The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Václav Kocek (* 1924  †︎ 2014)

• narodil se 5. ledna 1924 v obci Palče na Volyni

• 2. února 1944 byla jeho rodná obec téměř zlikvidována ve frontových bojích mezi nacisty a Rudou armádou

• 23. března 1944 vstoupil do tvořícího se 1. čs. armádního sboru

• sloužil v motorizovaném praporu samopalníků, 1. tanková brigáda

• 12. září 1944 byl raněn v bojích Karpatsko-dukelské operace

• od 20. září 1944 do ledna 1945 se lečil v sovětské polní nemocnici a poté u Jaroslawi

• po vyléčení sloužil v sovětském náhradním pluku

• odjel do slovenského Humenného, kde byl zařazen do strážního oddílu

• po osvobození se usadil v obci Buková u Horšovského Týna

• živil se jako soukromý zemědělec a poté pracoval v JZD

• zemřel 19. června 2014 v Bukové

Na volyňské vesnici

Václav Kocek se narodil 5. ledna 1924 v obci Palče na Volyni v tehdejším Polsku. Vesnice byla smíšená, podle Václava zde žilo asi třináct českých rodin a zbytek tvořili převážně Ukrajinci. Pamětník se totiž narodil do enklávy takzvaných volyňských Čechů, kteří přišli do oblasti Volyně ve druhé polovině 19. století. Zdejší minorita volyňských Čechů čítala přibližně 40 000 osob. Tatínek i maminka pracovali v hospodářství, od svého raného dětství se musel zapojit i Václav.

Docházel do polské obecné školy a absolvoval sedm tříd, ale jak sám vzpomíná, kvůli polské škole mu dodnes chybí znalost české gramatiky. Nikdy se prý nenaučil, jak správně psát háčky a čárky.

Za Polska se oblast Volyně těšila poměrně demokratickému režimu, což se však záhy změnilo: „Takový krásný život byl před válkou. Byly tam národnosti jako Ukrajinci, Poláci, Češi, dokonce i německá rodina tam byla a snášelo se to. A najednou se vraždilo.“

Sovětský a nacistický režim na Volyni

Celá řada volyňských Čechů vzpomíná, že období polského státu v letech 1920‒1939 bylo relativně příznivé. Situace se však razantně změnila po příchodu Sovětů do oblasti západní Volyně, kteří si v rámci čtvrtého dělení Polska „rozdělili“ polský stát s nacistickým Německem.

Pro rodinu Kocků se za sovětského režimu změnilo vše k horšímu: „Brácha musel rukovat [v květnu 1941]do sovětské armády a první dny války hned zahynul. Aspoň podle kamarádů, jak nám to sdělili. (...)Rukoval až do Estonska, podle kamarádů ho v Lotyšsku srazil německý tank a rozmačkal mu celou hlavu.“

Václav vzpomíná, že Sověti v obci Palče zakládali kolchoz hned v roce 1940. Rodině Kocků prý vzali pozemky a dali jim zarostlé a zaplevelené území. Sovětský režim také vyvážel obyvatele Volyně na Sibiř. Václav vzpomíná, že Sověti odtransportovali celou kolonii polských legionářů a již je více neviděl.

„Nás počítali jako středního rolníka, ale i tak se táta jednoho dne postavil, tak mu pohrozili, že dal od všeho ruce pryč a byl zase zticha. Jak jste jenom něco řekli, jen malinko by byl proti, tak už jel.“

Nacistický režim

Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a do oblasti Volyně přišla německá vojska. Nastal nový režim, ale v celé oblasti prakticky zavládlo bezvládí. Na Volyni působila Ukrajinská povstalecká armáda, sovětští partyzáni Kovpaka i Medvěděva, polská Armija Krajowa, a dokonce i ozbrojená jednotka maďarských vojáků.

Nejproslulejší však byla Ukrajinská povstalecká armáda, na kterou Václav nevzpomíná v dobrém:„Pokud byste jen malinko něco řekl proti banderovcům, tak byste se druhého dne nedočkal. Hned vraždili. [Dcera: V Palči také byli banderovci?] Byli banderovci. Ve dne dělal na poli a v noci šel rabovat a střílet. Domácí lidi také mezi nimi byli.“

Za nacistického režimu byli obyvatelé Volyně pro změnu odváženi na práci do Německa. Nasazena byla i maminčina sestra a také Václav měl být transportován: „Jednou měly odjet asi čtyři ročníky nebo kolik. I já jsem byl sbalený a čekali jsme na dvoře, že pro nás někdo přijede. Přišel posel od Ukrajinců a povídá: ,Na co čekáte? Koukejte zmizet domů. Když přijdou Němci na kontrolu, tak se koukejte schovat někam do obilí, aby vás nenašli.’ Tak jsme se rozutekli a zůstali jsme doma.“

Napůl zlikvidovaná obec Palče

Když 2. února 1944 přišla do oblasti opět Rudá armáda, stala se obec Palče obětí frontových bojů: „Ustupovala divize SS. Oni všechno ničili. Lidi stříleli, házeli do ohně a všechno pálili. Nám vypálili stodolu a to do ní stříleli zápalnými kuličkami.(...) Pálili před sebou či za sebou. Nechávali černé pole. Kdo se schoval, tak se schoval. Co byli[vesničané], co měli nadělané sklepy, tak třeba ve sklepě bylo šest lidí, [německý voják]tam hodil pár granátů a šel. To byla německá garda. (...) U nás některé domy vypálili, ale některé zůstaly, to je pravda. (...) Pak utekli, nechali všechno a šli. Lidé to potom bourali a dřevo si vozili domů.“

Václav prý sám neví, kolik lidí zahynulo, ale odhaduje to na třináct nebo čtrnáct jedinců. Bylo prý také hodně postřílených koní. Vesničané tak museli koně zakopat a všechny oběti dali do masového hrobu.

K tankistům do armády

Václav Kocek narukoval dne 23. března 1944 do tvořícího se 1. československého armádního sboru: „Když museli Němci ustupovat, tak jsme museli jít povinně do sovětské armády, anebo jsme se dobrovolně hlásili do československé. Byl v tom přeci určitý rozdíl, byli jsme rádi, že můžeme jít do československé armády. Tak jsme v březnu nastoupili v městě Rovnu.“

„Já povídám: ,Já bych nejraději byl tankista.’ ‒ ,Máš smůlu, už máme nabráno. Ale když chceš být u tanků, tak budeš jezdit na tanku jako samopalník.’ Já povídám: ,Dobrý.’ Tak jsem šel hned do praporu samopalníků.“

Pokud by si Václav vybral zásobování nebo minomety, měl by větší pravděpodobnost, že by prožil celou válečnou anabázi bez úhony. Václav si však vybral velice těžkou pozici samopalníka v motorizovaném praporu samopalníků Antonína Sochora. Ten díky své statečnosti získal ocenění „Hrdina Sovětského svazu“.

Nejprve musel Václav absolvovat výcvik: „Jak to probíhá u nováčků: nejprve nás honili, od března do května 1944. Byli jsme za městem Luck a tam jsme byli jeden čas u obrany, protože Sověti tenkrát dělali operaci na Rumunsku. Prvního května jsme oddefilovali v Kivercích a druhý den jsme se naložili a čurdili jsme na rumunské hranice.“

V Besarábii probíhal výcvik a poté se mělo jít na frontu: „My jsme měli za osmnáct dní ušlapat 750 kilometrů. Šlo se všelijak, většinou v noci. Někteří kluci úplně padali. Jak si někdo sedl na vlhkou trávu, tak už dále nemohl. Ale dorazili jsme.“

Zraněný v Karpatsko-dukelské operaci

Vojáci dorazili do jihovýchodního Polska, do městečka Krosno. První československý armádní sbor měl pokračovat přes Dukelský průsmyk na slovenské území a pomoci jim měly dvě slovenské divize, které hodlaly odzbrojit nacistické vojáky. Tento plán však nevyšel. Nacisté se dozvěděli o úmyslu slovenských vojáků a tím byl prozrazen i úmysl 1. československého armádního sboru.

 „Sedmého září jsme přišli na nějaký palouk. Před polednem jsme nastoupili, já jsem sloužil u tankových samopalníků, přijel plukovník Svoboda a řekl nám, že přišla naše chvíle a že se osmého září chystá ofenziva na Karpatský průsmyk.“

Ludvík Svoboda, velitel armádního sboru, sliboval, že československý sbor zanedlouho bude ve městě Prešov. K tomu však nedošlo ‒ o území na pomezí slovenských a polských hranic se strhly prudké boje.

„Jako prapor samopalníků jsme šli přes pole a přes lesy. Žádný pochod, jenom jako skupina. Navečer jsme zůstali na nějaké louce, přijelo několik sovětských tanků, my jsme na ně nasedli a zajeli jsme na cestu. Tam bylo krásně vidět na Dukelský průsmyk. Zůstali jsme tam do rána. Přijeli Rusové a hned křičeli: ,Čechoslováci, to jsou dobří vojáci.’ Osmého[září]ráno udělali Rusové dělostřeleckou přípravu, měli 220 hlavní dělostřeleckých na jednom kilometru a to začalo všechno pálit a střílet. Dvě hodiny a pět minut. To se všechno vařilo. Pak jsme nasedli na tanky a vyrazili jsme do útoku. Němci se sklidili, nebyli žádní zajatci, dohromady jen málo, a dosáhli jsme několik kilometrů. Říkali, že je to asi přes dvacet kilometrů. Byli jsme ve vesnici Wrocanka a první rota byla ve vesnici Machnówka. Druhý den Němci udělali protiútok a zrovna šla třetí brigáda. Oni šli se zpěvem, tak je seřvali, jestli se takhle chodí na frontu. Ale pak začaly boje. (...)Tak tam dostali. Říkali jim: ,Cesta je do Prešova volná.‘“

„Několik útoků jsem prodělal až do dvanáctého září. Byly tři chalupy a v nich měli[Němci]kulometné hnízdo. Museli jsme ho zničit, a jak jsme dělali přískoky, tak Němci do nás tak prali, že to svět neviděl. Padali naši kluci, hromada jich byla mrtvých i poraněných. Já jsem skočil do hluboké cesty a chtěl jsem udělat další přískok. Vtom mě dostal tadyhle[skrze rameno, kost nebyla zasažená]střepinou zásah. To už jsem dál nepokračoval.“

V nemocnicích a do strážního oddílu

Václav byl zraněn ještě na polském území, a byl tedy odvezen do sovětské polní nemocnice pro lehce zraněné v jižním Polsku u Jaroslawi. Zde Václav prodělal první ošetřování: „To byla taková bída. To byla sovětská nemocnice, to bylo hrozné. Ale muselo se všechno přežít.(...)Ve špitále měli poschoďové pryčny, ani deku nedali, nic. Když jsi měl plášť, tak jsi se přikryl pláštěm a pod hlavu sis dal batůžek. To byla nemocnice pro trestance a ne pro lidi.“

Léčení trvalo několik dní. Václav pak dostal propustku do sovětského náhradního pluku a nakonec se dostal do slovenského Humenného, odkud přešel ke strážnímu oddílu. Hlídal vojenský materiál i budovy. Sloužil prý jen čtyři hodiny denně a osm hodin měl volno.

„V Žilině mě málem Rusáci zastřelili za to, že jsem vlasovec. Byli ožralí a vůbec nevěděli, že tam jsou Češi. Zachránil mě od nich sovětský důstojník. Potom jsme přejeli do Holešova a tam už bylo pražské povstání, už volali[z Prahy o pomoc].Najednou osmého května Němci kapitulovali. Byl konec války.“

Zemědělcem po válce

Václav poté odjel do Prahy a následně do Žatce. Chtěl se prý usídlit na Moravě, ale nakonec si v prosinci 1945 našel místo v obci Buková u Horšovského Týna. Rodiče reemigrovali do Československa v dubnu 1947. Václav soukromě hospodařil a poté přešel do jednotného zemědělského družstva. Situace však nebyla tak jednoduchá, vstup do JZD si místní obyvatelé obce Buková podmínili tím, že jim v obci bude zavedena elektřina, která zde po dlouhá léta chyběla. JZD tuto podmínku splnilo a obyvatelé obce tak vstoupili do družstva. 

V JZD Václav jezdil traktorem: „Z toho traktoru jsem onemocněl na páteř, tak mně nařídili práci v teple a v suchu. Dali mně tedy nákladní avii. Pak jsem zase jednou tak promokl, že jsem byl šest neděl ve špitále a více jsem nenastoupil a nedělal. Byl jsem úplně zničený.“

Od roku 1981 byl Václav v důchodu. V obci Buková žil až do své smrti. Zemřel 18. června 2014 v devadesáti letech.