The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrej (Ondřej) Koba (* 1919  †︎ 2014)

• narodil se 16. 2. 1919 na Podkarpatské Rusi (Velká Turice, okr. Perečín)

• dětství v rodině malozemědělců

• odvod do maďarské armády

• 1941 - přechod fronty do SSSR

• 1941–1943 - pracovní tábor na jižním Uralu

• od roku 1944 ve Svobodově armádě

• účastník dukelské operace

• těžce raněn u Vyšného Komárniku

• po válce zůstal v armádě

• zemřel 4.12. 2014

Dětství a mládí

Pan Koba se narodil 16. 2. 1919 na Podkarpatské Rusi (Velká Turice, okr. Perečín) jako nejstarší z pěti dětí. Vychodil měšťanskou školu a pracoval jako lesní adjunkt. Jeho rodina patřila mezi „malozemědělce“, měli asi pět hektarů pole a dobytek. Rodina měla velmi kladný vztah k 1. republice i Čechům. Jeho otec byl legionář a pobíral invalidní důchod asi 200,– Kč měsíčně (za války mu omrzly nohy). Tento invalidní důchod přicházel i po dobu prvních dvou let maďarské okupace.

Výchova byla vlastenecká i ve školách – skoro „každý den, když jsme přišli, bylo první zpívat československou hymnu“. Na Masarykovy narozeniny se děti učily básničky a k jeho obrazu kladly nasbírané sněženky. Jako četníci v obci sloužili nejen Češi, ale i dva Rusíni – legionáři a délesloužící vojáci.

„Rok 1938 – po té stránce politické jsem se o tyto otázky nezajímal, ale otec nám to vysvětloval, bral noviny a chodil na přednášky a srazy, které byly jednou ročně pořádány pro legionáře. O tom nám vždy vykládal.“

Na židovské obyvatele Podkarpatské Rusi, zvláště na obchodníky, vzpomíná pan Koba jako na velmi slušně se chovající spoluobčany, ochotně dávající i na dluh. „Jednou za čas se muselo zaplatit, jinak hrozila exekuce, ale to se skoro nestávalo. U nás na vesnici, co si pamatuji, k tomu došlo jednou.“

Maďaři přinesli práci

Maďarská okupace přinesla změnu správy a četnictva. Vztah k okupantům sice nebyl příliš vřelý, ale život před vypuknutím války se pod maďarskou okupací nezměnil pouze k horšímu: „Protože v Maďarsku nebyly žádné velké lesy, tak hned po záboru se začaly naše lesy drancovat. Tím se hodně zvýšila zaměstnanost a zlepšilo se zásobování. U nás ve vesnici nebyl nikdo maďarské národnosti, akorát jeden učitel se více hlásil k Maďarům.“ Zemědělská rodina pana Koby byla navíc dosti soběstačná co se týče potravin, takže kupovali jen nutné věci, které si nedokázali zajistit sami.

Zmařený útěk do Sovětského svazu – naštěstí!

„Našich kluků hodně odcházelo po maďarské okupaci do tehdejšího Sovětského svazu. Já jsem se taky pokusil přejít hranici. Jenomže tenkrát už to měli Maďaři obsazené, chytili mě a odvezli do okresního města a seděl jsem ve vězení týden.“ Andreje Kobu zde důrazně upozornili, že při dalším pokusu bude trest podstatně vyšší. „Varovali mě před dalším přechodem hranice. Každý týden jsem se musel co týden hlásit na četnické stanici. Já lituji svých kamarádů, protože jsem měl to štěstí, že jsem se do těch gulagů nedostal a možná jsem si i tím zachránil život. Našich podkarpatských Rusínů tam zahynulo hodně.“

Z maďarské armády do sovětského pracovního tábora

V listopadu 1941 narukoval do maďarské armády a sloužil v Budapešti. Následně se dostal do útvaru, který byl nasazen do války proti Sovětskému svazu. Sloužil u protitankových pušek. Prošel rychlokurzem maďarštiny. „Dril a výcvik v maďarské armádě byl dost náročný. Řvali na nás maďarsky, kázeň byla vysoká.“ Na frontu je přesouvali přes Polsko, Bělorusko až po Don u Voroněže. „Maďaři měli ohromný strach z partyzánů, kteří přepadali kolony, které jely na frontu.“ Hned na Donu (kde byli nasazeni do obrany) využil pan Koba noci a dříve, než se vůbec zapojil do boje, během hlídky utekl ještě s kamarádem Fedorem Mulesou, a tak se dostal k Sovětům.

Podlezli drátěné překážky, „naštěstí tam nebylo minové pole“, a dostali se k prvnímu zákopu.

Byli odvezeni na rotu, na pluku proběhly velmi podrobné výslechy. Podobně jako jiným rusínským přeběhlíkům jim ovšem Sověti nevěřili, že jsou Rusíni: „Vy nejste Rusíni, vy jste Maďaři a Československá republika neexistuje.“ Sověti je chtěli využít pro vysílání výzev k dezerci maďarských vojáků – na to však Rusíni neměli jazykové schopnosti. Nakonec přece jen své čerstvě nabyté základy maďarštiny uplatnili pro tlumočení velkému množství zajatých maďarských vojáků. „To jsme zvládali svou lámanou maďarštinou.“

Byli přesunuti asi 150 km za Voroněž mezi Poláky, Rusíny a Rumuny. Po půl roce je začali vybírat podle národnosti, schopností a vzdělání. „Já jsem se dostal do jižního Tagilu na Urale, kde jsme stavěli železnici. Na základě splnění normy jsme dostávali jídlo. Za 100 % normy jsme dostali kilo chleba, tři dkg másla a pět dkg cukru.“

Zde byl až do prosince 1943. Ubytování bylo v dřevěných barácích a vše probíhalo pod dohledem ozbrojených civilních strážných. „Vždycky tam byl jeden, který vpředu v čele vždy nesl sovětský prapor, a ta jednotka šla v trojstupu na to pracoviště. Tam jsme dělali do večera a večer jsme se starali o tu stravu.“

Konec zajetí

„Jednou přijel sovětský důstojník a začal zjišťovat, kolik je nás tam Rusínů. Nikdo nevěděl, proč to dělají – a asi za 14 dnů přijel zpět s tím, že můžeme dobrovolně vstoupit do československé jednotky. Všichni z nás tam vstoupili. Ale až začátkem února 1944 nás přesunuli do Buzuluku.“

V Buzuluku už našli jen likvidační skupinu, takže je následně přemístili do Jefremova. „To už bylo prakticky po bojích u Sokolova, to už bylo po bojích o Kyjev.“ Tam dorazili až 21. 3. 1944, protože všude byly vojenské kolony. Zde byl pan Koba přidělen k protitankovým kanonům 45 mm. Stal se velitelem protitankové čety. „Byl jsem povýšen hned na desátníka a velel jsem četě. Ta měla dva kanony a čtyři pušky protitankové.“ Výcvik trval dva měsíce.

K Dukle

Velitelem roty byl jakýsi Borský a ten Andreje Kobu vybral do záložní důstojnické školy v Rjazani. „Velení bylo sovětské, ale cvičitelé byli naši důstojníci.“ Po šesti měsících ji ukončil jako „výtečný“ a byl povýšen na podporučíka a přidělen ke 3. samostatné brigádě. Stal se velitelem průzkumné roty samopalníků (2. rota) se dvěma četami – průzkumnou a bojovou.

Zajatci

„V obci Zyndranowa (ještě v Polsku) na nás 2. 10. 1944 z jednoho domku zahájili palbu, kterou jsme opětovali. Následně jsme domek obsadili a ještě tam zůstal jeden zraněný německý voják. Byl odkomandován k výslechu. Ještě před Zyndranowou jsme zajistili raněného německého nadporučíka. Prosil nás, abychom ho nezabíjeli, říkal, že má manželku a dceru, ukazoval nám fotky… Nezastřelili jsme ho a odsunuli jsme jej do týla, ale co se s ním stalo dál, nevím. Stávalo se na frontě, že se zajatci stříleli. Ale pokud jsem zajal zajatce přímo, tak jsme jich odsunuli. Ovšem stávalo se, že se zajatci postříleli (na obou stranách) – pokud se zajalo hromadně více zajatců… Když se zajal jeden těžce raněný zajatec, tak co s ním? Ale celé jednotky – ty se odsouvaly do týla.“

Kóta 534

Rota pana Koby byla 8. a 9. září zařazena do útoku na Krosno, kde utrpěla velké ztráty. „Ta kóta přecházela z jedněch rukou do druhých. Útok stíhal protiútok a tam padlo nejvíce vojáků. Já jsem naštěstí tam nebyl ani raněn. Nakonec jsme tu kótu dobyli za pomoci tanků a samopalníků.

Tyto boje probíhaly celých 14 dní – stále se měnily jednotky, protože bylo hodně padlých.“ Poté útok pokračoval dál proti státní hranici a jednotka pana Andreje Koby dostala průzkumný úkol směrem na Vyšní a Nižní Komarník.

Na německou obranu při bojích o vstup na československé území hodnotí pan Koba stejně jako jiní pamětníci jako výborně vybudovanou. Napomohlo jim navíc velmi špatné, deštivé a chladné počasí, které ještě ztížilo postup tanků členitým terénem.

Průzkum překazilo minové pole

„Dostal jsem úkol hloubkového průzkumu směrem na Nižný Komárnik a Vyšný Komárnik. Den předtím probíhala příprava na noční pochod. Dostali jsme se skoro až k Vyšnému Komárniku, a když jsme šli až přes ten les a kopce, tak jsme narazili na minové pole. Jeden velitel družstva, který šel přede mnou asi pět metrů, narazil na ‚špring‘ miny. Tím došlo k výbuchu min spojených drátem, ten velitel družstva byl na místě mrtev a já jsem byl těžce raněn na obou nohou. Vojáci mi poskytli pomoc a zavolali nosiče raněných.“ Pan Koba vzpomíná i na smrt generála Vedrala-Sázavského, jehož džíp najel na minu.

Zranění panu Kobovi ovázali na praporním obvazišti, další ošetření proběhlo na brigádním obvazišti. Poté jej odsunuli do týlu – do Suchumi na Kavkaze. Po čtrnáctidenní cestě vlakem se zde léčil několik měsíců, na místnosti se třemi důstojníky, kteří přišli ze západu. Pan Koba vzpomíná, jak ženatý nadporučík Intner často telefonoval přes Írán manželce s dítětem do Anglie.

Ke své posádce se vrátil až za bojů u Žiliny, 7.–8. 5. 1945, byl přidělen opět ke kanonům 45 mm. Ještě se účastnil bojů okolo Břestu, „no a tam jsem zakončil tu 2. světovou válku“.

Mnohonárodnostní jednotky

„Složení jednotek bylo různorodé národnostně i věkově.“ Např. z Volyně přicházeli čtyřiceti- a padesátiletí muži i „kluci, kteří neměli ještě ani 17 roků“. Vztahy charakterizuje pan Koba jako „celkem dobré, nedá se říct, že by byly špatné“.

Proti Polákům

Odmítl se vrátit na Podkarpatskou Rus, byl tedy nasazen v Horní Suché proti Polákům. „Samozřejmě bych proti nim bojoval, kdyby přišel rozkaz. Ale nikdo neočekával konflikt.“ Podle pana Koby na československo-polském pomezí probíhala intenzivní zpravodajská činnost.

Rozhodl se zůstat v armádě a po různých byrokratických peripetiích konečně mohl zůstat v Československu. Žil v Kroměříži, odkud odešel do aplikační školy do Milovic. V roce 1947 se vrátil do Kroměříže, kde si dodělal maturitu na reálném gymnáziu. Ještě předtím byl propuštěn do civilu – jeho nadřízený mu však sdělil, že nechápe důvody tohoto kroku, a sám podal odvolání. Po půl roce se pan Koba mohl do armády vrátit jako velitel protitankové baterie, poté pěší roty.

Odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR

„Já myslím, že to neměli dělat. Já myslím, že Sovětský svaz má dostatek svého území.“ Podkarpatští Rusíni bojovali dle pamětníka za obnovení Československa v předválečných hranicích.

Poselství generacím

Stejně jako řada dalších válečných pamětníků shrnuje pan Koba své krédo do jednoduchého přání – „aby skutečně už válka nikdy nebyla“.