Vlasta Kočí, roz. Procházková

„My jsme měli ohromný národní cítění, pro ten národ, pro našu republiku, samozřejmě i tím vychováním, protože tatínek nás takhle vychovával. Byl nadšenec pro tu našu republiku, která byla mladá. Pro tu republiku jsme byli ochotni umřít. To takhle opravdu upřímně bylo.“

„On sem [k nám] přišel 30. září a toto se stalo 15. června. Prvně on navštívil nějaký svoje kolegy, někde ho odmítli, někde něco poskytli, ale [chtěli], aby se tam nezdržoval. Každej měl strach. Zabydlel se potom u těch Zahrádků, ale byl ve stodole na seně. Tatínek tady měl známýho, nějakýho četníka, to byl tady četnickej velitel [jmenoval se Švejda] a on si taky zařizoval včely. Všechno to bylo přes ty včeličky. On za ním [tatínek] dost často chodil a na něm, pátrají po těch, vyzvídal, [jestli ještě pátrají po těch parašutistech], kde oni můžou bejt.... Na tý stanici on přece musel víc vědět.“

„Tatínek říkal, že když přišel jednou do toho včelína u Vitoušů, protože tatínek byl velkej včelař a vlastně pana Vitouše do toho včelaření on zasvětil a ten včelín tam spolu dokonce budovali, že tam viděl nějaký bágly, a říkal, že se něco bude dít. Vím, že tenkrát tam nechal špek. Já nevím, jestli se o tom bavili s panem Vitoušem, to vůbec dodneška nevím a nikdy jsme se ho na to nezeptali. Až bylo po válce, tak se začalo žít úplně jinak. [František Vitouš a Stanislav Procházka] velmi byli přátelé, my jsme tam chodili na borky, na pařezy, na votýpky. Byli přátelé a tatínek právě pěstoval dost ty včeličky a dával je ,Na Vostrý.‘“

„Tolik je to roků a tak už jsem stará, ale pořád mám úplně jasně hroznej pocit z noci z 15. na 16. června 1944, když šlo tady kolem našeho domu v noci německý vojsko. Jak šla celá ta velká rota, nebo já nevím, kolik jich bylo, ale byl to dlouhej a dlouhej myslím šestistup. To byly hrozný zvuky do tý tmy, ty jejich okovaný boty do těch kamenů.... A při tom ty německý povely, ty byly tak hrozný, vodporný to bylo. Bylo tam několik velitelů. Oni snad prej zabloudili nebo co, proto šli tady kolem. My jsme se koukali za zatemněním, okna byla dekama zatemněná, tak škvírečkou do tý tmy [jsme se dívali]. To byl opravdu otřesnej pocit tady těch podkovanejch bot do tý silnice.“

„Já jsem tam jela asi třikrát, než von přišel sem. To vždycky byla pro něho nějaká zpráva. Buď mu tatínek poslal nějakou zprávu, nebo jsem mu to měla vyřídit, že na četnický stanici říkali to nebo ono a pak, co byla hlavně ta zpráva pro něho a co já jsem mu vždycky říkala, co jsme se dozvěděli [o jeho rodině], kde je paní Vitoušová a co je s holkama. Tam zase byl ve Svatobořicích pan Vala a přes něho jsme si s tou Věrkou, tedy paní Doleželovou, dopisovali. Já jsem jim vlastně poprvé psala to, že tatínek je naživu a maminka že je naživu. To se vlastně dozvěděly ode mne. Jednou taky holky [dcery Františka Vitouše Věra a Božena] psaly zase zpátky mně, Věruška poslala takovejhle papírek tatínkovi. No jo, ale to byla hrůza, protože nahoře bylo ,Milý tatínku.‘ Já když jsem potom jela do těch Myslibořic za panem Vitoušem, tak tatínek mně to ještě sám řekl: ,Podívej se, tady tento kousek papírku si musíš dát do ponožky do boty, nijak jinak to nemůžeš mít.‘ Měla jsem knížku, jakože jedu k tetičce. A skutečně pod lesem tady na myslibořický silnici vystoupili dva vojáci, musela jsem zastavit, ten jeden mi dokonce podržel kolo, já jsem musela vzít tu kabelu, on jí takhle vysypal na zem, na silnici. Měla jsem takový krátký paletko a musela jsem ty kapsy úplně votočit tou podšívkou ven. Do ponožek nešli. Takže to jsem měla teda ouzko.“

„Po tom pochodu následovalo to, že druhej den jsme se dozvěděli, že byla obsazena hájenka ,Na Vostrých‘, že tam byli nalezení parašutisté a že tam zastřelili jednoho, že dva utekli a pan Vitouš že utekl. Tady byl velkej shon. Tady v Jaroměřicích byl ten proces s nima, ten soud, takže to bylo úplně votřesný, strašně votřesný. A to vím, že na rodiče strašně působilo, byli úplně zničení.“

„Ale my jsme byli rádi, že z nás spadl ten šílenej strach! Jakej my jsme všichni měli strach, že se to prořekne, že nás všechny stejně odpraví, třeba celý rodiny nebo Jaroměřice, oni mohli vypálit třeba Jaroměřice taky. To jsme si všechno uvědomili a to bylo to hrozný riziko. A to z nás spadlo. Právě že jsme věděli, co dělali s Ležáky, na to byly přece vypsaný odměny. hledaný byli, to by bejvalo velký, kdyby se na to přišlo. To z nás spadlo a to byla úleva... Tatínek mně říkal: ,Podívej, kdyby se stalo, že se to vyzradí, budou nás strašně vyšetřovat, budou nás bít, strašně moc nás budou bít a stejně nás zabijou, ubijou, zastřelej, tak nikdy nesmíš ten svůj národ zradit, nikdy se nesmíš přiznat, i kdyby s tebou nevím co dělali. Voni řeknou, že jsme se my přiznali, ale to nebude pravda. Nikdy nic neřekni, trvej na tom, cos říkala."