou na odstřel zvěře. A potom je večer zábava. Tak v ten pátek jsme byli v Němčicích v hospodě. […] Prožívali jsme to se slzama v očích a v radosti. A předtím jsme ještě prožívali Anežku, když bylo [12. listopadu] svatořečení. […] Lidi furt čekali, že se to převrátí, že to skončí. A do té doby zase nic a zase nic.“ Krátce před sametovou revolucí zemřel výše zmíněný strýc Ladislav, politický vězeň padesátých let. „Toho jsem nejvíce litovala. Že ti lidi, kteří nejvíce trpěli, i když třeba nebyli zavření, ale byli perzekvovaní, že se toho nedočkali. Ale my jsme to prožívali a prožíváme to dodneška,“ vypráví Miroslava Knížátková.