Lenka Kocourová

„Sehnali nás v práci, že to musíme odsoudit, tu Chartu. Jednou v poledne: ,Nechoďte na oběd, bude porada.´ Vůbec jsme nevěděli, co. Oni po nás chtěli, abychom odsoudili tu Chartu. A pamatuju si, jak architekt Špaček říkal: ,Vy chcete, abychom něco odsoudili, ale my nevíme co. Tak nám to přečtěte! Co je to, ta Charta?´ To se neřeklo, to se lidem vůbec nedalo. Ale já už jsem Chartu od té Zorky měla, tak vím, že jsem to tajně kolegům podstrkovala, ať si to přečtou, že na tom není nic špatného, co by člověk nemohl podepsat. Ale jak jsem slyšela, co se děje, neměla jsem vůbec odvahu. To řeknu, že jsem naprostý srab. Věděla jsem, co s těmi lidmi… Dana Němcová, jak byla zavřená. Děti se doma staraly samy o sebe. Tyhle zprávy jsem měla.“

„Když byla v roce 1953 měna a daly se lístky na potraviny, my jako živnostníci jsme neměli vůbec žádné, akorát ty babiččiny. Byli jsme dvě děti a celá rodina a byli jsme hrozně vděční – já jsem evangelík a na Dobříši je evangelický sbor, takže ti lidi nás hrozně podpořili. Věděli, že nemáme. A taky si pamatuju, že jsme chodili do lesa na houby, na borůvky, na maliny. Já dodneška nejím houby, protože v dětství jsem se jich tak přejedla! A měli jsme zahradu, dost jsme pěstovali ovoce, měli jsme slepice, králíky. Ale představa, že mně nebyly ještě tři roky, bráchovi bylo asi pět, a asi tři měsíce jsme neměli nárok, vůbec nic nám nedali. Oni takhle tlačili na toho tátu, aby se dal na národní podnik, aby nebyl tím živnostníkem. Prostě nás chtěli nechat vyhladovět, že to tak řeknu.“