Karel Köcher

„Vzdali jsme se amerického občanství, Hanička taky, přišel konzul až k nám. Vyletěli jsme na americký pas. Druhý den ráno nás posadili do Herculesu, to jsou ta obrovská vojenská dopravní letadla, kde nejsou sedadla, jenom lavice po straně. Obklopen agenty, spoután, ale tak brutálně, že jsem necítil ruce. Jediný ze sedmi agentů se styděl, jak se ke mně chovají, a dával mi žvýkačku. Snažil se mě uklidňovat. Přiletěli jsme na Tempelhof, letiště v Západním Berlíně. Rovnou z letadla mě posadili do dodávky. Tou dodávkou mě vezli na ten slavný most, s Haničkou. Spoutaného. Všichni měli takovou podivnou hrůzu, aby se nic nestalo. Doprava byla zastavena, projížděli jsme všemi křižovatkami, všude stála policie na motorkách, neuvěřitelný průjezd Západním Berlínem až k tomu mostu. Most byl přes řeku Havel, to je cesta z Berlína do Postupimi. Konec Berlína, velice hezké prostředí, klasický secesní most. Seděl jsem v té dodávce se svou ženou a čekalo se, až přijede z druhé strany auto se Ščaranským. Byli tam i další lidé, přihození, spolu s námi vyměnili pár takových celkem bezvýznamných lidí. Syn tenisty Javorského, který převážel nějakou ženskou přes hranici, z Bulharska do Turecka a zatkli ho. Javorský měl tenisovou školu a učil kancléře tenis, tak kancléř vyjednal, aby jeho syna pustili. Ti byli bezvýznamní, přihození, šlo tam o Ščaranského a o mě. Přijelo auto z Postupimi, tam byl Ščaranský. Zastavili na té východoněmecké straně. On vyšel z auta první a šel přes most. Ten den hodně sněžilo a oni museli zastavit a zamést most, aby byla vidět ta čára mezi Východem a Západem, hranice železné opony. Teď tam zastavují autobusy s turisty. Ščaranskému dali Sověti nový oblek, ale on je mrňavý, kalhoty si musel založit. Přišel Ščaranský, šel směrem k dodávce a udělal velký krok přes tu čáru, zvedl nohu až na druhou stranu. Prošel okolo mě a v ten moment mi sundali pouta a otevřeli dveře. Mezitím už přijel Wolfgang Vogel se zlatým mercedesem, přistavil se k té dodávce. Přešel jsem čáru, za ní čekal Vogel a přejeli jsme do východního Německa. Tam už čekal autobus se šampaňským a číšníkem a jeli jsme do vily Stasi a do hotelu. Druhý den jsem odletěl do Prahy letadlem ministra vnitra. Tehdy poprvé dali Češi najevo svou přítomnost.“

„Doporučovalo se, koho verbovat nebo neverbovat, to byl jeden z hlavních cílů, objevit takové ty měkčí povahy, které by bylo možné zmáčknout, nebo by byli úplatní. Takže tam byla zároveň možnost torpédovat ty verbovky. To mi vyhovovalo, protože si myslím, že Američané se chovají velice ošklivě ke svým agentům, protože když jim to někdo podepíše a pracuje pro ně, tak se vystavuje obrovskému riziku, nejen zatčení, ale vůbec zničení všeho, rodiny, a oni se o něj nepostarají potom. Bylo mi opravdu potěšením torpédovat ty verbovky. Nebo když někdo odjížděl do Afriky, do Ugandy nebo kam, tak že tam budou chtít někoho verbovat, někoho, kdo tam jel jako tlumočník, takže už jsem mohl varovat, koho chtějí verbovat. Já bych to teoreticky neměl vědět, ale všichni byli upovídaní a všichni mi to vykládali, takže to nebyl problém zjistit.“

„Detektor lži. Dneska je to už asi jiné, dneska už bych je asi neošálil. Jistě budou daleko dokonalejší. To se odbylo za jedno odpoledne. Tady byl nějaký major Dufek, to byl psychiatr, pracoval v Krakovské ulici, tam mělo vnitro zdravotní zařízení. On tam měl laboratoř, kde si postavil vlastníma rukama detektor lži. Pomáhal mu v tom nějaký americký desátník, který zběhl, dělal předtím asistenta u výslechů na detektoru lži a potom požádal o azyl v Československu. On si tedy postavil ten detektor lži, obludné zařízení, neměl polovodiče, čipy, ale lampy, ale všechno ostatní bylo. Dával mi na prsty ty náramky, okolo prsou pás, jak dýchám, jak se potím. Prostě mě naučil tu techniku a vysvětlil mi, jak to obejít. Musíte mít silnou vůli a musíte mít předpoklady, ale jde to.“ – „A co je ta technika?“ – „Technika je vícenásobná. Když se má určit základní úroveň, od které se vypočítává to vzrušení, že lžete, tak to ta úroveň už musí být dost vysoká, že to lhaní už to moc nevychýlí. Takže když se mě ptal na nějaké základní věci, kde jsem se narodil, kam jsem chodil do základní školy, tak už jsem si představoval, že lžu a snažil jsem se být co nejnervóznější. Tak to je první fáze. Další fáze je, když vám dává otázky, jestli jste příslušníkem cizí rozvědky, tak si představujete něco, krásnou alpskou louku nebo že jíte něco dobrého, něco, co vás nevzrušuje, ale uklidňuje. To je ta síla soustředění.“

„Přišli ke mně domů, ohlásil se Gvozdek, on vedl protišpionážní oddělení proti Němcům, ale byl pověřený mým výcvikem ve špionážním řemesle. Řekl: ,Karle, přijdu k vám ještě s jedním člověkem.’ Přišel s jedním rozvědčíkem, sedli si u mě, udělal jsem jim kafe a povídá, že pro mě mají návrh. To byl rok 1964. ,Chceme vás vyslat do Spojených států.’ Cituju doslova. A já jsem řekl: ,Co tam budu dělat?' ,Proniknete do CIA.' Potlačil jsem tedy úsměv, on neuměl anglicky, o Americe neměl tušení, ale byl to hodný, čestný člověk. A tak jsem se ptal, jak to mám udělat. On řekl: ,To bude vaše věc, Karle.' A tím to skončilo. Ševela k tomu připsal: ,Vystuduješ vysokou školu a to ti otevře brány.’ Ta sprostota od toho Ševely, rozumíte mi. Tak to nebylo, to byl absurdní návrh, jenže ta absurdita... To je, jako když vám někdo navrhne, abyste skočil z velké výšky do vody. Uděláte to? Nebo zvedat těžkou činku. Já jsem vzpíral. To je prostě... hec. Udělám to? To snad není možné. Tím jsem samozřejmě pohřbil všechny seriózní kariéry a stal se ze mě dobrodruh.“ – „Dobrodruh?“ – „Dobrodruh. V prvé řadě, když máte takovouto identitu – moje skutečná identita byla rozvědčík – i když učíte filozofii na americké vysoké škole, tak jste v první řadě rozvědčík, protože vás kdykoli můžou sebrat a musíte neustále uspořádávat svůj život a neustále se ohlížet za rameno. Vaše identita je tahle. Jste secret agent, nejste profesor. Profesor jste až potom.“

„Vladivoj Tomek byl… Nerad o tom mluvím, protože já o Vladivojovi nemůžu nic moc dobrého říct. Skončil hrozně. On byl jeden z těch devíti, které poslali do francouzského gymnázia, předtím chodil na La Guardiovo gymnázium v Holešovicích, jenže Vladivoj byl ze všech těch devíti nejméně schopný se tomu přizpůsobit. Samé čtyřky, francouzština vůbec, matematika čtyřky. On byl trochu obézní, asi měl cukrovku, rodina rozvrácená, žil s matkou, která… Jednou jsem tam u nich byl, byla opilá. Dost hrozné. V té škole byla většina holek, jen pár kluků, samé holky a všechny krásné, z bohatých rodin prvorepublikových prominentů. On neměl vůbec žádnou šanci, já jsem nějakou měl, moje první dívka byla jedna ze spolužaček, ale Tomkovi to dávali sežrat. On ještě zapáchal, asi byl nemocný, nikdo vedle něj nebyl ochotný sedět. To byl kámen úrazu. Zdeňka Macková, hezká holčina, někde zpívala, chtěla být operní zpěvačka, já jsem s ní jezdil domů, byli jsme přátelé. A oni ji posadili vedle Tomka do lavice. A ona dostala záchvat, strašně plakala, že s ním sedět nemůže. Srdceryvně plakala. Vyměnil jsem si s ní místo, sedl jsem si k Tomkovi. Tomek se na mě pak trochu pověsil. On opravdu neuměl, každou chvíli chyběl, byl nemocný. Byl špatný v matematice, já jsem exceloval, půjčoval si ode mě sešity a snažil jsem se mu to vysvětlovat, co se v hodině vykládalo. Jednou si šel půjčit sešit ke mně na Vinohrady a tam dostal ten nápad, protože viděl vojenskou hlídku, jak jde od Olšanských hřbitovů. Měli samopaly, a tak dostal nápad, že ji přepadne a zmocní se zbraně. A když ho chytili, tak takhle to přesně těm vyšetřovatelům řekl, že ho to napadlo, když si jel ode mě vypůjčit sešit. Tím pádem já jsem se dostal do strašného průseru.“ – „To bylo v jaké době?“ – „On ho zabil v roce 1952, toho Šmatlavu. Celé je to ujeté, protože bojovat proti režimu tím, že zastřelím vojáka prezenční služby, je nesmysl. On byl vytočený, protože v komunitě spolužáků byl vyloučený, holky se s ním nechtěly bavit. Teď ještě neuměl ve škole. Měl potřebu se nějak realizovat, být hrdina. Ovšem být hrdina tímto způsobem… V dnešní době by asi vyloupil banku, prodával drogy – chtěl udělat něco troufalého. Tak to bylo.“

„No, tak přijdou na mě, a teď co se mnou dělat? Zabíjet mě, na to oni nebyli, to šlo ještě tak u Kalugina v té KGB, ale v Česku, to těžko. Přijde ten, co mě tam měl na starosti, na tom americkém oddělení, na té první správě, a říká: ,Karle, my máme pro tebe úplně úžasnou zprávu, už se nevrátíš do Ameriky, zůstaneš tady. A za dva dny vystoupíš na tiskové konferenci,' to bylo po Minaříkovi, ,a předložíš svědectví o tom, že Tigrid a Havel a ti lidi okolo...' To bylo pár měsíců předtím, tu Chartu už dávali dohromady, to museli vědět, na té první správě, poněvadž ta byla prolezlá agenty, podle mě minimálně polovina těch zakladatelů byli agenti. ,Prostě je obviníš.' Oni zřejmě chystali nějaký proces, že toho Havla obviní z velezrady. Což bylo ještě komplikované tím, že Tigrid byl důstojník CIA. Já jsem znal jeho šéfa. No tak samozřejmě že jsem nechtěl ani obvinit Tigrida, a tím méně Havla, Havla už vůbec ne. Tak jsem řekl: ,No, tak mě zatkněte.' To byl ten konečný důkaz, že jsem nepřátelská osoba. ,Prosím tě, co chceš, máš tady rodiče, máš tady matku, budeš mít vilu, auto, budeš hrdina, ty jsi Američan, ty jsi zrádce...' Trvalo to asi tři dny, ten nátlak. Tak jsem nakonec – ona to byla dost zoufalá situace, oni nevěděli, co se mnou udělat, já jsem taky nevěděl, jak z toho ven – tak jsem tu hru přijal a říkal jsem: ,Takže jsem ten americký agent a asi jsem těm Američanům přesně řekl, kam jedu a kde jsem, ne? No, a když se jim ztratí CIA officer, tak to bude hodně zlé. To máte válku jako v padesátých letech.' No tak vyřešili to tak, že řekli: ,Sbal si kufry.' Tak jsem si sbalil kufry, odvezli mě do Ruzyně. Nejdřív teda před ten kriminál, tam řekli: ,Podívej se!' Odvezli mě na letiště a řekli: ,Leť, a jestli okamžitě nepřerušíš veškerou spolupráci se CIA a budeš pracovat proti nám, tak tě v té Americe fyzicky zlikvidujeme. My na tebe dosáhneme.' Dovedli mě na to letadlo, mimo pasovou kontrolu, vrátili mi americký pas a já jsem odletěl. A pak jsem okamžitě rezignoval ze CIA.“

„A já jsem si to vlastně vyžádal. Poněvadž mně se stýskalo po Praze. Jako gesto dobré vůle od nich [nadřízených z Prahy]. Když teda nechtějí, abych šel do nějaké organizace nebo instituce, kde bych podléhal zvláštnímu režimu, tak jsem víceméně mohl přijet jako turista po těch letech, na americký pas. To oni také nechtěli, ale tak sice mě převezli a dali mi diplomatický pas, ale nebránili mi v pohybu po Praze a tam jsem mohl říkat, že jsem turista. Umožnili mi, nebránili mi a byl to také výraz dobré vůle, abych přijel a odjel. A to oni byli medoví ještě strašně, nevěděli, co jim bude chodit přes tu Prahu do Moskvy. Poněvadž já jsem se snažil vysvětlit té Moskvě, že je to neudržitelné, že musí hledat nějaký modus vivendi, snížit nějak ten svůj arzenál nukleární a hledat od nich reciproční opatření. A taky jsem se dost zaručoval, že je možné s těmi Američany jednat v dobré víře, že ti lidi kolem Reagana byli odstraněni, ti nepřátelé, a že ti, kteří tam jsou, budou asi držet slovo. To byl James Baker... – a v tom jsem měl absolutní pravdu. To byli sice američtí konzervativní vlastenci, dá se říct, ale vysoce pragmatičtí. Takový Baker se později vyloženě spřátelil se Ševardnadzem, byli osobními přáteli, Reagan s Gorbačovem to taky docela dobře přátelsky dali dohromady. Prostě vysvětlit, že ty dvě velmoci se nemohou hnát do toho konfliktu, nýbrž že by si snad opravdu měly rozdělit sféry zájmu a pokud možno tedy vynechat z toho východní Evropu a nás, poněvadž to je neudržitelné, v moderním světě takové impérium. Poněvadž jim můžete dokázat, že ti Američani, když na to přijde, tak je přejedou. Ekonomicky i těmi zbraněmi, poněvadž to je proti Sovětskému svazu, co se dá dělat, more advanced society.“ – „A ty informace, které jste předával do Prahy, to byly víceméně analýzy?“ – „No, to byly analýzy, založené na velice důvěrných informacích.“ – „A ty jste získával po známých?“ – „No jistě, to oni se s vámi velice rádi o tom pobaví, když tomu rozumíte, to víte, že jo. Takhle vím třeba, že se opravdu chystal preventivní útok na Sovětský svaz. To připustil vlastně náměstek jednoho ministra.“ – „A ve kterém roce se to mělo odehrát?“ – „To bylo v roce 1983, řekl bych.“

„No, tak jsem stále usiloval o to, abych se dostal, kde bych nejenom mohl prokazovat, že získám nějaké informace, ale kde bych se aktivně nějakým způsobem mohl dovídat něco cenného a ovlivňovat vývoj událostí, těch strategií a tak. Takže celkem jsem v té CIA docela úspěšně pracoval, až se mi to nakonec podařilo. Byl jsem... V roce 1976 mi bylo nabídnuto, abych pracoval... tomu se říkalo office, byl to v podstatě think tank neboli takový výzkumný analytický miniústávek v rámci CIA, který byl mozkem jejich analýzy. To bylo nejtajnější pracoviště, které mělo přístup absolutně ke všem materiálům CIA, kde se zpracovávaly, kde se psaly práce většího rázu. Já jsem napsal práci, já ji snad ještě někde mám, ta mohla být stostránková nebo ještě delší, kde bylo zadání úplně vlézt do hlavy sovětským vládcům, jaké motivy je vedou, že se rozhodují tak nebo onak, analyzovat to na příkladech a v jejich osobních historiích, co jsme se dozvěděli, jestli rozhodují pragmaticky nebo ideologicky, kde jsou nakloněni víc – podobné věci se dělaly o Hitlerovi za války. To bylo neuvěřitelně tajné oddělení, to znamená: dostat se do CIA, to musíte projít obrovským množstvím kontrol. Pak jste vyjel tím výtahem do toho jejich patra, ty dveře na kódové zámky, uvnitř CIA, a pak ještě každá místnost kódový zámek, tak tam jsem pronikl, to jsem se opravdu dostal až na tu špičku, to jsem nahlásil do Prahy – a tady zasahuje Kalugin. Dosahuje toho, že mě v Praze volají na poradu. On se lekl. Kalugin jako americký agent se lekl, protože tam už by bylo docela dobře možné, že bych se o tom dozvěděl. Nebo bych byl schopný vydedukovat, od koho ty informace jdou. A on se neodvážil podle mě – protože jinak bych byl okamžitě zatčen – to těm Američanům říct. Protože kdyby mě identifikoval, tak mě zatknou, no a je to na něm. Poněvadž nikdo jiný o tom neví, o mně. Poněvadž ten Rus jediný, který měl moje materiály, byl Kalugin. Takže on to řešil tak, jako to řešil tehdy i s tím Ščadrinem, kterého nechal unést a zabít a kterého pravděpodobně osobně zabil sám, který ho taky osobně ohrožoval. Ščadrin byl v podobné situaci jako já, pracoval nahoře. A tak jako mě povolali do té Prahy, všechno bylo krásné, obdivovali se mi, a objeví se tam Kalugin a začne se mě ptát na nějaké informace, na které jsem se nemohl pamatovat, a: ,Vidíte? Neodpovídá!' Označil mě za nepřátelskou osobu, která pracuje pro Američany, a požádal rozvědku, aby se mě zbavila. O tom píše ve svých pamětech, kde se odhaluje, takže o tom není sporu, že se to stalo. Notabene existují ještě jedny paměti, poněvadž on nepřijel sám, on přijel ještě s někým z rozvědky, údajně na pracovní návštěvu do Prahy. A najednou on šel po mně. Chtěl se se mnou setkat, vyptávat se mě a tak, měl přímý zákaz od Andropova to udělat. Tenhleten chlapík píše, že nadskočil a informoval Andropova, že na sovětském vyslanectví telefonoval Andropovovi, Andropov znova zakázal Kaluginovi jakkoli se se mnou kontaktovat a cokoli, a on to přesto udělal. Takže je vidět, že jel přímo proti rozkazu. A krátce nato byl Kalugin vyhozen ze svého místa. Já se domnívám, že to mohlo být kvůli mně, že neuposlechl rozkaz, poněvadž Andropov mě měl docela v oblibě. Ale pak se do toho asi nechtěl plést, poněvadž Čechoslováci měli určitou autonomii, nechtěl jim něco nařizovat úplně, malá byla, ale byla, nechtěl si je znepřátelit, takže nechal Köchera být. No ale já jsem teda v té Praze ve vile u Benešova, a ten Kalugin jim řekl, že jsem ten nepřítel.“

„A když už jsem měl odjet [z USA], už to bylo všechno prodané, byt a tak dál, věci přichystané, tak mě ne zatkli, ale požádali mě, abych se s nimi sešel. Přišla FBI a CIA, měli jsme společné jednání, byl tam šéf rozvědky CIA, nějaký Brown, a pak šéf kontrarozvědky v New Yorku, FBI, to byl mladý kluk. A oni mně udělali dobrou nabídku. Oni říkali: ,My víme, že pracujete pro tu druhou stranu, ale my vám nabídneme imunitu, když budete pracovat pro nás, co vy na to?' A zajímavé bylo, že se mě vyptávali jenom na to období, kdy jsem byl v CIA, do toho roku 1976. A vůbec se neptali na to, co bylo potom. Takže o tom nevěděli, rozumíte? Takže mě zřejmě udal Kalugin, protože kdyby mě udal Fila, tak by věděli všechno. No anebo to bylo s tím Filou trochu složitější, ale to bylo jedno. Takže asi týden jsme se bavili a oni mě nechali jít domů, takže kdybych byl hodně šikovný, tak bych jim i utekl. Kdybych měl někde v sejfu nějaké falešné pasy. I kdyby mě sledovali, tak jsem profesionál, tak jim uteču.“

„No, ty poměry byly zajímavé, protože to bylo maximum security přímo v New Yorku, kde ti lidi čekali na soud. Protože Giuliani pozatýkal kdekoho. No, oni to byli... no špičky mafie, opravdu, třeba všechny kmotry newyorské mafie. Takže tam seděl Persico, který vedl Colombo family, seděl tam starý Gambino, mladý Gambino, absolutní špičky, a to byli mimořádně zajímaví lidi. Takže... pak tam byl nějaký přední irský terorista, takže ta společnost byla vynikající. Pak tam byl šéf italské mafie, kterého FBI vylákala někam do Barcelony z Palerma a unesli ho, to byl don Gaetano Badalamenti, velice zajímavý člověk. To ještě z té doby, kdy ještě ta mafie neprodávala drogy, ale vykonávala určitou takovou středověkou spravedlnost. To byla vlastně vláda. Ale já jsem mu velice vděčný, nedám na něj dopustit, poněvadž mi opravdu bodnul. Oni se ke mně chovali s velikým respektem. Pak tam byl, to bylo taky pozoruhodné... Bylo tam několik mimořádných lidí, s kterými bylo neuvěřitelně poučné se setkat. Pak tam byl současný šéf italské zednářské lóže P2, té ultraneofašistické pravice, který ji dodneška vede, tehdy byl tak druhý, toho Američani... to je dlouhá historie, ale velice zajímavý člověk, Francesco Pazienza.“