The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. Dagmar Knorrová (* 1937)

• narozena 22. dubna 1937 v Užhorodu

• 1939 společně s rodinou nuceně přesídlena zpět do Čech

• 1948 rodina nucena odejít do příhraničního Duchcova

• studium pedagogické fakulty

• dálkové studium konstrukce a dopravy

• učitelská činnost na středních školách a gymnáziích

• žije v Duchcově

Podkarpatská – Zakarpatská

Dagmar Knorrová (rozená Marková) se narodila 22. dubna 1937 v Užhorodu, hlavním městě Podkarpatské Rusi. Tato oblast (dnes nazývaná Zakarpatská Ukrajina) tehdy tvořila součást Československa. Přes relativní odlehlost a chudobu regionu zde nebylo českých rodin málo: „Byli tam naši úředníci, četníci, celníci (tenkrát se říkalo financové), učitelé, prostě jim to tam pomáhali vybudovat.“ Markovi bydleli v Záhatí v okrese Mukačevo, otec Tomáš zde působil jako notář, maminka Marie se starala o domácnost. Otec pocházel z šumavské Sušice a v Čechách původně pracoval jako takzvaný adjunkt – organizoval práce na statku. Během hospodářské krize o zaměstnání přišel, ke svému štěstí se však od známého dozvěděl o možnosti práce na Podkarpatské Rusi. „Tatínek vyprávěl, že když tam přišel, byli tam ještě Židi s pejzama, jako dneska nosí ti ortodoxní v Izraeli.“

Stěhování první

Po obsazení oblasti Maďary v roce 1939 byla rodina nucena odejít zpátky do Čech. „Slováci v té době, když tam byla příprava fašistického státu, nás přes své území nepustili, takže jsme museli přes Maďarsko a Moravu. V Praze na nás čekal maminčin mladší bratr, u kterého jsme pak spali. Já si z toho pamatuji jenom, že tam měli dobré kakao, byl mi rok a půl.“ Nejprve, protože neměli kam jít, bydleli nějakou dobu u matčiných prarodičů, kteří měli výminek v Domoušicích, obci mezi Louny a Rakovníkem.

Legrace v krytu

Později se otci podařilo sehnat práci v Lounech, kam se i s rodinou přestěhoval. Nejprve bydleli na statku u židovské rodiny Fantových, která byla během druhé světové války odvezena do koncentračního tábora. Později dostali Markovi byt ve státním domě v Poděbradově ulici, kde začala malá Dagmar chodit do školy. Na základní školu vzpomíná s láskou, kromě hezkých chvil si však odnesla i zážitky z bombardování na konci války: „Chodili jsme do sklepa, do krytu, měli jsme tam i ležení. My děti jsme z toho měly legraci, že tam můžeme všechny spát. Vím, že tam byl jeden člověk (někteří lidé jsou takoví bezohlední), který si vždycky stoupal pod rám dveří, ten totiž prý vždycky zůstane stát.“ Pamatuje si i na nálety spojeneckých letadel, hloubkařů, kteří stříleli na lokomotivy a snažili se prostřelit parní kotel: „Říkalo se jim kotláři.“

Stěhování druhé

Příjezd Rudé armády do Loun znamenal konec války. Děti zase začaly chodit do školy, kam již nějakou dobu nemohly, neboť tam byli nastěhováni takzvaní „národní hosté“ – Němci, jejichž domovy byly vybombardovány. Život se začal vracet do normálních kolejí. Pamětnice začala chodit do Sokola, na což velmi ráda vzpomíná. S rokem 1948 a s nástupem komunistů k moci přišly ale další problémy. Otec Dagmar Knorrové se režimu politicky nehodil, a tak byla rodina nucena se přestěhovat do pohraničí, do Duchcova. „Mohli jsme si vybrat: Šluknov, nebo Duchcov. Duchcov byl blíž Lounům a babičce, tak jsme šli tam. Moc se nám tam tedy nechtělo. Tenkrát tam ještě byly šachty a strašně špatné podmínky – mlhy a tak podobně. Nakonec jsme si tam ale zvykli.“

Peníze, nebo škola

V roce 1953 přišlo nařízení, které přesouvalo 70 000 úředníků do výroby. To postihlo i otce pamětnice, který ovšem nebyl zdráv a musel si hledat jiné místo. „Tak jsme měli málo peněz, maminka byla po úraze, byla doma. Tak když jsem končila gymnázium, nebylo na další studium, i když jsem měla vyznamenání.“ Učitelé si rodiče zavolali do školy a přemlouvali je, aby dali dceru studovat. „Tak mi tatínek nakonec řekl: ‚Vyber si něco krátkého.‘“

Celý život ve škole

Nakonec šla Dagmar Knorrová studovat do Prahy na pedagogickou fakultu matematiku a deskriptivní geometrii. Po promoci dostala umístěnku do Litvínova na gymnázium, později učila na střední průmyslové škole v Mostě. Mezitím se vdala. Manžel stavař ji tak nadchl pro svůj obor, že se rozhodla, že ještě dálkově vystuduje konstrukci a dopravu na pražském ČVUT. Po manželově smrti zůstala sama s dcerou, nadšení do práce ji však neopustilo – jako učitelka svých dvou oborů působila až do důchodu. Po roce 1989 se politicky angažovala v Občanském fóru a později v Občanské demokratické straně. Dagmar Knorrová stále žije ve svém, dnes již milovaném Duchcově.